Přehled odborných psychoterapeutických metod II.

Přehled odborných psychoterapeutických metod II.

Psychoanalýza a hlubinně psychologické metody
Od objevu psychoanalýzy Sigmundem Freudem byly vedle standardní metody dlouhodobé analytické léčby vyvinuty různé modifikace pro různé indikace. Tyto modifikace se opírají o základní předpoklad psychoanalytické nauky o nemocech a o teorii osobnosti. Předmětem léčby jsou zde vývojové deficity, které se reinscenují v terapeutickém vztahu, a dále nevědomé psychické konflikty.
V psychoanalytické psychoterapii směřují terapeutické snahy k tomu, aby byly na časové ose životního příběhu – terapeut společně s pacientem se při nich vrací zpět v malých krocích (regresech) – reprodukovatelně zviditelňovány konflikty a vztahové vzorce z raného dětství, které přešly do nevědomí, a to na základě práce s přenosem a protipřenosem. Díky intervencím analytika (konfrontace, vyjasňování, výklad, konstrukce) získává pacient v rostoucí míře vhled do skrytých souvislostí svého životního příběhu i příběhu své nemoci, takže může společně s analytikem vypracovávat jiné vzorce pro řešení konfliktů a může prožívat korigující emocionální vztahové zkušenosti. To se děje zcela ve smyslu obecného cyklicky -maladaptivního vztahového vzorce (CMP; srovnej schéma 3.1 a 3.3), přičemž se – v jistém smyslu archeologicky – postupně odkrývají různé vrstvy životního příběhu, vykládají se a zpracovávají.
Hlubinná psychologicky založená psychoterapie – která se vymezuje vůči psychoanalýze – zahrnuje ve smyslu směrnic pro výkony hrazené zdravotními pojišťovnami takové formy terapie, které léčí aktuálně působící neurotický konflikt, popř. strukturální zranitelnost a její následky, přitom však v terapeutickém procesu usilují – na základě postupu zaměřeného na konflikt a omezování regresivních tendencí – o zaměření se na aktuálně patogenní cyklicky -maladaptivní vztahový kruh. Léčba zpravidla probíhá tak, že terapeut a pacient sedí naproti sobě. Terapeutická práce funguje rovněž na principu „výkladu“ (ústřední otázka, konfrontace, vyjasnění, výklad); ohnisko léčby se zaměřuje na pacientův aktuálně špatný obraz o sobě samém, na jeho obavy, ale také na jeho nesplněné potřeby, přání a touhy, a poté citlivě na dysfunkční vztahové chování z toho vyplývající, čímž se opakovaně uvádějí do pohybu mezilidské konflikty – také u pacienta – a jsou v tomto pohybu udržovány. Příklady se berou z vyprávění pacienta (manželství, rodina, práce, volný čas), ale také z jeho chování při vlastní terapii a z prožívání protipřenosu, který je chováním pacienta vyvoláván na straně terapeuta.
Jako speciální varianta hlubinně psychologické individuální terapie byla Annemarie Dührssenovou vyvinuta takzvaná dynamická psychoterapie.
Jako další speciální forma byla pro léčbu pacientů se strukturálními poruchami (poruchy osobnosti, psychosomatózy, pacienti se závislostmi) Annelise Heigl -Eversovou a Franzem Heiglem vyvinuta psychoanalyticky -interakční psychoterapie. Při aplikaci těchto metod jde o to, aby byl terapeut pacientovi k dispozici jako respektující, pacienta emocionálně akceptující a přítomný protějšek, který se autenticky vymezuje vůči zkreslením způsobeným přenosem. Terapeut takříkajíc vztahuje cyklicky -maladaptivní vztahový kruh pacienta na sebe, odpovídá na něj selektivně autentickým způsobem, takže pacientovi umožňuje jiné vztahové zkušenosti se sebou samým a s důležitými vztahovými osobami. Techniky používané při této terapii se opírají o princip autentické (s ohledem na jejich vyjadřování selektivní, to znamená orientující se podle hranic tolerance a cílů terapie) odpovědi terapeuta na vztahovou nabídku pacienta, dále o princip převzetí funkce pomocného já a také o nakládání s narušeným afektivním prožíváním pacienta (identifikace, diferenciace, vyjasňování, modifikace a přiměřené vyjadřování afektů).
Pro léčebnou praxi byly nad tento rámec vyvinuty další modifikace psychoanalytických metod, které mohou být při odpovídající indikaci v rámci směrnic pro psychoterapii aplikovány analyticky vyškolenými psychoterapeuty; těžiště představuje vývoj krátkodobých metod relevantních pro praxi. Tyto modifikace psychoanalýzy mohou být aplikovány jak v individuální, tak ve skupinové terapii.

Katatymně imaginativní psychoterapie
Katatymně (= odpovídající duši) imaginativní psychoterapie (KIP) je psychoterapeutická metoda vyvinutá Hansem Carlem Leunerem, která pracuje s technikami denního snění. Na základě imaginace celé řady standardních motivů (v základním stupni se jedná o louku, potok, horu, dům, okraj lesa) jsou aktivovány centrální oblasti lidských konfliktů. Před vnitřním zrakem pacienta vznikají ve stavu uvolnění katatymní obrazy. Pacient může tyto imaginace sledovat a následovat, může v nich sám sebe prožívat jako jednajícího a v dialogu s terapeutem se zaměřovat na relevantní konflikt a tento konflikt zpracovávat prostřednictvím různých terapeutických technik a režijních principů. Těžištěm pro aplikaci katatymního prožívání jsou krizová intervence a krátkodobá terapie u symptomatických a charakterových neuróz, dále u psychosomaticky nemocných osob s narušeným přístupem k afektivnímu prožívání a malou schopností introspekce.
Ve zvláště odůvodněných případech může být katatymně imaginativní psychoterapie aplikována jako speciální technika v rámci hlubinně psychologicky založené a dle směrnic probíhající psychoterapie.