Jak dítě odstavit

Jak dítě odstavit

Dožaduje-li se Jakub v noci důrazně prsu, matka mu řekne, že od nynějška žádné kojení nebude. Následný výbuch dětského hněvu pak zachytí ve svém náručí. Nedovolí dítěti žádnou agresivitu a ani ona sama ho nebude bít. Drží dítě v tak těsném, pevném, a přece měkkém objetí, aby jí nemohlo ublížit ani rukama ani nohama. Dovolí mu však, aby svou zlost odreagovalo křikem. „Vykřič celou svou zlost. Chápu, že jsi naštvaný. Křič, jak chceš, ale prs už nedostaneš.“ Jestliže se dítěti podaří matku kousnout, nechá ho, ale jednoznačně vyjádří svou bolest a hněv: „To bolí! Už mě nekousej!“ Matka drží dítě tak dlouho, dokud ono nepochopí, že sice má místo na matčině srdci, ale mezi ním a jejím prsem leží nepřekonatelná hranice. Teprve až to dítě pochopí, až se mezi ním a matkou zase obnoví láskyplné vztahy, až se oba dokážou spolu něžně mazlit, může matka dítě pustit. Jestliže dítě – jako v Jakubově případě – až doposud usínalo na matčiných prsou, musí se v návaznosti na pevné objetí znovu učit procesu usínání. Jakmile díky zkušenosti pevného objetí pocítí jednoznačnou oporu své matky, má pak matka nejlepší příležitost uložit dítě do postýlky a nechat ho tam usnout. Napřed si ovšem dítě zaslouží láhev.

Jak dítě odpoutat od matky

Odmítá-li dítě otce a neustále jen visí na matce, stejným způsobem se o takovém objetí poučí také otec. Nejvhodnější období pro tento proces je asi od osmého měsíce věku dítěte. Mluvíme o takzvaném strachu osmiměsíčních, o odcizení. Dítě rozlišuje mezi člověkem známým a cizím, vědomě vnímá vazbu s důvěrně známým člověkem a může ji také bolestně postrádat. To je dobře. Otec se však normálně nestává žádným cizincem. Dítě by k němu mělo mít podobně hluboký, důvěrný vztah jako k matce. Ten se však nemůže vyvinout, připoutává-li matka dítě z jakéhokoli důvodu k sobě a chrání ho před otcem. Velmi často můžeme hledat příčinu v mateřské ješitnosti okořeněné špetkou egoismu. „Umím to s tebou lépe než táta. Pojď raději ke mně! U mě rychleji usneš než u táty.“ Jestliže to otec připustí, nepostaví-li se proti tomu, anebo ještě hůře, není-li schopen vysvětlit své ženě, že taková rivalita je nezdravá, vzniká porucha vztahu mezi otcem a dítětem. Začíná se „rodit“ maminčin chlapeček.
Správně jedná taková matka, která vychází z přesvědčení, že rodiče nemají na své dítě působit proti sobě, ale společně a jeden pro druhého. „Milé dítě, to je tvůj táta. Tvůj jediný táta. Lepšího nenajdeš. S ním ti bude dobře. Mám ho moc ráda a přeji ti, abys ho měl také rád. Udělám pro to všechno. Proto také chci, abys teď u něj zůstal.“ Toto poselství lásky musí dítě vyslechnout také přímo od táty. Jestliže proti tomu protestuje a chová se k otci agresivně, jako to dělal Jakub, má otec plné právo, ba dokonce povinnost, se s ním konfrontovat. Nejúčinnější je to opět pomocí pevného objetí. Tímto způsobem mohou oba vyjádřit své frustrace i odpor, avšak mají také příležitost vnímat vzájemnou blízkost a lásku a vcítit se jeden do druhého. Chlapec nakonec dojde k poznání, že je pro otce důležitý, že v náručí svého silného táty k němu může vzhlížet a že v něm může nacházet také příklad.