Rozhovory s Emilií

Rozhovory s Emilií

Emilii vyhovovalo hovořit s ženou přibližně stejného věku, která sama měla děti a rodinu a také přišla do neznámého prostředí, jak říkala. Mluvila jsem anglicky se zřetelným norským přízvukem, takže všichni slyšeli, že přicházím „zvenku“. Emilie v tom evidentně cítila možnost mluvit bez nutnosti ohledů na přísné normy a ideologii místní společnosti. Moje postavení cizinky pro ni bylo osvobozující. Po pár úvodních větách nám bylo oběma jasné, že se mezi námi může rozvinout smysluplný a důvěrný dialog.
Ukázalo se také, že Emilie přichází s velmi dramatickým příběhem, jehož tíhu už dále nedokázala sama nést. Po chvilce začala s vyprávěním, o němž dosud jen mlčela a jež jí nedovolovalo ani okamžik klidu.

Emilie byla z Milwaukee, velkého města ve Wisconsinu. Získala vysoké univerzitní vzdělání ve filologii a doufala, že jej bude během celého dospělého života používat. To se nestalo. Vdala se za kněze Oleho Andersena, který se cítil povolán vykonávat povolání faráře v podmínkách důvěrně známých z doby svého mládí na farmě, kde se na přelomu 19. a 20. století usadila jeho skandinávská rodina jako přistěhovalci. Emilie a Ole se potkali na Wisconsinské univerzitě a po zkušenosti z tohoto nezávazného studentského období, kdy se spolu cítili svobodně a radostně, se rozhodli strávit spolu zbytek života.
Emilie se života v rodném místě svého muže ani jeho budoucího působení jako faráře nijak neobávala. Po svatbě se manželé přestěhovali do malého města, kam byl Ole poslán na svou první farnost. Emilie doufala, že získá místo na univerzitě vzdálené hodinu jízdy autem, ale to se nepodařilo.
Emilie otěhotněla s Maren. Přes radost z početí a z Božího požehnání a stvrzení plodnosti jejich manželství se mladá farářova žena cítila velmi izolována a „lapena vlastním tělem“. Muž se dnem i nocí věnoval farním povinnostem a ona si připadala v těhotenství osamocená a pro manžela nedůležitá. „Velká událost, že se narodí dítě, byla ničím,“ říkala Emilie. Muž se málo zajímal o ni i „o to malé, co se ve mně neohlášeně usadilo“, jak to formulovala. Cítila se hluboce zrazena svým manželem a velmi osamělá.
Emilie se pokusila promluvit si s mužem o svých těžkých pocitech, ale on chtěl, aby pochopila, že jako nový farář musí věnovat čas farnosti, vytvořit si dobré vztahy s nadřízenými a především být kdykoli k dispozici pro Boží děti. Farnost byla v jeho očích na prvním místě, vlastní rodina následovala za ní. Nechtěl být „ve svém konání egoistický“, jak říkal. O farní obci Ole mluvil jako o „vlastních dětech, jimž musí v případě potřeby pomoci“, vyprávěla farářova mladá žena, zatímco jí slzy kanuly po pěkném, hladkém, bílém obličeji.
Přestože měla k místnímu prostředí odpor, cítila se Emilie po stupně tímto způsobem víry a života polapena. I když se považovala za liberálního člověka, začala absorbovat pohled manžela a okolí na lidi i jejich vztah k Bohu – myšlenku, že Bůh musí lidi ztrestat za jejich hříchy, skutečné i jen myšlené, a poté i za latentní zlo v nich. Když toto říkala, rysy její tváře se stahovaly a působila velmi stísněně. „Není nic špatného na tom, když člověk pláče,“ řekla jsem. Tato věta uvolnila Emiliin hluboký, vzlykavý a přerývaný pláč, trvající po zbytek hodiny. Viděla jsem při něm před sebou obraz obrovského vodopádu. Voda byla zprvu zadržována přehradou, ale ta se náhle prolomila. Proud pláče se nedal po dlouhou dobu zastavit.
Emilie se omluvila za své tak iracionální chování, za svůj nekontrolovaný pláč. Zeptala jsem se jí, zda by jí ublížilo, kdyby si dovolila plakat a skrz pláč s někým sdílet smutné pocity a trápení. Odpověděla, že jako malá plakávala bez výčitek, ale nyní v dospělosti se bojí nechat pláč propuknout, protože by s sebou přinesl „lavinu pocitů, nad nimiž nemá kontrolu“. Před koncem hodiny, po chvíli zamyšlení, zopakovala Emilie, že jsem nazvala její pláč výrazem smutku a trápení, zatímco ona sama si myslela, že pláč by v ní mohl otevřít dveře, které by umožnily volný přístup k myšlenkám a pocitům, jež nemá pod kontrolou a které se v ní skrývají. Požádala jsem ji, aby si všímala, jaké pocity v ní pláč vzbuzuje, pokud by se doma znovu rozplakala. O tom bychom pak mohly příští hodinu hovořit.
Vysvětlila mi, že se v ní vytvořil hluboký pocit viny spojený s utajovanými myšlenkami a pocity, že ona a dítě v jejím břiše potřebují manželovu blízkost víc než kdokoli jiný. Občas byla zděšena svým „strašným hněvem a zármutkem“, které stále častěji cítila vůči muži, farní obci a nejbližšímu okolí, od něhož se stále více distancovala. Posléze cítila odpor ke své situaci i svému okolí, ale snažila se kontrolovat tyto „nepřijatelné a zavrženíhodné pocity tím, že vystupovala klidně a racionálně“. V této době také zažívala, že jí tuhlo tělo a lékaři nedokázali nalézt žádnou příčinu. Cítila, že „něco cizího se vloudilo do vlastního těla, něco, co tam nasadil Ole“. To řekla s nejistotou v hlase a dodala, že sama sebe odsuzuje za to, že je schopná vyslovit něco tak ošklivého. Ole sdílel hluboký, fundamentalistický postoj k víře s místní farností, říkala Emilie. Ona sama však byla mimo. Nebyla do společenství víry začleněna a cítila se v této souvislosti hříšná a ne dost dobrá. Ole musel celou dobu dokazovat místním obyvatelům, že je dobrým knězem, tedy že se pro obec plně nasazuje.
Emilie podle vlastních slov nebyla nevěřící, ale ve srovnání s manželem se považovala za liberálnější. Pocházela z prostředí, kde bylo samozřejmostí svobodně vyjadřovat své názory. Velmi špatně snášela, že musela poměřovat svou víru, činy a pocity s místními normami a vnímáním. Cítila, že ji lidé neustále považují za ne dost dobrou. Vyjadřovali to podle jejího názoru různými způsoby, nikdy však slovně. Stále více cítila, že jako farářova žena nesplňuje očekávání.