Zmatený serafín

Zmatený serafín

Stalo se to v tichém údolí zavlažovaném potůčkem, ve kterém rostla měkká tráva a voňavé byliny. Stáda se tam mohla napást do sytosti, zatímco si pastýř trhal kytičku na ozdobení košile nebo třeba za ucho. V noci tam pořádaly veselé koncerty místní žabky.
Údolí však leželo stranou, zastíněné skalami, takže ne zahlédlo jedinou jiskřičku z blížící se komety. Ani pastýři, kteří tam zůstali přes noc se stády, by se tedy nedozvěděli o velké události, k níž došlo v Betlémě, kdyby za nimi nebyl vyslán serafín. Potíž byla v tom, že andělský tvor v samém rozrušení zapomněl, že se má chovat umírněně. Uprostřed noci se z ničeho nic zjevil pastýřům v plamenech a oslnivé záři, jako by z nebe¨upadl na zem kousek slunce. Lidé se vyděsili a utíkali se schovat za nejbližší balvan, psi se rozštěkali a ovce se strachy schoulily k sobě. Serafínovi došlo, že přestřelil. Stáhl tedy světelnost na minimum, ale i tentokrát to přehnal. Pro změnu teď vydával jen slaboučkou zelenkavou záři, takže vypadal strašidelněji než duch. Psi se s vytím schovávali pastýřům za záda a ovce, které opatrně otevřely jedno oko, když polevila silná zář, ho honem znovu pevně zavřely.
Serafína napadlo, že ty strašpytle nejlépe přesvědčí o svém původu i účelu návštěvy hudbou. Naneštěstí hudeb ním nástrojem serafínů není flétna nebo harfa, ale trouba, a navíc stříbrná. Takový zvuk nikdo v údolí ještě neslyšel. Proto na něj psi, kteří nevynikají hudebním sluchem, odpověděli divokým vytím a stáda ovcí se rozvlnila jako moře za bouřky. A to nemluvím o pastýřích, kteří se vyděsili, že nadešel den posledního soudu. Serafína se zmocnil pocit marnosti. Zklamaně a bezradně opustil údolí, vypnul všechny světelné i zvukové efekty a dal se do přemýšlení. Netrápilo ho, že se ztrapnil, ale že k jesličkám nedorazí pěkných pár pastýřů, psů a vypasených stád.
Křídlem odháněl špatné nápady (jako třeba po padnout pastýře pod krkem a dovléct je do Betléma). Vtom si všiml, že spolu s nimi odmetá i hejna nočního hmyzu, který kolem něj tancuje. Rozbřesklo se mu: vytrhl si peříčko, namočil ho do svého světelného srdce a každého přítomného zástupce hmyzí říše označil malým světelným puntíkem. Jelikož spěchal, neměl jistou ruku a místo toho, aby se jim trefil na křídla, natřel jim bříška, nebo spíš zadečky. Zadíval se na své dílo. Světlušky jako všechna zvířata rozumějí řeči andělů; v dlouhém zástupu se vydaly do údolí, hrdé na své poslání létajících lampionků.
Jako první si jich všimli psi. Připadalo jim báječné, že můžou lapat mouchy i v noci. Potom je zaznamenaly ovce, kterým se líbila choreografie světluščího souboru. Teprve poté pastýřům začalo docházet, že se děje cosi zvláštního, a pustili se za tanečním průvodem světlušek. A tak, milí čtenáři, vznikly světlušky. Jestli se divíte, proč se jejich světlo mihotá, jako by pulzovalo, vězte, že je to proto, že je serafín obarvil září ze svého srdce.