Obnovené chápání pojmu „víra“

Obnovené chápání pojmu „víra“

Závazným východiskem naší úvahy je přiměřené pojetí víry jako základny v hledání identity katecheze. Výchozím bodem v hledání identity katecheze církve po Druhém vatikánském sněmu je chápání pojmu víry (srov. VDK čl. 53–55), a to nejen z pohledu teologie , ale i z pohledu antropologie . Delikátnost tohoto výchozího bodu nikomu neunikne: je totiž zřejmé, že na základě určitého chápání procesu růstu či zrání víry jako odpovědi člověka na Boží slovo vyrůstá i příslušné zvláštní chápání úlohy katecheze.
V našem kontextu se jeví vhodné připomenout některé charakteristické rysy obnovené teologie víry, které mají přímý dopad na katechetickou reflexi. Považujeme za užitečné vyzvednout především to, že ve srovnání s minulostí, kdy docházelo k zredukování obsahu pojmu „akt víry“ či „úkon víry“ na pouhé „mít za pravdivou určitou nauku či určitý soubor pravd“, současná teologická antropologie chápe víru dynamičtěji – jako záležitost procesu vyzrávání až k dosažení tzv. zkušenost i víry a z ní vyplývajícího hlubokého postoje.

Víra jako dar a povolání

Křesťanskou vírou vstupujeme do skutečnosti, která již existovala, která však není zachytitelná ani odhalitelná našimi smysly. Ježíš říká, že orgán, kterým člověk může „vidět“ Boha, je čisté srdce (celková ryzost osobnosti, upřímná otevřenost spojená s touhou po Bohu).
Tato touha není náhodná, ale je důsledkem následující skutečnosti: člověk je bytost, kterou Bůh povolává. Podle Weisera je víra vždy reakcí člověka na primární actio Dei (srov. MySal I, s. 798). Právem zdůrazňujeme prvenství Boží iniciativy i v oblasti tajemství lidské odpovědi na Boží slovo. Víra by nebyla možná, jestliže by Bůh ve stejném okamžiku, kdy člověka oslovuje, nebyl přítomen v jeho srdci a nedisponoval jej k otevřenosti a k naslouchání. Křesťanská víra je tedy darem a povoláním.

Víra jako odpověď na Boží oslovení

Člověk oslovený Božím slovem nemůže zůstat lhostejný; cítí nutnost na toto oslovení zareagovat. Ve světle biblického svědectví je jasně vidět, že Boží slovo vstupuje do života lidí povolaných k víře způsobem nečekaným a suverénním jako síla, jež působí hluboký obrat; jako apel, který je vytrhuje ze zaběhnutého způsobu života a nedovoluje uvelebit se v netečnosti. Pro každého člověka otevřeného existenciální výzvě znamená setkání s Božím slovem rozhodující přelom; něco, co radikálně mění dosavadní orientaci jeho života. Boží slovo je vždy slovem interpelujícím, tedy žádajícím odpověď: nakolik je zjevením, je světlem, jež má být přijato; nakolik je zaslíbením, vyžaduje důvěryplné a trvalé přilnutí; nakolik je plánem záchrany, je toto slovo také soudem, který rozlišuje mezi lidmi na základě jejich postoje přijetí, nebo odmítnutí. Písmo svaté nám představuje Boží slovo, které soudí lid, které se stává hrozbou, trestem, ale také na druhé straně záchranou, pokojem a štěstím těm, kdo zůstali věrní. Ježíš říká výslovně, že člověk je souzen podle svého vztahu vůči jeho slovu: „Kdo se stydí za mne a za má slova v tomto zpronevěřilém a hříšném pokolení, za toho se bude stydět i Syn člověka, až přijde ve slávě svého Otce se svatými anděly“ (Mk 8, 38).

Víra jako důvěrné sebeodevzdání

V Písmu se setkáváme s velkými příklady víry, která je prožívaná ne jako pouhé přijetí určitých pravd o Bohu na rovině intelektu či morální poslušnost vůči jeho zákonu, ale jako celistvá vydanost člověka Bohu. Víra v biblickém pojetí znamená bytostnou odpověď člověka; Bible chápe víru jako postoj, v němž jsou angažovány všechny složky osobnosti: kognitivní, afektivní i volní. Věřící ve významu biblickém je ten, kdo je v Bohu „zakořeněn“, „zakotven“. Sám etymologický původ hebrejského slovesa he’emîn (od kořene ’aman) naznačuje, že věřit znamená „cítit se bezpečný“, „být si jistý na základě důvěry v někoho předem věrného a spolehlivého“, a na rovině starozákonní víry „založit celou existenci na Jahve“ (srov. Kasper, 1987, s. 73; Zvěřina, 1992, s. 51).
Ve Starém zákoně člověk „věří“ neboli je „věřící“ tím způsobem a do té míry, jak dalece otevírá sebe sama Bohu, který se mu sděluje; do jaké míry mu sebe sama v uctivé bázni, v bezmezné důvěře a v milující poslušnosti odevzdává (MySal I, s. 798). Víra v novozákonním chápání je rovněž vírou ve smyslu důvěry; je probuzená samotným Ježíšem a vázaná na jeho příchod; implikuje určité christologické vyznání (Kasper, 1987, s. 74–75). Je vhodné si všimnout, že Bible pokládá víru za jakousi syntézu a pramen celého náboženského života. Abrahám je „otcem věřících“, „spravedliví žijí z víry“, z oné víry, kterou „Kristus vede od počátku až do cíle“ (Žd 12,2), křesťané jsou nazýváni prostě „těmi, kdo uvěřili“ (Sk 2,44); „těmi, kdo věří“ (1 Te 1,7). V tomto smyslu nelze víru oddělovat od naděje a lásky: zahrnuje totiž celé bohatství křesťanského života, chápaného jako pozitivní odpověď člověka vůči Bohu a jeho plánu spásy. Být křesťanem znamená být věřícím člověkem podle Ježíšova příkladu.

Společenská dimenze víry

Víra takto chápaná má význam nejen pro osobní soukromý život člověka, ale má rovněž dimenzi veřejnou. Plná víra se vyjadřuje „společensky“ – účastí na životě společenství věřících, kterým je církev. Víra jako osobní postoj jednotlivce není faktem izolovaným, právě naopak: nikdo nemůže věřit sám, podobně jako nikdo nemůže žít sám. Člověk se stává věřícím zprostředkovaně – za pomoci druhých – a má víru dalším zprostředkovat. Tak se každý věřící stává článkem velkého řetězu věřících. Nejen to, víra jako postoj osobního přilnutí člověka k Bohu a také vnímatelný projev tohoto postoje není možná bez společné řeči víry vzhledem k tělesně-duchové podstatě lidské bytosti (srov. KKC čl. 166, 185 a 1146).