Terapeutická práce s konstelacemi

Terapeutická práce s konstelacemi

Od rodinných konstelací ke konstelacím traumatu Metoda konstelací provází můj osobní vývoj i mou pracovní dráhu psychologa a psychoterapeuta od roku 1994. Tehdy jsem začal získávat vlastní zkušenosti s klasickými rodinnými konstelacemi podle Berta Hellingera. Rodinné konstelace tohoto druhu mi ukázaly, jak zásadně důležité jsou faktory jako vazba na biologické rodiče, postavení v posloupnosti sourozenců a potlačení vzpomínek na osoby a události, které jsou rodinnou zátěží. Otevřely se mi oči pro vnímání toho, jak duševní vazby účinkují po celé generace. Rodinné konstelace jsou podle mých zkušeností proto tak přínosnou terapeutickou metodou, že v nich vychází najevo systém duševních vazeb, v němž každý člověk žije. Rodinné konstelace umožňují pochopit, nakolik se tato spleť vazeb dotýká nejhlubšího nitra každého člověka.
Během času mi stále silněji docházelo, že rodinné konstelace tohoto typu sice umožňují spatřit osobní traumatizace i traumata přejatá z rodinného systému, ale nemluví se o nich přímo jako o traumatech a také se s nimi podle toho nezachází. Zdá se, že cílem klasické rodinné konstelace je spíše pokus umožnit pacientovi přístup k rodinnému systému vazeb jako duševnímu zdroji (resource). Pacientovi se má ozřejmit „řád“ mezilidských vztahů v rodině podle generační posloupnosti, „řád“ v partnerském vztahu, založený na lásce, a „řád“ sledu porodů v rodině. To mu má poskytnout léčivé představy o znovunalezení svého místa v systému původní rodiny a díky tomu i nalezení vnitřní rovnováhy. Dnes už vím, že je to sice dobrá základní myšlenka, nicméně v mnoha případech závažných duševních problémů moc nepomáhá. Dotýká se skutečných problémů jen povrchově, a dokonce může od skutečných problémů odvádět.
Jako většina terapeutů provádějících rodinné konstelace jsem zpočátku neměl ani tušení o teorii traumatu, a nemohl jsem tudíž v konstelaci poznat traumatizace ani jejich symptomy, přestože se mnohdy ukazovaly zcela jednoznačně, jak se mi jeví z dnešního hlediska. Vedlo to k podřizování individuální problematiky celkovému systému. Dnes už vím, že to může způsobit dokonce prohloubení pacientova rozštěpení, pokud se – jak tomu je zejména v případech traumat vazby a traumat z narušeného systému rodinných vazeb – prokáže, že rodinný systém vůbec není zdrojem, nýbrž příčinou pacientových traumatizací. Žádat po dítěti zmatených a násilnických rodičů, aby své rodiče „bralo“, aby „dovedlo do konce přerušené sbližování“, aby „se sklonilo před rodiči“, v zásadě znamená konstelovat mu retraumatizaci. Takto si člověk dále idealizuje rodiče a ignoruje násilí, které na něm páchali. Takové smíření s rodiči možná od svých pacientů požadují ti terapeuti, kteří to sami nedokázali a jejichž odštěpené já přežití, pohybující se stále v iluzích o rodičovské lásce, dosud neztrácí naději, že jednoho krásného dne to přece přijde a od jejich rodičů k nim přijde proud nikdy neutuchající lásky. Terapeuti, kteří se bojí bolesti z toho, že je vlastní rodiče opustili, riskují, že budou své pacienty zneužívat pro své nevykoupené dětské iluze.
Vedoucí konstelací, kteří se zabývají fenoménem duševního traumatu, už dnes proto nepracují s metodami a cíli klasické rodinné konstelace. Využívají kreativně obrovského potenciálu metody konstelací k léčbě traumatu. Popisuje to např. Johannes B. Schmidt ve své knize, která rozhodně stojí za přečtení (Schmidt, 2006). Když se středem terapeutické práce stávají traumatické zážitky pacientů, mohli bychom místo o rodinných konstelacích mluvit o konstelacích traumatu.
V posledních letech mě zaujaly mocné spory o rodinné konstelace v Německu. Sama metoda konstelace jako taková pro mě i nadále zůstává nesmírně cenným nástrojem pro získávání nových vhledů do lidského duševního života. (Něco jiného je její filozofická nadstavba a její praxe ve smyslu Berta Hellingera.) Nadále se zabývám touto metodou, abych stále lépe rozuměl její podstatě a mohl přispívat k jejímu dalšímu rozvoji. Proto svou knihu uzavírám dvěma kapitolami o metodě konstelace. V první z nich je tématem otázka, na jakých základech na úrovni fyziologie mozku asi spočívá naše schopnost být zástupcem v konstelaci a jako pacient rezonovat s procesem konstelace. V další kapitole bych chtěl představit výsledky mého vlastního výzkumného projektu. Zabýval jsem se těmito ústředními otázkami:

- Jak pacienti prožívají konstelaci?
- Jak se zástupci vciťují do svých rolí a jak při tom rozlišují cizí od vlastního?
- Jak pacienti zacházejí s tím, že v konstelaci vycházejí najevo podstatně nové informace?

V zásadě mi nejde o to, abych dokázal nebo někoho přesvědčil o tom, že metoda konstelace má svůj smysl a funguje. Na základě dlouholeté praxe je pro mě mimo jakoukoli pochybnost, že konstelace je velice účinná metoda. Ze svého odborného hlediska sám vznáším některé otázky, které jsem chtěl zodpovědět pomocí svého projektu.