Poruchy ve zpracovávání agrese

Poruchy ve zpracovávání agrese

Jeden ze zásadních aspektů syndromu pomocníka jsme původně popsali pojmem „nepřímá agrese“. Agrese se neprojevují tehdy, kdy vznikají v prožívání. Vyjadřují se oklikou – prosazováním ideálu či morální normy. Pomocník např. neřekne, že toho má dost a že by se raději zabýval jiným klientem. Spíše upozorní na to, že venku čekají další klienti a on se jim už opravdu musí věnovat. Ve vylíčených konfliktech žárlivosti můžeme tuto poruchu zpracovávání agrese rovněž dokumentovat na oklice. Partner se vyhýbal konfrontaci s partnerkou. Mnohem déle, než byl vnitřně schopen unést, lpěl na roli rytíře bezvýhradně oddaného své paní, pro kterou dělá, co jí na očích vidí. Partnerka si naopak už dávno všimla, že ve vztahu něco nehraje. Mlčela však z ohledu na manželovu touhu být dobrým manželem a otcem, kterou cítila. Sdělené fantazie o ideální milence nakonec získávají funkci otráveného šípu, který si navíc oběť sama vráží do těla. Nebyla to snad ona sama, kdo trval na absolutní důvěře, na sdělování všech hlubokých prožitků? Což se sama neptala, nechtěla vědět všecko? A teď se jí tak divně odvděčuje! Sdělit partnerovi svou nespokojenost s milostným vztahem je nebezpečné a tvůrčí zároveň. V každém případě je to zkouška distance vůči perfekcionismu a primitivním idealizacím i snižování. Jestliže už předtím žena mohla připustit regrese a přijímat dětská, nezralá, egoistická přání, tím spíše bude teď naříkat, že už na ni partner nemá čas a že už doma vůbec nic nedělá, a tím spíše se nechá zase snadno utěšit, že to tak není, protože by jinak neměla nikoho, komu by se mohla se svou bolestí svěřit.
Když jsou nároky příliš velké a ideály pomáhání pevné jako žula, je chyba říkat ve vztahu slova „vždycky“ a „nikdy“, vyčítat a činit druhému bezpráví. Kdo nemůže přispět konstruktivní kritikou, měl by raději mlčet, i kdyby si stokrát myslel, že rodina je místo, kde se může mluvit jinak než při komunikačním tréninku.
Kdo je vlastním perfekcionismem vehnán do izolace, toho neopouští tou ha po místě pro regresi, spíše naopak. Buduje si snový svět, v ústraní si pěstuje svou touhu a zpočátku si možná ani nevšimne, že v jeho tajné zahradě se připravuje místo i pro družku.
Jeden z těchto mužů byl již deset let ženatý a měl dvě děti. Jako dítě utěšoval matku po jejím rozchodu s manželem alkoholikem. Svou manželskou situaci cítil už delší čas jako vyprázdněnou a výsledkem bylo, že se zamiloval do instruktorky kurzu flamenca, který navštěvoval společně se svou ženou. Vyznal se instruktorce ze své náklonnosti k ní a zeptal se jí, zda by s ním chtěla začít nový život. Ta odmítla se zdůvodněním, že žije šťastně se svým druhem. Příhodu pak oznámila jeho manželce. Ta se od něj odtáhla a posléze navázala sexuální vztah s jejich společným přítelem. Manžel ho strpěl, ač se zmítal mezi zuřivostí a rezignací.
V terapii se natolik vzpamatoval, že začal bojovat o své místo v manželském vztahu, prohlédl, jak manželku nadměrně obtížil svým nárokem, a opět k ní nalezl cestu. V rámci analýzy distance ke své ženě mluvil o scéně, která se odehrála na jejich první společné cestě k moři. Za nočního úplňku na pláži se jí zeptal, jestli by si ho chtěla vzít, a ona mu na to řekla, že je jí zima a chtěla by jít domů.
On byl tehdy rozčarován, o své urážce však nedokázal mluvit. Až do své terapie se s ní vlastně vůbec nekonfrontoval. Jeho pozdější reakci můžeme chápat tak, že si v pozadí svého partnerského vztahu postupně vystavěl obraz „té správné“, „té pravé“ ženy, které na něm bude emocionálně nesmírně záležet. Učitelka flamenca pak tomuto obrazu vyšla vstříc.
Zamilovanost vzniká, když jako při prorážení tunelu ze dvou stran potká chronicky zklamávaná touha po splynutí druhého člověka, který jako rezonanč ní těleso zesiluje touhu, čímž se stává přijatelný jako partner. Pomocníkovy prchavé, „nezávažné“ dětské potřeby mohou získat tvar teprve tehdy, když se najde krystalizační jádro, kolem něhož se mohou konkretizovat. Zpočátku pomocníci s pozoruhodnou neutralitou prožívají fakt, že oním jádrem je jiná žena. Platí to zejména v případech, kdy nevznikl a nevzniká sexuální vztah, a samozřejmě v případě, který jsme právě líčili, kde vytoužená milenka reagovala odmítnutím.
Pomocníkova nepřímá agrese, o níž sám neví, blokuje jeho schopnost vnímat, že své partnerce působí bolest. Jako by pomocníci ani nepočítali s tím, že se jejich manželky cítí uražené a ponížené, když oni obdivují jiné ženy a představují si mnohem krásnější život s nimi než se svými současnými partnerkami. Jsou natolik zaměstnáni sami sebou a svými „novými“ city, že vůbec nepřemýšlejí o tom, jak jejich vyznání působí na jejich partnerky. Charakteristicky pro každou narcistickou poruchu se orientují na bolest, nikoli na vcítění. Teprve když se manželka zhroutí, když pláče, hrozí nebo přechází do proti útoku, pomocník se probouzí ze své indiferentnosti a pokouší se verbálně uvést partnerský vztah zase do pořádku.
To se zpravidla nemůže podařit, protože „nová“ žena je nejen předmětem touhy, ale také zbraní. Je to zbraň namířená na „starou“ partnerku, kterou má potrestat za imaginární léta ponížení a služebnosti. V nevědomé fantazii byla tato „stará“ partnerka v počáteční fázi vztahu sexualizovaným aspektem ideální matky, kterou pomocník hledá a kterou by zároveň nejraději sám ztělesnil. S touto ženou se mohl vymanit ze svého svazku s matkou. Ale zároveň s osvobozováním se také připoutával, sexuálně se podřizoval, obětoval se partnerčiným představám a umlčoval svá vlastní přání.
Chlapec se stává oidipským vítězem, když obětuje svá falická přání a stává se odsexualizovaným, „dobrým“ služebníkem své matky, která sexualitu démonizuje a snižuje její ztělesnění – otce. Falické síly pomocníkovi chybějí. Je to Don Juan, kterému cosi brání, aby došel k cíli. Nedostává se mu bezohlednosti, s níž literární Don Juan odmítá ženy již dobyté a sahá po dosud nedobytých.
Pomocník našich příkladů je oidipský vítěz, který zasvětil své zbraně matce. Nedostává se mu tudíž ani agrese, ani falických složek sexuality. Mocné matce se může bránit jedině tak, že jí slouží, a ponížení z této služby může odvracet jen tím, že si proti matce ukuje zbraň v podobě její sokyně.