Jak čelit přenosu

Jak čelit přenosu

I když jsme tento jev výslovně nezačlenili do Spirály terapeutické změny, je zjevné, že proces vyprávění příběhu může být negativně ovlivněn nejen odporem, ale také přenosem.
Už dříve jsme uvedli, že přenos a protipřenos se čas od času při terapii zákonitě projeví. Bohužel platí, že jestliže terapeut nevezme přenos a protipřenos na vědomí, změní se tím jeho vztah s dítětem. Tato změna kvality vztahu následně významně naruší celý terapeutický proces.
Když tedy začneme tušit, že dochází k přenosu nebo k protipřenosu, musíme ustoupit od bezprostřednosti terapeutického vztahu a snažit se být co nejvíc objektivní. Nejlépe toho dosáhneme, když si o přenosu promluvíme se svým supervizorem a s jeho pomocí budeme usilovat o zvládnutí situace, která nás činí náchylnými k posunu do protipřenosové pozice. V rámci terapeutické situace si musíme uchovat ostražitost a zůstat dostatečně nestranní a objektivní a nenechat se strhnout k tomu, abychom se začali chovat jako rodiče. Musíme také zvýšit uvědomování dítěte o procesu přenosu.
Zkušenosti nám ukázaly, že v procesu přenosu bývají často obsaženy dvě dimenze, v nichž se určitý materiál stává předmětem projekce. První dimenze obsahuje zážitky a fantazie dítěte týkající se „dobré“ matky, druhá se týká matky „špatné“. Je přirozené, že k přenosům vztahujícím se k mateřské postavě obvykle dochází v případě terapeutek, zatímco v případě terapeutů–mužů vznikají u dětí přenosy vztahující se k postavě otcovské. V případě terapeutů– mužů jsou navíc možné ještě mnohé jiné scénáře, z nichž některé se omezují jen na přenos, zatímco jiné se pohybují v širší oblasti projekce.
Všimněme si přenosu vztahujícímu se k zážitkům a fantaziím týkajícím se „dobré“ matky. V tomto případě může u dítěte vzniknout očekávání, že terapeutka uspokojí veškeré jeho potřeby. To však terapeutka samozřejmě udělat nemůže. Součástí protipřenosu však může být přání terapeutky potřeby dítěte naplnit, například tím, že by dítě chránila, mazlila se s ním nebo ho vychovávala. Kdyby se tak terapeutka skutečně začala chovat, způsobila by dítěti v budoucnosti zklamání a v současné době by se společně s dítětem vyhnuly nutnosti čelit bolestné skutečnosti, že skutečná matka tyto potřeby nenaplňuje. Nyní se podívejme na přenos, jehož obsahem jsou zážitky a fantazie dítěte ve vztahu ke „špatné“ matce. V tomto případě se terapeutka stane objektem projekce negativně vnímaných způsobů chování skutečné matky dítěte. V důsledku toho se dítě vůči terapeutce může projevovat agresivně nebo vulgárně. U ní pak může nastat protipřenos v podobě zlosti a potřeby trestání dítěte. Někdy se přenos může projevit i jinak – dítě se může stáhnout do sebe, může být povolné a poslušné. Protipřenosem pak může být netrpělivost a podrážděnost terapeutky.
Setká-li se terapeut s přenosem jakéhokoli druhu, měl by se chovat podle následujících zásad:

1.Uvědomovat si vlastní pocity a problémy, které vznikají v reakci na chování dítěte.
2. Odolávat pokušení začít reagovat jako rodič a nadále usilovat o objektivitu. (Terapeut přitom nesmí přestat dbát o bezpečnost – viz pravidla uvedená ve 2. kapitole.)
3. Zvyšovat u dítěte úroveň uvědomování. Terapeutka může například poznamenat: „Připadá mi, že by sis přála, abych byla jako nějaká tvoje hodná maminka,“ nebo (v případě negativního přenosu): „Zajímalo by mě, jestli máš na mě vztek (jestli ze mě máš strach), protože si myslíš, že jsem jako tvoje máma.“
4. Využít situaci ke zkoumání toho, jak dítě obecně vnímá vztah matka–dítě a poté se věnovat tomu, jak tento vztah reálně prožívá doma.

1. a 2. krok se vztahují k protipřenosu a k chování s ním spjatému. Krok 3. zvyšuje uvědomování přenosového chování a dítěti dává jasně najevo, že vztah terapeut–dítě se liší od vztahu matka–dítě. Dítě si tak nezačne vytvářet nerealistická očekávání vůči terapeutickému vztahu. Místo úniku do nepatřičného vztahu k terapeutovi je dítě 4. krokem vedeno k soustředění na svůj skutečný vztah k matce.
Zde je také zapotřebí uvést, že ve 3. kroku děti někdy skutečnost přenosové projekce popírají. V takovém případě postoupíme ke 4. kroku, popřípadě ještě předtím s dítětem prozkoumáme, k čemu se jeho pocity vztahují.
Během terapeutického procesu se přenos zákonitě vrací. Chceme-li si být jisti, že naše práce je efektivní, musíme si na přenos neustále dávat pozor. Jak děti rostou, vstřebávají zcela přirozeně a přizpůsobivě představy a přesvědčení dospělých i dětí kolem sebe. Tyto představy a přesvědčení bývají silně ovlivňovány kulturou, v níž žijí. Dítě si začíná vytvářet pohled na sebe sama v kontextu rodiny a širšího společenství. To je běžný způsob, jak vzniká sebepojetí a jak se dítě učí rozeznávat, co je v osobním a sociálním chování přijatelné a co přijatelné není. Bohužel někdy dochází i k tomu, že dítě vstřebá určitá přesvědčení, která pro ně nejsou vhodná nebo užitečná a mohou se stát příčinou emočních problémů. Takový neužitečný a mnohdy škodlivý pohled na vlastní osobu způsobí, že dítě není schopno žít život, který by ho uspokojoval, a není vždy schopno zachovat se vhodně. Například může rodič vštípit dítěti zásadu, že by mělo být zdvořilé ke všem cizím lidem. Důsledkem bude, že dítě bude samo sebe vnímat jako zdvořilé a poslušné. Potom se však může ocitnout v situaci, kdy vinou svého přesvědčení o nutnosti být zdvořilé nedokáže odmítnout nepatřičné návrhy neznámého člověka. Jiné dítě zase může od svého okolí opakovaně dostávat zprávy o tom. že nedokáže splnit žádný úkol a že je celkem vzato k ničemu. Dítě je pak přesvědčeno o tom, že není schopno udělat nic z toho, co od něj dospělí chtějí, a že ho nikdo nemůže mít rád. To, jak dítě sebe samo vidí, a také soubor jeho přesvědčení, představ a postojů se odráží v jeho sebepojetí. Nakolik si dítě samo sebe cení, je indikací jeho sebeocenění. Zlepšováním sebeocenění se budeme zabývat ve 27. kapitole.
Sebepojetí dítěte je tedy vytvářeno tím, jak dítě na sebe pohlíží, jak o sobě uvažuje a o čem je ve vztahu k vlastní osobě přesvědčeno. Bývá užitečné se nejprve zabývat tím, jaké představy o své osobě dítě má (tedy jeho sebepojetím), a následně společně s ním objevovat jeho přesvědčení, myšlenky a postoje, které se na vytváření sebepojetí podílejí.