Typické příznaky posttraumatické stresové poruchy

Typické příznaky posttraumatické stresové poruchy

Typické příznaky posttraumatické stresové poruchy mohou zpočátku vypadat jako součást obvyklé reakce na ohrožující událost. Když tyto příznaky trvají déle než měsíc, mluvíme o nich jako o příznacích posttraumatické stresové poruchy. Mohou se objevit hned po události, většinou však s odstupem času, výjimečně za několik let. Odborníci rozdělují příznaky posttraumatické stresové poruchy do čtyř hlavních skupin:

1. dotírající vzpomínky a sny;
2. ztráta pozitivních emocí;
3. vyhýbání se;
4. zvýšená psychická a tělesná vzrušivost.

Být připraven reagovat na nebezpečí je velmi důležité pro přežití. Podobně jako se na ohrožení připravuje tělo, připravuje se na ně i naše mysl. Mysl může sama vyvolat stav úzkosti. Jedním z hlavních efektů pocitů úzkosti je zaměření pozornosti na zdroj ohrožení. Pocity nebo představy se začnou zaměřovat na to, že k něčemu dojde. Napadají nás myšlenky, že se právě teď něco špatného může přihodit. Ve velké úzkosti má člověk sklon zaměřit se výlučně na nejhorší možné následky a neuvědomuje si alternativní, pozitivnější možnosti. Podstata úzkostné reakce spočívá v tendenci sledovat okolí a možné znaky ohrožení. Pro přežití to má svůj význam, protože takto si můžeme velmi rychle všimnout nebezpečí, pokud nějaké hrozí. Těžké je však soustředit se zároveň na jiné věci – mysl i pozornost jsou zaměřeny na možné nebezpečí. Úzkostné myšlenky – obavy (myšlenky, které se týkají možných negativních důsledků) – jsou hlavním rysem posttraumatické stresové poruchy. Důležitá je rovnováha mezi vnějšími požadavky a naší dovedností zvládat situace. Pokud jsou naše dovednosti zvládnout situaci menší, než je zátěž, cítíme se přetíženi. Dlouhodobé působení stresu, na který jsme se nedokázali adaptovat, může vyvolat projevy úzkosti či deprese. Tyto projevy dále oslabují schopnost zvládat stres a vyrovnat se s původním problémem. I další menší stresory se tak stávají nadměrnými. Potíže nabývají na intenzitě a postižený člověk se dostává do bludného kruhu.

Rozpomínání na trauma

Nejtypičtějším příznakem PTSD je automatické rozpomínání na trauma. Lidem trpícím posttraumatickou stresovou poruchou se často vtírají vzpomínky na traumatickou událost. Bývají útržkovité, ale velmi živé. Vtírají se. Vyvolávají záchvaty úzkosti, vzteku, bezmoci, smutku či pocity odcizení a marnosti. Někdy dochází k znovuprožívání traumatu – prožitek je tak silný, že trpící má živý pocit, jako by se traumatická událost objevila znovu nebo ji viděl před očima. U dětí se znovuprožívání může projevit opakovanou hrou.

Traumatická událost se také může objevit v děsivých snech. Tyto noční můry vyvolávají silnou úzkost až děs. Postižený se často probouzí zpocený, se silným bušením srdce, lapá po dechu. Obsahem snu bývá traumatická událost, někdy jako znovuprožitek, jindy zakuklená do symbolů se zlověstným významem (např. útočící vlci). U dětí se ve snech objevují zrůdy, které je ohrožují.

Někdy dojde k náhlému znovuprožití hrůzných emocí a vegetativních příznaků bez přítomnosti vzpomínek na traumatickou událost. Postižený je zaskočen bez vnější příčiny silnou úzkostí, strachem či smutkem, pláčem, bušením srdce, lapáním po dechu, bolestí apod. Tyto náhlé záchvaty se objevují opakovaně.

Negativní emoční stavy a ztráta pozitivních emocí

Postižení mohou mít pocit ztráty citlivosti, nemožnosti prožívat radost, zažít příjemné pocity. Může být přítomen stálý pocit znechucení, nuda, otupělost nebo naštvání. Jen monotónně vykonávají rutinní činnosti a vyhýbají se příjemným aktivitám. Schází jim požitek ze života. Někdy si stěžují, že necítí vůbec nic. Cítí se vyhaslí a chladní.

Lidé trpící posttraumatickou stresovou poruchou nedovedou dostatečně plně vyjádřit silné emoce týkající se samotného traumatu. Snaží se je z různých důvodu potlačit. S pokusy potlačit v sobě silné nepříjemné emoce však dochází k potlačení emocí vůbec. Trpí tím hlavně emoce pozitivní. Boj s úzkostí, potlačování vzpomínek, nadměrná potřeba kontrolovat okolí a snaha nepodléhat prudkým emocím spojeným se vzpomínkami mohou vést k pocitům vyčerpání, únavy a bezmoci. Od toho je jen krok k depresi.

S depresí a bezmocí často souvisejí pocity viny. Velmi často jde o nereálné sebeobviňování, že člověk měl udělat něco jiného, než udělal, nebo si vyčítá, že sám situaci přežil a jiný zemřel. Někdy si vyčítá, že někomu nepomohl nebo pomohl nedostatečně.

Petra na poslední chvíli vyběhla z hořící chaty, kde nechala všechny své věci. Naštěstí se všichni zachránili. Jako příčina požáru byl zjištěn zkrat v akumulačních kamnech. Petře se nyní obraz hořící chaty často vrací ve vzpomínkách i ve snech, v noci se probouzí vyděšená se silným bušením srdce, zpocená. Často uvažuje o tom, zda nezavinila požár tím, že si sušila na akumulačkách mokré tenisky.

Zabezpečovací a vyhýbavé chování

Lidé trpící posttraumatickou stresovou poruchou se typicky vyhýbají situacím a činnostem, které traumatický zážitek připomínají. To proto, že vše, co jim zážitek připomene, vede k rozvoji nepříjemných pocitů. Často se vyhýbají doteku druhé osoby, zejména pokud byl lidský dotek součástí traumatu. Pak často nesnášejí ani dotek člověka, kterého mají rádi nebo kterého si váží.

Štěpán zažil před deseti lety silnou vichřici v lese, kde jeho nejlepšího kamaráda zavalil strom. Od té doby do lesa nechodí, protože se mu vracejí živé vzpomínky na to, jak kamaráda nemohl vyprostit.

Martin, který byl surově zbit opilými vojáky, reaguje úzkostí, kdykoli vidí někoho v uniformě. Snaží se ho zdálky obejít a co nejrychleji se vzdálit.

Lucie, která prožila znásilnění třemi opilci, se po letech izolace a trápení zamilovala do Petra. Přestože mu plně důvěřuje, není schopna se s ním milovat, i když po tom sama touží. Kdykoliv se jí Petr dotkne, prožívá Lucie silný záchvat úzkosti.

Typické je i vyhýbání se rozhovoru o traumatu, filmům s podobným matem, článkům. Úzkost u postižených někdy vyvolává i náznak, že by se o něčem podobném mohlo mluvit.

Luděk, který zažil zával v dole, kde zemřelo několik mužů, musel opustit své zaměstnání, nemůže jezdit do města, kde se to stalo (když jezdí na chatu, velkou oklikou musí město objet), nemůže číst nic o hornictví nebo o dolech ani nic s podobnou tematikou vidět v televizi. Raději se všemu tomu vyhne, protože jinak má prožitky hrůzy nebo deprese.

Dalším typickým vyhýbáním je tzv. mentální vyhýbání. Pokud se spontánně objeví vzpomínka na traumatickou událost, postižený se ji snaží co nejrychleji potlačit a odvést pozornost jinam. Protože vzpomínky mají tendenci objevovat se znovu a znovu, jde o velmi vysilující boj. Součástí neúmyslného mentálního vyhýbání může být někdy neschopnost vzpomenout si na některé důležité aspekty traumatické události – ztráta některých vzpomínek.

K vyhýbání patří také vyhýbání se blízkému vztahu. Postižení se vyhýbají projevování vřelých emocí, mají strach svěřit se a otevřít druhému člověku. Ve vztazích často propadají nedůvěře. Snadno podléhají pocitu, že je někdo zradí, i když k tomu není důvod. Tato nedůvěra a potíže s vřelostí ve vztahu vedou k pocitům odcizení od lidí („Jako bych přišel z jiné planety“) a někdy k izolaci. Druhotně může vzniknout strach vůbec s lidmi mluvit.

Jiní lidé, zejména oběti válečného násilí či přírodních katastrof, se vyhýbají převzetí odpovědnosti za druhé (např. za děti), protože se bojí, že jim nedokážou zajistit dostatek bezpečí.

Zvýšená psychická a tělesná vzrušivost

K typickým příznakům PTSD patří zvýšená psychická a tělesná vzrušivost. Souvisí s automatickým očekáváním organismu, že se opět něco zlého může stát. Stálá úzkost a napětí vedou k podrážděnosti. „Čekání na ohrožení“ vede k tomu, že všechno nečekané či nové ruší, rozčiluje, vyvádí z míry. Stačí k tomu drobné podněty, které v době před traumatickou událostí zůstaly bez povšimnutí. Postižené lidi to nutí stavět se často do opozice, hádat se, tvářit znechuceně a otráveně. Před cizími lidmi se však snaží nadměrně ovládat, protože se bojí přehnané reakce a odmítnutí. Mají potíže se soustředěním, nemohou usnout a spánek bývá přerušovaný. Jako by číhali i v noci. Objevuje se výbušnost, prudkost v chování (impulzivita) a ostražitost. Jako by stále byli v napjatém očekávání, zda se něco ohrožujícího znovu nepřihodí. Vzhledem k podrážděnosti se snadno dostávají do konfliktu s jinými lidmi, doma i v práci, a ztrácejí přátele. Potíže se soustředěním vedou k horší výkonnosti.

Nadměrná bdělost (ostražitost). Projevuje se stálým napětím a lekavostí. Jako by člověk neustále čekal, že se něco ohrožujícího objeví. Každý náhlý zvuk ho vyděsí. Trhne sebou při zazvonění telefonu. Dostavují se přehnané reakce, největší vůči hluku, nesnášenlivost určitých pachů, zvuků, světel apod.

Zvýšená je i silná tělesná vzrušivost. Ta se projevuje vysokou pohotovostí k biologické poplašné reakci projevující se celou řadou vegetativních reakcí, jako je bušení srdce, tlak na hrudi, pocení, třes, lapání po dechu a zrychlené dýchání, brnění v končetinách, závratě, pocity na zvracení, bolesti břicha, hlavy a řada dalších. Tyto příznaky jsou sice neškodné a odpovídají přípravě organismu na boj, nebo útěk, nicméně mohou vyděsit, vyvolat strach o tělesné zdraví a někdy vedou k opakovaným návštěvám lékařů.