Katecheze a náboženská socializace

Katecheze a náboženská socializace

Katecheze bývá považována za formu náboženské socializace , která sleduje (zjednodušeně vyjádřeno) začlenění dítěte do světa zbožnost i a náboženské praxe tak, jak jsou formovány církví. Toto pojetí v sobě skrývá riziko zamlžení identity katecheze jako výchovy. Z jedné strany platí, že socializace je nezbytnou platformou pro výchovné aktivity; umožňuje proces identifikace s pozitivními vzory, který má pro vychovávané zásadní význam. Z druhé strany však mohou socializační procesy někdy i výrazným způsobem komplikovat proces autentické výchovy (srov. Bajzek -Milanesi, 2006, s. 69). Je známo, že socializace jako proces předávání kultury společností tíhne k uchování a přizpůsobování se statu quo. V tomto smyslu formuje lidi tak, že více méně odrážejí momentální stav společnosti, do níž byli začleněni. Nejen to: socializace bývá pojímána jako něco, co se aplikuje na jedince coby tvárný objekt určitých snah, jejichž cílem je to, aby se jedinec choval žádoucím, přijatelným způsobem (srov. Hewstone a Stroebe, 2006, s. 79). Tím se socializace stává nástrojem kontroly, manipulace a ideologické indoktrinace , ať už prostřednictvím školy, hromadných sdělovacích prostředků, nebo rozličných forem „produkce kultury“ (Nanni, in Orientamenti pedagogici, 1978, s. 656–663). Proto je nezbytné rozlišovat mezi socializací a výchovou. Autentické pedagogické působení je zaměřeno na výchovu ke svobodě a ke zrání. Stojí ve službě růstu a celistvého rozvoje člověka s úctou a respektem vůči jeho vlastnímu povolání a originalitě. Chce dosáhnout toho, aby se člověk stával osobností svobodnou a zodpovědnou. Skutečná výchova se tedy děje nejen zprostředkováváním hodnot, ale také aktivní účastí vychovávaného, který je přesvědčen o významu těchto hodnot.
Takto chápaná výchova má sice socializační funkci, avšak nikoli jako běžná pasivní integrace, nýbrž ve smyslu přeměny k lepšímu (zralí rodiče nevychovávají své děti „ke svému obrazu“, ale snaží se, aby děti byly lepší, než jsou oni). Z tohoto hlediska vychovávat znamená nabízet podněty a kritéria k tomu, aby byla možná případná kritická reakce na socializační procesy.
Toto vše má své důsledky pro katechezi, která je jedním z faktorů socializace jednak v křesťanském společenství, jednak v občanské společnosti. Přestože v dějinách docházelo ke zneužití víry ve prospěch určité ideologie (srov. Novotný, 2007, s. 112; 122–126; některé pastýřské listy a projevy představitelů církve z doby totalitního režimu v ČSSR), je třeba připomenout, že evangelium jako osvobozující a spásonosné poselství má prorockou úlohu jasné opozice vůči jakékoli formě ideologie. Výchova víry znamená podporovat vyzrávání věřících a svobodných osobností začleňujících se do společenství, avšak v postoj i spoluzodpovědnosti a jemu odpovídající účasti (srov. Alberich, in Orientamenti pedagogici, 1991, s. 1367–1384).