Historický nástin psychosomatické medicíny

Historický nástin psychosomatické medicíny

Bio -psycho -sociální bytosti „člověk“ je možné porozumět pouze z historického hlediska. Také způsob, jakým lékař chápe sebe sama, vyrůstá z historie jeho oboru. V rámci medicíny je psychosomatická medicína historickou disciplínou par excelence. Proto je dobré, uvědomí -li si každý psychosomaticky pracující lékař, z jakých tradic vychází a na jakých tradicích stojí.
Psychosomatický přístup k druhému člověku je minimálně tak starý jako naše kultura. Již Herakleitos ve 45. fragmentu o hranicích duše říká, že i kdybychom prošli všechny cesty, nejsme schopni duši za chůze vypátrat, tak hluboko leží její smysl. Ve fragmentu 67a pak můžeme číst, že stejně jako pavouk, který neprodleně opravuje přetržené vlákno své sítě, také lidská duše putuje ihned tam, kde došlo k poranění libovolné části těla, znepokojená kvůli poranění těla, s nímž je pevně svázána v určitém vztahu.
Plutarchos pro nás zaznamenal nauku sofisty Antifona, žijícího kolem roku 400 před Kristem, který objevil umění bezútrpnosti. Tímto uměním provozoval první historicky doloženou psychoterapeutickou praxi. Nápis na jeho domě v Korintu hlásal, že uměl slovy léčit depresivní lidi. Sofista Antifon však brzy vnímal tuto oblast svého působení jako nedůstojnou svého postavení a vrátil se zpět ke svému původnímu umění, rétorice. Konečně Platon načrtl základní linky naší moderní psychosomatické medicíny a psychoterapie. Ve spise „Kritiás“ od lékaře požaduje, aby léčil nejenom tělo, nýbrž také duši, protože péče se musí zaměřovat na celek. Mnohem dále samozřejmě sahají tradice animisticko -archaického léčitelství, kterému psychosomatická medicína vděčí za nejednu inspiraci – i přesto, že často zamlčovanou.
Dovolme si nyní skok rovnou do 17. století. René Descartes, velký racionalista, viděl tělo, jímž pohybuje duše, a duši, na niž působí tělo. I přesto je však podle Descarta nutné zachycovat tělo i duši různými pojmy, které nemohou být používány současně. Tento metodický dualismus ve svém důsledku zvýhodnil rozvoj přírodovědných modelů, Descartes však navrhl tělo jako stroj. Až dodnes se často přehlíží, jak metodický dualismus připravil a stále ještě připravuje cestu pro nedorozumění dualismu ontologického.
V duchu osvícenství a v duchu sekularizace po Velké francouzské revoluci prožívaly jednotlivé vědní obory opravdový rozkvět. Princip autority byl setřesen. Matematické modely byly používány také v jiných vědních odvětvích. Duševní život byl chápán jako syntéza ze základních prvků, jako např. počitků a asociací. Osvícenství se svým nekompromisním programem empirické analýzy a teoretické syntézy se stalo duševní páteří západního světa s ohromnými důsledky pro jednotlivé vědní obory a tím také pro medicínu. Chyběla mu však historická perspektiva. Z tohoto důvodu také došlo v pozdním 18. a raném 19. století kontrapunkčně k rozvoji antropologií, které opět slučovaly duševní chování, faktory prostředí a způsob života do celkového pohledu na člověka.
Kulturní reakci nasměrovanou proti osvícenství zformovaly především romantické proudy. Romantici hledali v tajemném základu přírody také základ vlastní duše. Proto onen silný smysl pro veškeré projevy nevědomého, sny, duševní nemoci, parapsychologii a v neposlední řadě pak pro skryté síly osudu. Příroda je viditelný duch, naproti tomu duch je neviditelná příroda. To je představa, jejíž význam pro „formující kruh“ Viktora, svobodného pána von Weizsäcker či pro „situační kruh“ Thure von Uexkülla lze jen stěží přehlédnut. Také u Sigmunda Freuda se setkáváme s typicky romantickými pokusy o uspořádání – např. zákon polarit. Pojednávala -li romantika o protikladech dne a noci, síly a materie, tíže a světla, pak se u zakladatele psychoanalýzy jedná o chuť a nechuť, aktivitu a pasivitu, o subjekt a objekt, o Erota a Thanata. Podobné vize „z téže líhně“ také dnes prožívají konjunkturu na „psycho -trhu“, mimo rámec medicíny. Využívají a zčásti také zneužívají běžnou lidskou potřebu jednoduchých vysvětlení. Ale zpět k chodu věcí. V rámci ideově -historického přechodu od romantického myšlení k přírodovědné medicíně diskutovali takzvaní somatici a psychici o vlastní podstatě duševních onemocnění.
Johann Christian August Heinroth chápal nauku o duši jako pojem zahrnující jak tělo, tak duši. V jeho učebnici poruch duševního života z roku 1818 se poprvé náhodně objevuje adjektivum „psycho -somatický“, a sice tam, kde Heinroth pojednává o léčbě nespavosti. Později formuloval adjektiva „psycho -lékařský“, „psycho -chorobný“ či jednoduše „antropologický“.
Vlastním lékařem romantiky byl ale Gustav Carus, malíř, zvířecí psycholog a fyziognomik v jedné osobě. Ve své knize „Psychika“ z roku 1846 prohlásil, že nevědomí je klíčem k poznání podstaty vědomé duševní činnosti, přičemž nevědomí zahrnuje ve stejné míře jak somatické, tak duševní procesy. Carus dále věnoval psychoterapii a psychosomatice první nauku o hlubinně -psychologické komunikaci, v níž různé vrstvy vědomí – počínaje vrstvou od vědomí k vědomí,přes vrstvu od vědomí k nevědomí a od nevědomí k vědomí a konče vrstvou od nevědomí k jiným – umožňují různé formy mezilidských vztahů.
Ve stejné době přichází Artur Schoppenhauer s myšlenkou člověka jako iracionální bytosti řízené vnitřními silami, vlastní vůlí, kterou člověk nezná a o níž sotva něco tuší. Jde o vůli zachovat sebe sama a o ještě silnější vůli rozmnožovat se. V pohlavním pudu nachází život své nejsilnější přitakání, tvrdí Schoppenhauer, v konfliktu s tímto pudem není žádný motiv tak silný, že by si mohl být jist svým vítězstvím. Pohlavní vztah představuje vždy připravenou látku k všem narážkám a žertům, pohlavní vztah je nevyčerpatelným zdrojem vtipu. Thomas Mann se vyslovil, že byl velmi ovlivněn tím, do jaké míry odpovídal Schoppenhauerův popis vůle a intelektu tomu, co později popsal Freud jako osobnostní sféru id a já. Také psychologie snů a exponované postavení sexuality v Schoppenhauerových filozofických návrzích anticipují v obdivuhodné míře první koncepty psychoanalýzy.
A konečně Friedrich Wilhelm Nietzsche! Vycházel ze Schoppenhauera a viděl člověka jako hnaného vůlí k moci, v níž však neustále klame sám sebe i své bližní. „U všeho, co určitý člověk ukáže, se můžeme ptát, co musí skrývat. Od čeho musí odvádět pozornost? Nebo každý je sám sobě tím nejvzdálenějším, protože podstatná část jeho individua se nachází v nevědomí. Vládnou -li vášně, snové fantazie nebo šílenství, pak se člověk setkává s předcházejícími událostmi své vlastní historie i historie celého lidstva.“ Nietzsche popisuje vůli k moci jako základní lidský pud, který se vyjadřuje ve všech možných podobách, a sice počínaje iluzorním uspokojováním přes náhradní vybíjení a blokování, nebo dokonce obracení proti vlastní osobě a konče sublimováním.
Jelikož totiž člověk nutně žije ve společenství se sobě rovnými, musí zabraňovat tomu, aby docházelo k vybíjení jeho pudů směrem ven. Místo toho je obrací směrem dovnitř. Vlastní osoba se stává cílem hyperkritických komentářů a bolestivých obviňujících výčitek našeho svědomí. Svědomí uchovává vše, co od nás bylo v době našeho dětství pravidelně vyžadováno jako morálně dobré, a sice osobami, které jsme ctili nebo kterých jsme se báli. Není to hlas Boha v útrobách člověka, nýbrž mnohem více zvnitřněný hlas pouze několika významných lidí, kteří nás vedli k tomu, abychom se vzdávali přímého uspokojování pudů, a kteří nás tímto způsobem přiváděli do civilizace.