Příklad z praxe 20

Příklad z praxe 20

Roční chlapec, první dítě mladých rodičů, kteří sami část dospívání prožili v zařízení pro výkon ÚV, byl do kojeneckého ústavu umístěn předběžným opatřením soudu přímo z nemocnice. Chlapec byl hospitalizován kvůli problémům s jídlem. V průběhu hospitalizace lékaři zjistili poranění hlavy. Rodiče jeho vznik nebyli schopni vysvětlit. Nemocnice proto kontaktovala SPOD. Vznik zranění začala vyšetřovat policie.
Rodiče chlapce v ústavu navštěvovali několikrát v týdnu. Primářka ústavu proto rodičům po měsíčním pobytu chlapce v zařízení doporučila služby CSR. Po souhlasu rodičů s nabídkou služby iniciovala pracovnice CSR první setkání s rodiči na půdě ústavu. V rámci setkání byl dohodnut počáteční cíl poskytování služeb sanace rodině – příprava rodičů na návštěvy dítěte, doprovázení návštěv tak, aby byly přínosem pro dítě i rodiče, a podpora v komunikaci s personálem ústavu při zjišťování, jak se chlapec v ústavu chová. Rodiče již při tomto prvním setkání byli informováni, že zprávy o návštěvách dítěte a jejich průběhu budou jedním z podkladů pro rozhodování soudu. Dozvěděli se také znovu, že soud čeká na výsledky policejního vyšetřování.
Při prvním samostatném setkání s pracovnicí CSR měli rodiče možnost mluvit o tom, co umístění dítěte podle jejich názoru předcházelo. Pracovnice přitom nebyla v roli „soudce“, který má určit, zda rodiče dítěti ublížili, nebo ne. Odkazovala na to, že to je úkolem policejního vyšetřování. S rodiči mluvila také o tom, co pro ně umístění dítěte znamená a jak ho prožívají. Vysvětlila jim znovu svou roli v této fázi – podporu a prohlubování kontaktu s dítětem.
V počátku práce s rodinou bylo třeba sladit rozvrh návštěv tak, aby vyhovoval potřebám dítěte (tzn. aby respektoval jeho režim dne, dobu spánku, dobu jídla atp.), možnostem rodičů i režimu zařízení. Plánování režimu návštěv zvyšovalo citlivost a zájem rodičů o to, jak vypadá den dítěte v zařízení a kdy je vhodná doba, aby si kontakt s nimi mohlo užít při vzájemné hře nebo například při krmení. Byla to i možnost porovnávání současného režimu dne s režimem, který mělo dítě v době, kdy žilo s rodiči. Rodiče také měli možnost přemýšlet a mluvit o tom, v které části dne si chlapec rád hrál, kdy naopak byl klidnější, kdy potřeboval více odpočívat atp. Toto téma přispělo ke snížení konfliktů mezi ošetřujícím personálem ústavu a rodiči. Personál vytýkal rodičům, že dítěti krátce poté, co dostalo oběd, dávali v průběhu návštěvy svačinu nebo že na návštěvu přišli v době, kdy dítě spí. Pro rodiče bylo snazší respektovat doporučení personálu, pokud byla pracovnicí CSR přeformulována s ohledem na potřeby jejich dítěte, s respektem k jejich rodičovství a zájmu o jeho dobré prospívání.
Pracovnice CSR se rodičů ptala, jak vypadala jejich hra a komunikace s dítětem v rodině. Podporovala je, aby na návštěvy nosili hračky z domova. Nad donesenými hračkami s nimi mluvila o možnostech podpory vývoje dítěte při hře. V průběhu návštěvy je verbálně podporovala v kontaktu s dítětem. Oceňovala jejich citové reakce vůči dítěti. Pomáhala jim všímat si drobných projevů dítěte (např. neverbálních projevů, úsměvů, známek únavy, pláče, iniciativy v komunikaci atp.) a podporovala je v reakcích na ně. Důležité bylo, že doprovázené návštěvy byly individuální, tzn. probíhaly v místnosti, kde nebyli jiní rodiče s dětmi a jiní profesionálové. Pro rodiče tak bylo jednodušší uvolnit se a plně se soustředit na dítě, příp. začít v kontaktu s ním zkoušet věci nově, jinak. Po návštěvě pracovnice CSR s rodiči mluvila o tom, jak návštěvu prožili, a podporovala je v přípravě na další kontakt s dítětem.
Po měsíci (tzn. čtyřech doprovázených návštěvách a jedné samostatné konzultaci s rodiči) byl podle dohody primářky s pracovnicí CSR a s rodiči dosavadní průběh spolupráce vyhodnocen. Pracovnice SPOD, které byla účast v týmu nabídnuta již před prvním setkáním, se do práce v multidisciplinárním týmu nechtěla do ukončení policejního vyšetřování zapojovat.