5000
Kurz jako dárek Nenechte se rozložit Připravujeme nový speciál Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > Mužská identita je nejistá

Mužská identita je nejistá

Autor: Daniela Kramulová | Datum: 7.4.2008 | Vydání: 4/2008

Vztahy mezi oběma pohlavími se mění v životě osobním i pracovním - zatímco ženy mají jasno, čeho chtějí v oblasti genderové rovnosti dosáhnout, muži tápou. Jak vnímají současnou situaci, se jich však nikdo moc neptá, říká spoluzakladatel Ligy otevřených mužů Martin Jára.

Před časem jsem zhlédla britský film Poslední legie. Tenhle pohádkový thriller pro prepubescenty nezmiňuji kvůli uměleckým hodnotám díla, ovšem genderové pojetí stojí za to. Desetiletého císaře, prchajícího z Říma před Germány, doprovázejí statný a udatný velitel legie a vyslanec Východořímské říše, z něhož se záhy vyklube vyslankyně, mladá a krásná. Ve chvíli přepadení nepřátelskou přesilou velitel statečně bojuje lítý boj muže proti muži, zatímco křehká cizinka, znalkyně bojových umění, s lehkostí a grácií přemůže zbytek bojovníků. Vzápětí na ohni chystá večeři, pak něžně ukládá chlapce k spánku, aby v následujícím okamžiku svým šarmem okouzlila znaveného, zachmuřeného hrdinu… Z mužské identity ve filmu zůstal jen groteskní stín. Co ve skutečnosti? Jak vlastně vypadá současný obraz muže? Jak muži vnímají své postavení v časech genderové rovnosti a co chtějí? Nejjednodušší je zeptat se. A tak se ptám psychologa, psychoterapeuta a jednoho ze zakladatelů Ligy otevřených mužů Martina Járy:

Jak muži reflektují současnou situaci a své postavení?

    Sociální obraz muže se sice mění, ale pořád ještě nemá jasný tvar. Mužská identita je jaksi rozmlžená, nejasná, nejistá - a podle toho se muži chovají. Někteří se vracejí k tradičním hodnotám a hledají své kořeny. Jiní se snaží na vědomé úrovni změny popřít. Prohlašují, že o takové věci se nezajímají, ale na druhé straně mění a přizpůsobují své chování. Například daleko víc mužů než dřív se stará o své děti prakticky od kojeneckého věku. Třetím přístupem je připustit změnu, chtít se na ni aktivně, tvořivě adaptovat.

Kam až se muži vydávají při hledání svých kořenů? Nacházejí ještě inspiraci v roli muže-lovce?

    Je to jedna z možností. Jinou, bohatší inspiraci skýtá archetypální teorie Jungova, která nabízí mužské archetypy krále, milence, bojovníka a kouzelníka -uvažovat nad nimi a říkat si, kým vlastně jsem, i to je cesta. I když obsah archetypálních postav se mění. Například král už není jediným vládcem v rodině, má po boku svou královnu a vládnutí má mnohem více než dřív rozměr partnerský, vychází ze společné domluvy.
    Další cestu ke kořenům nabízí křesťanství, jež počítá s tradičním modelem rodiny i rozdělením rolí. Významnou katolickou reflexi mužství, včetně webových stránek věnovaných mužské spiritualitě, najdeme například v díle františkána Richarda Rohra. V době, kdy sociální normy přestávají být striktně vymezené a očekávání nejsou tak jasná, se ale mnoho mužů snaží hledat i svou vlastní, individuální cestu, tu bez doktríny. Jeden muž pronesl na otevřené skupině, kterou pořádá naše sdružení: Chci být sám sebou. Dělat to, co chci, a ne to, co musím. Nemusím hledat velké V - rozuměj vizi…

Tvořivě se adaptovat na změnu a přinášet vlastní návrhy řešení - jak to v praxi vypadá?

    Třeba tak, že muži začínají zakládat své vlastní podpůrné organizace, které se váží k určitým tématům, například k otcovství, učitelství, domácímu násilí. Jeden příklad za všechny: existuje americko-kanadská svépomocná organizace MENTEACH, která se orientuje na muže pracující v mateřských školkách, tedy reflektuje platformu mužepečovatele. I v Evropě jsou v kurzu takzvané outdoorové školky - děti se vyvezou z uzavřeného prostoru ven, kde je pro ně připravený program. Právě do nich muži - zaoceánští či evropští - často míří. Psychologické průzkumy ukazují, že muži s dětmi více experimentují, riskují, více si hrají a právě outdoorové školky umožňují přesahy do dobrodružství a objevování.

Přibývá podle vás agresivity, nebo jsme jen vůči násilí a agresi vnímavější než dřív?

    Zřejmě jsme vůči agresivitě citlivější víc než dřív. Problémem je i to, že ztrácíme schopnost s agresí zacházet, často je chápána jako něco jednoznačně negativního. Snažíme se ji potlačovat a zakazovat, chceme po dětech, aby byly hodné, nekřičely, netřískaly věcmi, nepraly se. Jenže agresi nemůžeme vidět jen v pejorativním světle, svým způsobem do výbavy osobnosti patří. S jejím uplatněním však mají muži větší problémy než kdy dřív. Mají velké sociální zábrany ji projevit a nevědí, co si s tou energií v sobě počít. Mnozí z nich totiž zároveň ztratili příležitost vybít ji fyzickou námahou, prací, protože pracují převážně psychicky a v podstatě ztrácejí kontakt se svým tělem. Jako by se tím vším nějak „odmužšťovali“. Dusit tu nevyužitou energii v sobě bývá cestou k civilizačním nemocem - zdraví, nemoc, předčasné úmrtí, to jsou další silná, i když stále tabuizovaná mužská témata. Abyste mi rozuměla, neobhajuji agresi, která ubližuje. Sympatizuji s muži a s mužskými organizacemi, když se veřejně distancují od násilí, včetně toho domácího.

Agresi možná lze vybít sportem, ale jsou ještě jiná řešení?

    Na konstruktivní zvládání agrese jsou na západě zaměřené kurzy takzvaného anger managementu, které často nabízejí právě mužské organizace. Pokud vím, jedná se o kognitivněbehaviorální metody zvládání afektu.

Jestliže se k patologickým projevům agrese uchylují především nezralí jedinci, asi bychom se měli zajímat o to, kde mohou dnešní muži „dozrát“.

    Ideálně samozřejmě v rodině. Otec nepůsobí jen jako vzor mužské role, ale i jako autorita, od níž se „malý muž“ bezděčně učí a vůči níž se vymezuje. Ve škole pak provádí „prevenci sociálně patologických projevů mužství“ učitel. Významné jsou i různé zátěžové situace. Řekl bych, že pro dnešní malé i velké muže přestává být tak podstatný generačně starší vzor, důležitější je seberegulace prostřednictvím vrstevnické skupiny. V kontextu mužského zrání je zajímavé, že stále více mužů vstupuje do terapie nebo se účastní mužských workshopů - na ty se specializuje naše organizace.

Vzdělané, vysoce postavené ženy si často stěžují, že obtížně hledají partnera. Mužům prý vadí jejich sebevědomí a samostatnost. Je to pravda?

    Ženy jsou při výběru partnera náročné, mají své představy. Jenže vyhovět ženě v představě, jakou o mně má, znamená tak trochu se jí podřídit. Nejsou ty stesky žen na téma, kde ti muži jsou, jejich skrytou dominancí? Mužů, kteří oceňují, když je žena soběstačná a má svou sebeúctu, přibývá, ale nechtějí lézt do pasti jejích očekávání. Nechtějí být těmi ideálními - tomu rozumím, žít v takovém vztahu není snadné. Proto jsem také ve střehu vůči konceptům „nového muže“ či „nového otce“. Na nich totiž může vyklíčit nová neuróza. Navíc si nejsem jist, jestli muž, který se postará o děti, všechno nakoupí a všechno zařídí, se vedle své ženy nestává chlapcem -neříkám, že nutně musí. Jsou i muži, kteří při sdílení péče o děti a domácnost neregredují, možná i naopak - obohatí se.

Opravdu mužům nevadí, když neuplatní tradiční roli ochránce?

    Když ženy nevyžadují ochranu, znamená to na druhé straně, že muž nemusí být tolik ochráncem, aby mohl zůstat mužem. I když tahle role ztrácí na významu, asi jen tak nevymizí. Jeli třeba večer v domě zjednat klid, aby mohly děti spát, bývá to právě muž, kdo jde vyjednávat s hlučnými sousedy. Na druhé straně je pravda, že nezralý muž může nechat průchod temné stránce své „ochranitelské“ role, chováli se jako despota, obsedantní kontrolor, uzurpátor a násilník.

Soudě podle pánských časopisů, zajímá muže krása žen, sex, auta, péče o tělo a exotické cestování. Nakolik to podle vás odráží reálnou situace a nakolik se uplatňuje stereotyp?

    Česká média sice svého času převzala osvědčená schémata, ale jinde už jsou dál. V anglickém mainstreamovém Mens Health je například rubrika otcovství. Radí v ní tátům, jak se zachovat v praktických situacích všedního dne, třeba jak dítě přebalit. Než se podobné věci infiltrují i do českého prostředí, asi to bude ještě chvíli trvat. I odborná periodika se u nás tématu otcovství teprve začínají nesměle věnovat. Přitom je zřejmé, že právě otcovství tvoří podstatnou součást identity muže. Jako lektor kurzů „těhotných otců“ vím, že vztah mužů k dětem je dnes dost zodpovědný i citlivý. „Polistopadoví“ tátové prostě mají jiný přístup než předchozí generace.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Škola komunikace