Strach z pouta

Strach z pouta

Mnoha lidem zůstává hluboká potřeba vazby po celé dětství naplněna nedostatečně. Moderní výzkum kojenců prokázal, že mezi rodiči a dětmi se ustavují určité „vzorce vazby“ (Endres a kol., 2000). Můžeme rozlišovat mezi dětmi s pevnou vazbou a dětmi s nejistou vazbou. Děti s pevnou vazbou jsou ty, které kontinuálně prožívaly své blízké osoby jako spolehlivé, vždy blízké a citlivé. Když tyto děti vyrostou, nemají ani jako dospělí potíže říci své jasné „ano“ partnerovi, kterého milují, a přijmout, že i on má touhu po závaznosti. Děti s nejistou vazbou to mají jinak. Buď od svých raných blízkých osob zažily příliš malou vazbu, nebo prožívaly zvraty od mnohdy přepjaté vazby k náhlému odmítání. Vycházejí do života s obrovskou touhou po skutečném hlubokém vztahu, ale také s velikým strachem. Jejich pohled je stále obrácen zpět do dětství. Tam dosud hledají to, čeho se jim nedostalo. Tito dospělí nejsou skutečně svobodní, nejsou „volní“, aby mohli mít partnera. A když jim partner vyjde vstříc se stejně intenzivní potřebou vazby, zmocní se jich strach, že zažijí stejné zklamání jako tenkrát v dětství. A tak se zmítají mezi touhou po vazbě a strachem z ní.
Když nechají svůj partnerský vztah ve stavu „nedefinovanosti“, do jisté míry to jejich problematickou situaci upokojí. Je to dokonce cosi jako řešení: mají kontinuální vztah, ale vyhýbají se závaznosti. Jistěže to není skutečné řešení. Potřeba skutečně pevné vazby, pevného pouta z jejich duše nevyprchala a čeká na své uspokojení. Tím, že se nerozhodnou, navíc často tak hluboce zklamou svého partnera, který by krok k závaznosti rád učinil, že se vztah může velice brzy dostat do ohrožení zánikem. Jestliže pár cítí, že toto vkročení do závaznosti provést nedokáže, je namístě se ptát: Nevězí hluboko v duši jednoho nebo obou partnerů strach z vazby, protože možná byli „dětmi s nejistou vazbou“ a ve své duši jimi zůstali? Potom by bylo dobré, aby společně nebo každý sám hledali v psychoterapii cestu k uzdravení. Jinak budou jejich vztahy v dospělosti i nadále ztroskotávat na jejich složitých zkušenostech. Uhýbání před vazbou a závazností však může mít také jinou příčinu.

Strach z rozchodu

Stává se, že se pár nebo jeden z partnerů vyhýbá otázce jasného definování vztahu proto, že odpověď by musela znít: My nejsme pár pro život! Možná jsme jen spojenci z nouze nebo dobří přátelé, takřka bratr a sestra, ale kdybychom si měli se vší vážností položit otázku, zda jsme schopni závaznosti, museli bychom se rozejít. Ale myšlenka na rozchod způsobuje úzkost. Představa samoty je možná ještě horší než nadále udržovat neuspokojivý vztah. A tak to raději nějak spolu táhnou dál.
Takové vztahy jsou zhusta zahaleny těžkým stínem smutku, nebo se nad nimi prostírá mrak nudy. V každém případě jsou náchylné ke krizím. Stačí, aby se jeden z partnerů náhle zamiloval do třetí osoby, a dosavadní vztah je ten tam. Bývá to provázeno zklamáním, urážkami a křivdami. Čím delší byl nedefinovaný vztah, na kterém partneři lpěli, tím ničivější pro ně může být takový rozchod.
Opět je nasnadě otázka: Co může být příčinou tak velkého strachu z rozchodu, že ho člověk odkládá až do nemožnosti? Ženy a muži, kteří mají tento problém, žijí se svými partnery jako bratr se sestrou nebo jako děti s rodiči. Často jsou si velice blízcí, existuje mezi nimi vysoký stupeň důvěrnosti, ale chybí napětí mezi mužem a ženou. Partner získává otcovské rysy a žena je cosi jako dcera. Nebo se naopak žena stává jakoby matkou svého synovského partnera. Zkrátka – jsou hluboce spjati, ale nejsou muž a žena jako protějšky. Ze svých původních rodin si přinášejí zkušenost s rodinnými vztahy mezi rodiči a dětmi nebo mezi sourozenci a přenášejí je na svůj současný vztah. On, ona nebo oba se dosud neosvobodili od svých původních rodin a prostě dále žijí podle jejich vzorců. Rozchod z vědomého rozhodnutí by v takových případech byl namístě, neboť by se jím partneři zároveň konečně odpoutali a definitivně osvobodili od svých původních rodin a mohli by volněji a dospěleji navázat nové vztahy. Odvahu k rozchodu je někdy třeba posílit terapií. Rozchod koneckonců nemusí být definitivní. Může se stát, že někdy stačí náhlá vzájemná distance, aby muž i žena dokázali učinit důležité kroky k dospělosti, znovu se spojit a odvážit se společného vkročení do závaznosti.