Ježíš jako člověk a jako Bůh

Ježíš jako člověk a jako Bůh

Svědectví o Kristu se předává po dva tisíce let z rodičů na děti, od kněží k věřícím a mezi přáteli. I v raných dobách církve někteří lidé cítili potřebu sepsat to, co věděli o Kristově životě. Nikdo je nenutil, neměli k tomu ani žádné po věření. Prostě jen pocítili puzení psát, asi tak jako já teď. Svědectví o Kristu se tedy pře dává jakoby po dvou kolejích – osobním kontaktem s živými věřícími a četbou starých dokumentů. V podstatě je to kolej jen jedna – jde o různé způsoby svědectví našich předků. Na začátku byl totiž kontakt člověka s člověkem, asi tak jako když si sednete v autobuse na sedadlo, někdo si k vám přisedne a dáte se do řeči. Ne o náboženství, ale o čemkoli – o pivu, o ženách, o životě, o internetu. Prostě co slina na jazyk přinese. Takto také začínal kontakt lidí s Kristem. Proto začneme tím, jaký byl Kristus jako člověk. Popis Kristova dětství je velmi děravý, ale ať tomu bylo jakkoli, církev je přesvědčena, že jeho prožívání bylo lidské. (Do světa vyšlo mnoho těch, kteří vás svá dějí, neboť nevyznávají, že Ježíš Kristus přišel v těle; kdo takto učí, je svůdce a antikrist. Srov. 2Jan 1,7) Vzhledem k podivným událostem okolo jeho narození, o kterých bude ještě řeč, museli jeho rodiče tušit jeho výjimečnost či problematičnost, ale on sám byl zatím jen kojencem. Jako každý kojenec musel objevovat, že ty dva objekty, co se mu míhají před očima, jsou jeho ruce, že pociťuje bolest, když se do nich udeří, a že je může ovládat. Stejně jako se musel učit chodit, i jeho poznávání bylo postupné. Pro lidi, kteří se dívají na Krista výlučně jen jako na Boha, je nepochopitelné, že Kristus postupně po znával, že by mohl jako dítě něco nevědět. Pokud to ale byl skutečný člověk, musel mít postupné poznání i vývoj.
V evangeliích je řada míst, ze kterých je zřejmé, že po dané události Kristus věděl víc než před ní. Například když Krista udivila slova setníka, zdá se, že je předem neočekával:

Tam měl jeden setník otroka, na němž mu velmi záleželo; ten byl na smrt ne mocen. Když setník uslyšel o Ježíšovi, poslal k němu židovské starší a žádal ho, aby přišel a zachránil život jeho otroka.
Ježíš šel s nimi. A když už byl nedaleko jeho domu, poslal k němu setník své přátele se vzkazem: „Pane, neobtěžuj se; vždyť nejsem hoden, abys vstoupil pod mou střechu. Proto jsem se ani neodvážil k tobě přijít. Ale dej rozkaz, a můj sluha bude zdráv. Vždyť i já podléhám rozkazům a vojákům rozkazuji; řeknu-li některému ,jdi‘, pak jde; jinému ,pojď sem‘, pak přijde; a svému otroku ,udělej to‘, pak to udělá.“
Když to Ježíš uslyšel, podivil se, obrátil se k zástupu, který ho následoval, a ře kl: „Pravím vám, že tak velikou víru jsem nenalezl ani v Izraeli.“ Když se poslové navrátili do setníkova domu, nalezli toho otroka zdravého.

Tento příběh přináší i něco, co Kristus musel postupně objevit: své schopnosti, jimiž přesahoval normální populaci. Ty musel poznat už za svého dětství. Představte si, že byste dokázali změnit odpornou, nepoživatelnou vodu ve víno. To neumí nikdo z vašich vrstevníků. Tu schopnost Kristus podle vše ho měl a znala ji i jeho rodina, tedy především Maria. (O Josefovi, otčímovi, z do by Kristovy dospělosti už nic nevíme. Předpokládá se, že asi už nežil.) Proč ji měl on a nemáme ji i my? Když si tuto otázku položil, muselo následovat: „Co s tím? Mám-li takovou schopnost, jaké úmysly má se mnou Bůh?“ Víme, že Kristus odpovědi na tyto otázky neměl, a proto se svou matkou čekal, „až přijde jeho hodina“. Do té doby své schopnosti před veřejností skrýval.
Z psychologického hlediska jsou obdivuhodné vlastnosti, které nemáme a po kterých toužíme. Naopak za fádní považujeme ty vlastnosti, které máme. Lidé upoutaní na vozík touží, aby mohli chodit. Zdraví lidé možná touží létat, ale samo chození je žádným nadšením nenaplňuje. Stejně se choval i Ježíš. Fakt, že umí proměňovat vodu ve víno, bral jako samozřejmost, která mu ni kterak nepřidávala na radosti, naopak si dával záležet, aby se o tom nikdo ne dozvěděl, protože tušil jen problémy. O tom vypráví i příběh o svatbě v Káně Galilejské (Jan 2,1n):

Byla tam Ježíšova matka; na svatbu byl pozván také Ježíš a jeho učedníci. Když se nedostávalo vína, řekla Ježíšovi jeho matka: „Už nemají víno.“
Ježíš jí řekl: „Co to ode mne žádáš! Ještě nepřišla má hodina.“
Matka řekla služebníkům: „Udělejte, cokoli vám nařídí.“
Bylo tam šest kamenných nádob, určených k židovskému očišťování, každá na dvě až tři vědra.
Ježíš řekl služebníkům: „Naplňte ty nádoby vodou!“ I naplnili je až po okraj.
Pak jim přikázal: „Teď z nich naberte a doneste správci hostiny!“ Učinili tak.
Jakmile správce hostiny ochutnal vodu proměněnou ve víno – nevěděl, odkud je, ale služebníci, kteří vodu nabírali, to věděli. Tak učinil Ježíš v Káně Galilejské počátek svých znamení a zjevil svou slávu. A jeho učedníci v něho uvěřili.

Rozhovor s matkou je nastíněn pouze zkratkovitě, ale i tak z podrážděné re akce Krista můžeme vyčíst, že mezi ním a matkou proběhla nevyřčená komunikace. Matka pouze připomíná: „Hle, naši přátelé jsou v nouzi.“ Proč Kristus tak ostře reaguje? Protože mezi řádky rozuměl: „A ty jsi jediný, kdo jim nyní může pomoci.“ Kristus na jedné straně říká, že ještě nepřišla jeho hodina, ale o pár řádek dál svatopisec retrospektivně zhodnocuje tuto událost, že to opravdu byla jeho hodina. Kdo tedy má pravdu – svatopisec, nebo Kristus?
Zkusme najít takové řešení, aby pravdu měl jak svatopisec, tak Ježíš. Řešení je prosté. Daná chvíle se stala „jeho hodinou“, protože se pro ni v ten moment rozhodl. Možná čekal na nějaké znamení z nebe, ale dán mu byl pouze pohled na lidi v tísni. To byl imperativ, který mu řekl: „Ano, ta hodina teď přijde, když se pro ni rozhodnu.“ Tímto činem Kristus vychází z anonymity a začíná dávat své schopnosti veřejně najevo. Mimochodem není to naposledy, kdy u Krista vidíme takovou komunikaci s Bohem skrze realitu a pohled na lidskou bídu.
Stále pozorujeme, že on sám bere své schopnosti jako samozřejmost. Chce, aby lidi naslouchali tomu, co říká, a neupínali svou pozornost jen na jeho mi mo řádné činy. Tím se liší od podvodníků. Ti vědí, že dělají podvod, a proto celou svou pozornost upínají na to, aby ostatní uvěřili, že mají mimořádné schopnosti. Chování Krista je takový malý, ale zřetelný psychologický detail svědčící o autentičnosti popisu. Kdyby si je vymysleli svatopisci, kteří ty schopnosti sami neměli, opájeli by se tím, jaké je to báječné mít takové mimořádné dary. Vůbec by si neuvědomovali, že být výjimečný není zdrojem nějakých opojných požitků, ale spíš problémů a trápení. To si uvědomuje jen ten, kdo výjimečný skutečně je a vůbec o to nestojí. Psát o nadpřirozených schopnostech smyšleného hrdiny by byl pro normálního pisatele únik z reality, způsob, jak si dočasně navodit příjemné pocity.
Stačí si přečíst teorie o takzvaném well-being. Lidé žijí v iluzi, že by byli šťastní, kdyby vyhráli balík peněz v loterii, nebo že bohatší lidé jsou šťastnější než obyčejní. Nicméně popisy skutečných osudů lidí, kteří se přes noc stali boháči, nejsou nijak záviděníhodné. Úvahy o Kristových problémech s vlastní výjimečností nás vedou k otázce, kterou si při popisu jeho zázraků kladou věřící i nevěřící. Jsou, anebo to nejsou výmysly?