Poslední a první

Poslední a první

Pokora v různých životních etapách

„Hle, jsou poslední, kteří budou první, a jsou první, kteří budou poslední.“

Lukáš 13,30

Když si čtu tohle evangelium, vidím tvář matky Terezy. Tvář zářící pokorou a vnitřní chudobou. Vždycky mě fascinovala její tvář plná štědrosti, prostoty a nenápadnosti. Je to úžasný obličej. Právě byla blahořečená. Mám taky rád pokornou tvář Jana Pavla II. Jeho obličej trpícího doslova září. A je tisíc takových obličejů, tváří světců, kterým nešlo o to být na prvním místě. Někteří byli asi podivíni, tím jsem si jistý. Ale všechny spojovala pokora.
Otec Pio a mnozí další odkazovali svou tváří a pokorným životem k něčemu mnohem většímu, než byli sami. Křesťany vždycky uchvacovala svatost, která vychází z pokory, nejvyšší křesťanské ctnosti. Svatí jsou prostředníci, mají něco předat. Vymazali sami sebe před Bohem. A tak z nich vyzařuje Bůh. Právě když člověk vymaže sám sebe před Bohem, může Bůh skrze něj vyzařovat.
V zamyšlení nad tímto textem z evangelia bych chtěl mluvit o pokoře dítěte, pokoře dospívajícícho, pokoře dospělého a pokoře starých lidí. Každý z nás, ať jsme z kterékoli věkové skupiny, se má z této ctnosti co učit.

Dítě

Dítě je malé, je závislé. Stačí se podívat na ten zázrak, jakým jsou oči dítěte, když nás o něco prosí. Vyzařuje z nich pokora, protože jsou důvěřivé. Pokora dává důvěřivost. To je jedna z mnoha souvisejících ctností. Dítě důvěřuje svým rodičům. Nesnaží se dlouze přemlouvat, soupeřit, lhát, něco zničit nebo dělat dojem. Všiml jsem si, jak něžný vztah měl k dětem Kristus.
Ježíš říkal: „Buďte jako děti.“ To znamená: „Buďte pokorní.“ Ukázal, že dítě má být naším vzorem. Pobízel dospělé, aby se o děti starali a aby se jim v prostotě přiblížili. Dítě se schovává pod ochranu svých rodičů. Bojí se jich a miluje je. Obava a láska jsou klíčem k pokoře a k ráji.

Dospívající

Je dost vzácné setkat se s pokorným dospívajícím. Dospívající má velkou potřebu učit se pokoře, protože překonal stadium dětství. Dostal se do jeho opaku. Objevuje svět, který jako dítě nevnímal. Svět, kde je nejdůležitější dělat dojem a kde zřejmě vyhrává nejsilnější. A něco vlastnit se jeví jako cíl života. Adolescent je nesmlouvavý, co se týče jeho práv, ale když s ním budete mluvit o povinnostech, bude dělat, že neslyší. Má svou hrdost, nechce povinnosti. Ten, kdo je schopný přijmout životní povinnosti, je velmi pokorný člověk. Rodiče mají s dospívajícími spoustu práce. Musí je naučit mít se rádi – ani málo, ani příliš. Pokora znamená „vědět, kdo jsem“. Jde o to nepřeceňovat se – nefandit si. Rodiče mají povinnost milovat každého zvlášť a všechny stejně. Dospívající tráví hodiny před zrcadlem v koupelně, aby se obdivoval, nebo naopak nenáviděl. Může mít depresi z jednoho pupínku na nose.
Rád poslouchám, jak se mladíci vychloubají, že vystřídali polovinu holek z vesnice. A druhá polovina samozřejmě čeká, až přijdou na řadu, a nedočkavě se klepe u dveří. „Všichni po mně touží,“ to je jejich způsob, jak potvrdit svou cenu. Rozbouřený puberťák snadno sklouzne do druhého extrému – „nikdo mě nemá rád“! Prostřednictvím dojmu, jaký dělá na druhé, odhaluje, kdo je, jaké má klady a jaké nedostatky. Rodiče tu mají velmi důležitý úkol. Musí podporovat kvality svých cherubínků a přitom jim pomáhat potlačit nedostatky. Naučit dospívajícího znát sám sebe je základ – nezapomeňte, že pokora stojí na tom, že víme, kdo jsme. Dospělý by měl oceňovat klady dospívajícího a trestat jeho nedostatky. V tom je síla výchovy.

Trestat, ale neponižovat

Smyslem trestů je dosáhnout toho, aby bylo dítě pokornější. Trest je důležitý, ale neměl by ponižovat. Říct dítěti: „Nikdy z tebe nic nebude, jsi nula,“ je katastrofa. Dítě se s tou negací může ztotožnit. Hrozí, že mu nějaký předmět dlouho nepůjde, pokud ho nešikovný učitel poníží před celou třídou. Někdy je veřejné ponížení nezbytné. V semináři se mi zamlada stalo, že profesoři mě veřejně potrestali. Nesnášel jsem to. Všichni to nesnášeli. Ale teď si myslím, že to nakonec nebylo tak špatné. Veřejně pranýřovat mladého člověka může být i prospěšné, pokud ho to nezdeptá. Zažívám to běžně na setkáních s mládeží. Je to úžasné. Oznámit nějaký velký přestupek před celým společenstvím, ale neponížit přitom viníka může pomoci k růstu. Dospělý, vychovatel, rodič nebo učitel musí říct „ne“ prostřednictvím trestu, který umožňuje žákovi pozitivní vývoj. Represe, která žáka zničí, není k užitku ani učiteli, ani žákovi.
Soudce musí najít správná slova, aby mohl udělit trest. Často jsem v soudní síni slyšel ta odsuzující slova: „Jste nenapravitelný!“ Jsou to hrozná slova. Rodiče, vychovatelé, učitelé, kněží by měli jít v pokoře příkladem. Autorita spojená s pokorou je přesvědčivější, působivější. Je akceptována a někdy je i předmětem obdivu. Slova, postoje, gesta dospělých poznamenají dospívajícího mnohem víc než „kázání“. Je dobré najít ve skupině mladých někoho pokorného a ocenit ho.
Mí mládežníci se hádají, kdo bude u mě v autě sedět vepředu. Všichni chtějí jet vedle šéfa. Pozoroval jsem Romaina, který byl vždycky vzadu. Nic neříkal. Ptal jsem se ho, proč nechce sedět vepředu. Odpověděl: „Všichni se hádají; i já bych rád seděl vedle tebe.“ Před ostatními jsem Romaina ocenil a řekl jsem, že nám může jít příkladem ve své zdrženlivosti. Řekl jsem jim: „Vidíte, vy spolu pořád bojujete. Dělejte to jako on. On už po tom dlouho touží, a nikdy si o to neřekl. Tak pojď, Romaine, sedni si dopředu.“ Pak už po mně hoši nikdy nechtěli, abych je vzal dopředu.
Christophe, mladý delikvent, byl při pobytu na našem statku neskutečně pokorný. Vždycky se stavěl na poslední místo. Když někdo nemohl mýt nádobí, zastoupil ho. Často byl popelkou v kalhotách. Mohlo to být až nebezpečné. Jemu to bylo jedno. Měl v sobě neobyčejnou pokoru. Za normálních okolností mladý delikvent nikdy takovou roli nepřijme. Když takový kluk za někoho nebo pro někoho něco dělá a my mu řekneme, že se moc ponižuje, zarazíme ho v rozletu. Christophovi to bylo vždycky ukradené. A já jsem ho obdivoval.
Nikdy jsem nezapomněl Christopha ocenit a říkal jsem mu, že může být hrdý, že mohl někomu pomoct, a že dělá dobře, když si nevšímá narážek kamarádů. Povzbuzoval jsem ho a říkal mu: „Pomáhej dál.“

Dospělý

Dospělý v plné síle a se všemi prostředky musí považovat pokoru za prioritní věc. Dospělý musí dosahovat této ctnosti každodenním bojem. Je to opravdu boj, protože pokora je trochu v rozporu se snahou působit jako úspěšný člověk.
Často se setkávám s lidmi, kteří se vytahují, kteří se předvádějí, protože mají prachy. Já se je snažím vyléčit svým oblíbeným úslovím: „Tak koukni, kamaráde, seš hrdej; máš prachy, protože nejseš hlupák. Ale to už jsi zapomněl, že máš za zádama rodinu, co ti zaplatila tu tvou prestižní školu, a co ti pučila, aby sis moh založit firmu…?“ Mládež, o kterou se starám, neměla štěstí na bohaté rodiče, kteří by jim dopřáli studia. A často neměli vůbec žádné rodiče. Někteří z nich by se mohli stát lékaři nebo inženýry, ale nikdy k tomu nedojde. Neměli čas na dospívání a to jim zkazilo sebeslibnější budoucnost.
Pokud dosáhnete úspěchu ve společnosti, snažte se pěstovat především svou pokoru. Nezapomínejte nikdy na to, jaké dary vám tento úspěch umožnily. Je jasné, že bychom měli své nadání zhodnocovat. Každý nemá to štěstí, aby měl talent. Je užitečné pěstovat pokoru, protože všechny úspěchy v životě jsou relativní. Můžete spadnout z velké výšky: vysoký plat, úžasná vila, luxusní (a funkční) auto, a najednou se to všechno sesype… Takové pády nastávají každý den.
Mám z toho zvláštní pocit, když čtu v novinách, že nějaký propuštěný ředitel zabil svou ženu, děti a psa. Najednou si začal myslet, že nestojí za nic. Všechno vsadil na vnější dojem a majetek. A když se to sesypalo, nedokázal se s tím smířit. Život by měl být dlouhou cestou pokory, pomalou přípravou na těžké rány osudu.
Mužská hrdost také zabíjí. Ve Francii každý rok čtyři sta mužů zabije svou ženu. Když se jejich „hračka“ po letech bití rozhodne odejít, hodně z nich reaguje násilnicky. Pýcha samce dělá z toho, kdo se cítí nadřazený své družce, vraha. Nevím, proč pěsti Bertranda Cantata zmasakrovaly herečku Marie Trintignant.* Z té hrozné vraždy jsme byl všichni vyřízení. Jen jedna internetová stránka na podporu předpokládaného vraha Bertranda mi dala trochu naděje. Cituji: „Cílem této stránky není ‚zastávat se vraha‘. Chceme jen podpořit Bertranda v jeho neštěstí, jako by to byl bratr, který spáchal nenapravitelnou, hroznou chybu.“