Od nynějška každý den

Od nynějška každý den

Zahnula jsem za roh na Riverside Drive, znovu překvapená tím čerstvým, příjemným vzduchem, který vanul od znečištěného Hudsonu. Byla jsem na cestě k doktorovi Allenovi. Většina mých přátel chodila k doktorům s německým přízvukem na horní Park Avenue. Vyjížděli k nim výtahy s dětskými kočárky a balíky prádla. Já měla svého mozkoškraba na Riverside Drive, bez jakéhokoli cizího přízvuku a s vyhlídkou na řeku. Deset let jsem mu pomáhala platit činži.
Cítila jsem se hrozně unavená, když jsem čekala, až bzučák otevře dveře. Seděla jsem v prázdné, chabě osvětlené čekárně, pila jsem kávu z termosky, kterou jsem si přinesla, a listovala jsem ranními Timesy. Bylo půl deváté. Byla jsem úplně sama. Vždycky jsem byla první návštěva v pondělí dopoledne. Zařízení dnes vypadalo nějak ošuměle. Police na časopisy byla plná magazínů o krásném bydlení, House Beautiful, Better Homes and Gardens, a starých výtisků týdeníku Newsweek. Tolik návštěv, pomyslela jsem si, za tolik let. Co tady vlastně dělám? Pak jsem si připomněla: I když se zdá, že nemluvíme o ničem, na čem záleží, dostávám od doktora Allena valium. A věděla jsem, jak moc ho potřebuju.
Přicházel chodbou na půl cesty, aby mě pozdravil, jak to dělal vždycky, pokynul mi a potom šel zpátky, když jsem si začala sbírat věci. V ordinaci jsme si sedli na svá tradiční sedadla proti sobě, já zády k psychoanalytickému gauči.
„Tak jak se dnes cítíte, slečno Gordonová?“ zeptal se a zahleděl se na mě, jak se zdálo, významně. Pocítila jsem v útrobách známou tíhu, když pro nesl tahle slova. Ten muž o mně věděl všechno – o mých láskách i nenávistech, o mých radostech i strastech, o mých fantaziích i obavách. A pořád mi říkal slečno Gordonová.
Dívala jsem se na jeho pečlivě vyžehlený oblek, bílou košili, bezvýraznou kravatu, hranatý obličej, sterilní místnost. Jak byl starý? Uvědomila jsem si, že nemám zdání. Mohlo mu být třiačtyřicet nebo jednapadesát. Za těch uplynulých deset let toho o sobě prozradil tak málo, že jsem o něm nevěděla nic – ani ne tak o jeho soukromém životě, ale ani to, jaký je vlastně druh člověka. Tak to podle všeho má být, má být chladný, nezaujatý, říkala jsem si. Musí udržovat ten odstup, aby mi pomohl. Jenže se mi zdál tak nezaujatý, až jsem těžko mohla věřit, že se o udržování odstupu vůbec snaží. Bože, napadlo mě, třeba opravdu je tak bez zájmu. Poznala jsem, že necítí tu naléhavou trýzeň ve mně. Před lety, když byl na dovolené, jsem navštívila jednoho doktora, kterého mi doporučil, kdybych si potřebovala s někým promluvit. Tomu doktorovi jsem řekla: „Vy se do mne tak vciťujete, jste tak bezprostřední, že opravdu mluvím radši s vámi než s doktorem Allenem. Vy mě posloucháte.“ Ale pak jsem měla hrozný pocit provinění. Doktor Allen mě znal líp. Nechtěla jsem celou tu věc začínat znovu.
Šokovalo mě, když jsem se slyšela, jak ze sebe chrlím skoro horečnatý monolog. „Nové je to, doktore Allene, že nedokážu po ulicích města, které mám ráda, jít sama. Nedokážu to, ledaže jsem omámená pilulkami, nebo že jdu s někým. Nedokážu fungovat bez valia. Jsem čím dál tím závislejší na něčem jiném než na sobě, když mám fungovat normálně. Jsem čím dál tím závislejší na pilulkách. Proč? Povězte mi proč!“
Přerušil mě: „Říkal jsem vám přece mnohokrát, slečno Gordonová, že nevyvolávají návyk. Nemůžou vám uškodit.“ A dal si nohu přes nohu a opřel se dozadu, aby vyslechl mou reakci.
Slova se ze mne začala hrnout. Neměla jsem v úmyslu mluvit o tomhle všem, ale ted se to ze mne řinulo a já nebyla schopná to zarazit. „Jsem zamilovaná do báječného muže, mám skvělou práci, nádherný život. Proč mě přepadají tyhle strašné záchvaty úzkosti? Proč mi nemůžete pomoct? Omezuje mě to v pohybu, ochromuje mi to život. Prosím vás, doktore Allene, prosím vás, pomozte mi!“
Nereagoval. Stále na mě zíral, výraz jeho tváře se nezměnil od chvíle, kdy jsem vstoupila do ordinace. „Jste přece doktor,“ řekla jsem mu. „Ty pilulky už nezabírají. Chci čelit všemu, co to způsobuje. Nejsem žádný zbabělec. Potřebuju vaši pomoc.“
„Třeba potřebujete,“ začal mírně, „větší dávku léků, abyste byla méně hysterická. Teď mi povězte, co vás tak rozrušilo? Pohádala jste se s Erikem?“ Ujistila jsem ho, že mezi mnou a Erikem k žádné hádce nedošlo, že víkend byl fajn, až na ten tíživý telefonický rozhovor s mými rodiči. A brzy jsem se zase uklidnila a začala jsem hovořit o Jean. „Mám o ni starost. Nechce se mnou mluvit, uvízla v nemocnici a jenom doufám, že netrpí.“ Pak jsem se přistihla, že mu vyprávím o laetrilu, jak velice Jean spoléhala na to, že ten zabere, že nemůže umřít, když je ještě tak mladá. „Pomýšlím na to, že vás převedu na silnější medikament,“ prohlásil. Neslyšel mě předtím. Neposlouchal. Svou starost o Jean jsem mu vylíčila klidně, tiše. Ale teď jsem si připadala jako zuřivý šílenec. Rozdrtila jsem cigaretu v popelníku a slyšela jsem se, jak ječím: „Pilulky, pilulky – na to se musí najít jiná odpověď! Hnusí se mi je brát, Erikovi se hnusí, že je beru!“
Vstal ze židle a šel ke svému psacímu stolu. Seděla jsem tam a zírala na něj a dohadovala jsem se, co asi řekne. Vzal na stole nějakou velkou knihu a vrátil se s ní na svou židli. Začal tou knihou listovat a pořád nic neříkal. „Myslím si,“ prohlásil konečně, „že byste měla přejít na thorazin. Ten vám pomůže překonat tyhle záchvaty.“
„Thorazin!“ vykřikla jsem. „Ten oblbuje mozek, zabíjí duši. Užívají ho ve špitálech. Ten nechci!“
„Pomůže vám,“ usmál se.
„O to nestojím,“ utrhla jsem se vztekle. „Tak nemocná nejsem. Nechci, aby ze mne byla živá mrtvola!“
„Jen malou dávku, nebo byste snad chtěla lithium?“ Jeho hlas zněl sebejistě. Při řeči o všech těchhle práškách se pohyboval na bezpečné půdě.
Vstala jsem ze židle a začala jsem přecházet po ordinaci sem a tam. Snažila jsem se uvažovat jasně. Valium. Lithium. Byly prášky jediná odpověď?