Úvod

Úvod

Když mluvíme se svými přáteli lékaři, kteří si z nejrůznějších důvodů vybrali život a práci v cizině, a mají tudíž možnost srovnávat stav medicíny u nás a v jiných evropských či amerických státech, setkáváme se u nich s názorem, že rozdíl mezi naším a jejich zdravotnictvím je v podstatě jen (či hlavně) v přístupu k pacientovi. Tedy ne v úrovni odborných dovedností našich lékařů, a dnes už ani ne v úrovni jejich technického vybavení nebo ve farmakoterapeutických možnostech; to vše je naštěstí plně srovnatelné a často i lepší než jinde. Ten rozdíl dokonce většinou není ani ve vůli či ochotě k lidskému přístupu k pacientům. Je v komunikačních (ne)dovednostech našich zdravotníků, ve stylu jejich jednání, v tom, čemu říkáme psychoterapeutický přístup k pacientovi v nejobecnějším slova smyslu.
Jako psychologové s dlouholetou praxí ve zdravotnictví si přitom plně uvědomujeme důležitost psychických a vztahových faktorů i pro tělesné zdraví, a to jak z hlediska etiologie poruch a nemocí, tak z hlediska průběhu a úspěšnosti jejich léčby. V komunikaci a v partnerském pojetí vztahu lékař–pacient vidíme zatím nenaplněné rezervy naší medicíny. Právě z tohoto důvodu předkládáme široké zdravotnické odborné veřejnosti naši knihu o komunikaci v medicíně. Měla by přispět k zaplnění alespoň některých bílých míst v této oblasti, k naznačení možností nebo alespoň k zamyšlení nad tím, že některé věci lze dělat i jinak. Uvádíme zde hlavní zásady psychoterapeutického přístupu, komunikačních dovedností a zásad jednání zdravotníků jak obecně, tak v některých oborech medicíny zvlášť. Naprostá většina popsaných zásad je přitom aplikovatelná i v jiných specializacích (například zásady a specifika platná pro gynekologii budou stejná či podobná jako v urologii, tudíž podobný bude i styl komunikace lékaře s pacientem v těchto specializacích). Kniha by měla pomoci zdravotníkům, především lékařům, nalézt cestu k účinnější pomoci svým pacientům, ale zároveň i jim samým cestu k zachování vlastního duševního zdraví a uspokojení z práce.