Pravda nás osvobodí

Pravda nás osvobodí

Jak říkat pravdu?

Ježíš řekl Židům, kteří mu uvěřili: Zůstanete-li v mém slovu, jste opravdu mými učedníky.
Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými.
Odpověděli mu: „Jsme potomci Abrahamovi a nikdy jsme nikomu neotročili. Jak můžeš říkat: stanete se svobodnými? “ Ježíš jim odpověděl: „Amen, amen, pravím vám, že každý, kdo hřeší, je otrokem hříchu.
Otrok nezůstává v domě navždy; navždy zůstává syn. Když vás Syn osvobodí, budete skutečně svobodní. “

Jan 8,31–36

Můžeme opakovat všechno, co jsme slyšeli, a říkat všechno, co si myslíme? Je to únosné? „Pravda nás učiní svobodnými“ – co to znamená?

Vmetu mu pravdu do očí

Víte dobře, jak se chováme: „Já mu vmetu pravdu do očí, ten se podiví…“ Možná se domníváme, že vyslovením pravdy se nám uleví, ale nemusí se ulevit tomu, komu ji řekneme. V návalu vzteku se nám stává, že řekneme něco nehezkého. To není vhodný způsob, jak říkat pravdu. Riskujeme, že to přeženeme a že budeme nespravedliví. Věřím, že pro sdělování pravdy druhým jsou lepší i horší chvíle. Můžeme připadnout na špatný okamžik, kdy ten druhý není schopen pravdu přijmout. Nebude nás poslouchat. V takové chvíli pravda napáchá víc škody než užitku. Můžeme druhého zranit a napáchat hodně zlého, co se bude těžko napravovat.
Takhle to dělám já. Když nastane prudší výměna názorů, není lehké říkat pravdu skutečně spravedlivě. V takové chvíli reagujeme s horkou hlavou, takže to nemusí jít. Naopak, když se mi stane, že dostanu nehezký dopis, už nejsem rozčilený. Když jsem na agresivní dopis odpovídal hned, většinou se celá situace ještě zhoršila. Zvykl jsem si každý dopis, který se mě dotkne (většinou proto, že obsahuje špetku pravdy), dát stranou, přečíst si ho znovu v klidu, v ústraní a odpovědět až potom. Když se jedná o něco čistě zlého nebo nespravedlivého, odpovídám energicky, že to neberu. Snažím se poznamenat si ten ždibínek pravdy, abych mohl pisateli odpovědět, že v tomto bodu má pravdu. Takže se mi už mnohokrát stalo, že má odpověď byla plná omluv. Protože se mi podařilo ve změti urážek vypátrat oprávněnou kritiku. V tomto smyslu pravda osvobozuje a působí dobro. Tak to alespoň vnímám já.

Kdo má pravdu?

Především nikdo nedisponuje celou pravdou. Nicméně všichni máme kus pravdy a z těch kusů je pravda utvořena. Nejsme klony. Navzájem se od sebe velmi lišíme. V každém z nás je něco jedinečného a úžasného. Jen málo kdy se dokážeme vcítit do druhého, abychom pochopili, jak vnímá to, co mu říkáme. Posloucháme druhé málo a špatně. Jsme si sami sebou jisti a druhé „odpálkujeme“.
Podle svatého Pavla pácháme nejhorší hříchy jazykem. Neměli bychom pomlouvat, říkat o druhém špatné věci, abychom ho zranili a pošpinili. Když někomu podsouváme nepravdu, můžeme ho i zabít. Vzpomínám si na jednoho kluka, který řekl o svém učiteli tělocviku, že je pedofil, aby se mu pomstil za špatnou známku. Učitele ta pomluva tak vyvedla z míry, že spáchal sebevraždu. Policie chlapce zmáčkla a zjistilo se, že lhal. Pomluva nebo nactiutrhání mohou způsobit nenapravitelné škody.
Hledat na druhém to špatné a omílat to stále dokola, tomu se říká hanobení. Hledáme jeho chyby, vady a kazy. Málokdy hledáme na našich bližních něco hezkého. Hanobení bychom se měli vyhýbat ze všech sil. Sokrates, který byl předchůdcem dobrých křesťanů, o pravdě hodně psal. Tady je jedna historka, o které jsem často přemítal, protože obsahuje velký kus pravdy. Četl jsem ji před mnoha lety, ale zůstala mi pevně vryta. Pokud máte chuť říct něco špatného o vaší sousedce, šéfovi, vaší ženě nebo tchyni, dobře si následující příběh přečtěte.

Je to pravdivé, je to dobré, je to užitečné?

Jednoho dne přišel za Sokratem jeden muž a řekl mu:
„Poslechni, Sokrate, musím ti říct, jak se zachoval tvůj přítel.“
„Přestaň!“ přerušil ho mudrc. „Nechal jsi to, co mi chceš říct, projít třemi síty?“
„Cože? O čem to mluvíš?“
„Ano,“ řekl Sokrates, „to, co mi chceš říct, máš nechat projít třemi síty.
První je pravda. Ověřoval sis to, co mi chceš říct? Jsi si jistý, že je to pravda?“
„Já jsem to jen slyšel povídat,“ řekl muž.
„Dobře,“ na to Sokrates, „tak mě přesvědč, že to prošlo druhým sítem. A to je dobro. Pokud to, co mi chceš říct, není tak docela pravdivé, je to aspoň něco dobrého?“
Muž zaváhal a pak odpověděl: „Ne, není to nic dobrého, naopak!“
„Takže,“ řekl mudrc. „Zkusme použít třetí síto: užitečnost. Pojďme se podívat, jestli to, co mi chceš říct, je k něčemu užitečné.“
„Užitečné? To zrovna ne,“ řekl muž.
„Takže pokud to, co mi chceš říct, není ani pravdivé, ani dobré, ani užitečné, radši bych to neslyšel a nechci to vědět. A radím ti, abys na to taky zapomněl.“ Když vezmeme tuhle Sokratovu lekci doslova, myslím, že máme všichni hodně co zlepšovat a já jako první! Naneštěstí velmi často pomlouváme druhé a pouštíme do oběhu věci, které nejsou ani pravdivé, ani dobré, ani užitečné.
Mám pro vás příklad jednoho lékaře. Naslouchá svým pacientům. Musí umět často mlčet. Slova lékaře mohou člověku změnit život. Představte si, že oznámí pacientovi, že zemře. Nemocný na něj tlačí: „Řekněte mi pravdu, pane doktore.“ Předpokládejme, že doktor drsně odpoví: „Do měsíce bude konec a neexistuje žádný lék…“ To by byl velmi zásadní výrok. Přitom pravda skutečně může osvobozovat. Jedna žena, která trpěla rakovinou, se dozvěděla, že přežije maximálně šest měsíců. Nakonec žila pět a půl roku. Řekla si, že se bude radovat z každého dne, který jí ještě zbývá. Bojovala ze všech sil, aby těch dnů bylo víc.
Zdravotní sestra je často v podobné pozici jako lékař. Proces se sestrou Christine Malèvre znovu oživil otázku eutanazie. Když ji kolegové v práci viděli přicházet, říkali si: „A hele, dnes večer budeme mít mrtvolu.“ Ironicky. Ten tým byl skutečně nefunkční. Kolegové ji měli chytit za ruku a říct jí, že se nechová normálně. Neměli odvahu promluvit. Kdyby byl kolektiv v pořádku, takovému selhání by se vyhnuli. U nemocných a umírajících je potřeba, aby byl pracovní tým pevně semknutý. Všichni víme, že lékaři občas někomu umírání zkrátí. Pozice církve a Jana Pavla II. – a já jsem s nimi zajedno – je taková, že nemáme právo zkracovat život. Můžeme jen podávat léky na zmírnění utrpení. Pokud by tyto léky mohly ohrozit život pacienta, je možné je stejně podat, ale je nepřípustné záměrně zkracovat život, jak si to mnozí přejí.