„Dej mi pokoj!“

„Dej mi pokoj!“

„Ukliď si v pokoji!“
„Vezmi si šálu!“
„Cos dostal z písemky z dějepisu?“
„S kým jdeš v sobotu ven?“
Seznam oblíbených rodičovských větiček, na které náš dospívající potomek s očima obrácenýma v sloup odpovídá: „Dej mi pokoj!“, je nekonečně dlouhý…

„Dej mi pokoj!“ má řadu dalších variant jako třeba „Neotravuj!“, „Neštvi mě!“ Jakmile se na tyhle odpovědi podíváme zblízka, vidíme, že každá představuje jeden aspekt problému – žádost o „pokoj“ je reakcí na vpád do psychického prostoru a jeho nežádoucí ovládnutí, sloveso „štvát“ evokuje pronásledovanou zvěř, krizový stav, reakci na akutní stres. Ve chvíli, kdy náš dospívající potomek vyslovuje tato slova, vyjadřuje, že si nepřeje, aby se s ním dál zacházelo jako s malým dítětem, které až dosud upomínali, že se má obout nebo dojíst jogurt.
Tato ustavičná doporučení, tyto permanentní žádosti vnímá dospívající jako nepříjemný nátlak; má pocit, že je přítomností rodičů doslova pronásledován, protože mu brání jít dopředu, myslet a být sám sebou. K zoufalství ho mimo jiné přivádí hlavně to, že rodiče dál myslí místo něho a přisvojují si jeho osobní prostor. „Když je mámě zima, mně zima není, a tak si klidně můžu nechat celou noc otevřené okno, pokud budu chtít.“ Aťsi se nazítří probudí s bolením v krku, je jedno, že neustále přeceňuje své schopnosti, prostě nechce, aby se na něj rodiče obraceli stejně jako na čtyřletého nebo sedmiletého.

Chci vypudit rodiče ze svého teritoria

Aby před vpády rodičů dokázal ubránit svůj osobní prostor, začne si dospívající potomek stavět barikády a rozvine celé těžké dělostřelectvo s cílem vytlačit rodiče ze svého území. Oblíbeným místem této zákopové války je jeho pokoj. Nepořádek v něm, hromady špinavého prádla, haldy knih, papírů, sešitů… Rodičům připadá, že tato místnost bytu, pře měněná ve smetiště, připomíná cosi jako odpuzující nádor, hyzdící jejich „interiér“. Tahle nevábná změť všeho možného dokonale odráží, co se honí hlavou našemu dospívajícímu dítěti – stěny jeho pokoje, které si upravilo tím, že je polepilo množstvím plakátů a kreseb, se staly hranicemi jeho vlastního těla a binec, který tam vládne, dokonale zobrazuje, co má v hlavě… Když rodič nabude dojmu, že se mu situace vymkla z rukou, dostane záchvat, křičí, vyhrožuje, avšak zároveň se takovým chováním snaží něco zamaskovat – špatně snáší skutečnost, že se jeho dítě osamostatňuje. Navíc je nepořádek vládnoucí v dětském pokoji velmi praktickým důvodem ke střetu, protože se dá na něj snadno poukázat. Dospívající potomek dál udržuje s rodiči dětský vztah tím, že je takto provokuje. A rodiče dál hrají roli vychovatelů tím, jak na něj křičí, jak mu předkládají ultimáta typu: „Jestli si ne uklidíš v pokoji, nedovolíme ti jít v sobotu večer ven.“ Každý si jakoby nic hraje svou pevně stanovenou roli v určeném pásmu a to jim podle momentální nálady umožňuje na sebe mluvit nebo se hádat, zkrátka dál komunikovat.

Hrajeme roli uzurpátorů

Složitější je to s poznámkami týkajícími se těla, hygieny nebo zdraví. Když velkému šestnáctiletému mládenci, který právě kýchl, řekneme: „Vysmrkej se“, obvykle se naštve. Když poradíme čtrnáctileté dívce, aby si vzala svetr, protože by se mohla nastydnout, rozzuří se. A pokud máme tu smůlu a některého z obou upozorníme, že zapomněl použít deodorant a že je cítit, začne chrlit nadávky. I když my rodiče máme v jádru pravdu, dospívající tento vpád do jejich soukromí velmi ruší. Naše dobré rady a laskavá pozornost, které jsou známkou našeho zájmu, nás však staví do role uzurpátorů. A naše dospívající ratolesti to v hloubi duše dobře vědí. Samozřejmě je naše požadavky popuzují… A který rodič by nehnul brvou a nechal jít ven své dospívající dítě uprostřed zimy jenom v tričku a nevšímal si toho, že jeho potomek žije ve špíně? Ještě by mohl být obviněn z odmítnutí pomoci dospívajícímu v nouzi. A náš mladý by se cítil opuštěný. Jenom klid, dokonce i kdyby nám jednou na ulici za bubnujícího deště v duchu poděkoval, že jsme ho při nutili, aby si vzal nepromokavou bundu, stejně by nám to ni kdy, ale opravdu nikdy neřekl. Je zbytečné očekávat promptní, explicitně vyjádřenou vděčnost. A pokud si naše dospívající ratolest vezme k srdci něco z toho, co jsme jí kdysi vštípili, pak to prakticky použije někde mimo domov, ale nikdy ne před námi. A to právě proto, že to má od nás.

Škola – konfliktní téma par excellence

Další témata, která je dráždí na nejvyšší míru, jsou škola, škol ní výsledky, úkoly a povinnosti. A také častá nabádá ní rodičů, aby dítě nosilo dobré známky a pilně, odpovědně pracovalo. Pro pubescenta, který se o školu vůbec nestará, zanedbává plnění školních povinností, který se stal problematickým žákem, je to hotové neštěstí. Rodiče na něj budou dotírat různými ultimáty, udílením trestů, nekonečnými domluvami, hodinami navíc určenými na doučování a podobně.
Pokud má dospívající dítě za ušima, nosí domů dobré známky a má ve svém pokoji uklizeno, může si v podstatě dělat, co chce – chodit ven, kdy se mu zlíbí, dělat si po libosti muziku nebo vysedávat u televize. Výtky na jeho adresu nebudou stát za řeč. A je to právě tím, že nebude příliš závislé na rodičích a bude mít menší potřebu se s nimi dostávat do konfliktů. Taková situace ještě víc urychlí jeho osamostatnění, a to díky důvěře, kterou mu rodiče projeví. A platí to i obráceně, čím víc potřebuje dospívající potomek své rodiče, tím víc dochází ke střetům, protože je neustále zmítán mezi touhou po emancipaci a strachem, že ho rodiče opustí. Pak často zavdává příčinu k velmi konfliktním situacím, v nichž si každý stěžuje na nedostatek samostatnosti toho druhého. Rodiče vytýkají dítěti, že si nedokáže samo poradit a o různé věci se postarat. Na druhé straně má dospívající rodičům za zlé, že mu stojí neustále za zády a nikdy ho nenechají jednat samostatně. Ale aby mohli hrát tuto vyčerpávající hru, která často přerůstá v konflikty a někdy také v násilí, musí na to být nejméně dva. A rodiče by měli být schopni uplatnit postupnou nezávislost, aby se nevystavovali riziku, že se spolu se svým dospívajícím potomkem natrvalo bolestně uzavřou do začarovaného kruhu vzájemné závislosti a ne budou vědět, jak z toho ven. Zbývá poradit si s tím, jak zmíněnou samostatnost postupně uskutečnit. Spíše než se zaměřovat jenom na školu a hrát vyčerpávající partie v přetlačování mohli by se všichni pokusit společně sdílet i jiné chvíle nesouvisející se školní oblastí, například se občas vypravit na vycházku, výlet nebo na delší prázdninový pobyt.