Vztah dítě-terapeut

Vztah dítě-terapeut

Už od 50. let minulého století je známo, že kritickým faktorem účinnosti terapie dospělých je vztah mezi klientem a terapeutem. Originální výzkum v této oblasti uskutečnil před mnoha lety Carl Rogers. Vycházel z přesvědčení, že důležitými složkami tohoto vztahu je kongruence, empatie a bezvýhradně pozitivní přijetí. Od té doby se i jiní specialisté snažili a snaží vystihnout žádoucí vlastnosti terapeutického vztahu. Všichni se však shodují, že dobrý vztah mezi klientem a terapeutem zásadním způsobem ovlivňuje účinky terapie.
V současné době se všeobecně uznává, že pro účinnost dětské terapie je vztah dítě–terapeut faktorem neméně významným. Žádoucí vlastnosti tohoto vztahu se pokoušela definovat řada specialistů (Virginia Axlineová, 1947; Melanie Kleinová, 1932; Anna Freudová, 1928). Bohužel však zatím nedošlo ke shodě v názorech na to, jaký typ vztahu je pro terapii nejefektivnější. Nemáme zde v úmyslu do hloubky probírat názory různých škol – už proto, že tato publikace chce být praktickým průvodcem, nikoli knihou o teorii dětské terapie. Přesto jsme do 4. kapitoly zahrnuli krátký přehled historických i současných názorů na terapeutickou práci s dětmi.
V této části bychom se však s vámi chtěli podělit o naše vlastní názory na to, co je ve vztahu dítě–terapeut důležité. Možná bude užitečné porovnat náš pohled s názory jiných škol a pak se rozhodnout, co je pro vás nejpřijatelnější. S ostatními dětskými terapeuty se určitě shodujeme v tom, že klíčovým prvkem v procesu terapeutické změny je vztah dítě–terapeut. Podle našeho přesvědčení je tento vztah nejdůležitějším faktorem úspěšné terapie.
Je třeba si přiznat, že vztah dítě–terapeut závisí na osobních vlastnostech, jež terapeut do vztahu přináší. Těmito vlastnostmi se budeme zabývat ve 3. kapitole. Zde budeme uvažovat nad tím, co je pro tento vztah vhodné a nezbytné. Tyto atributy vztahu mají logicky značný vliv na vztah rodičů a terapeuta, a proto se budeme věnovat i této problematice. Náš výklad zahrne i efekt přenosu ve vztahu dítě–terapeut.

Vlastnosti vztahu dítě–terapeut
(a vliv těchto vlastností na vztah rodič–terapeut)

V zájmu co nejvyšší efektivity musí, podle našeho přesvědčení, vztah být:
1. spojnicí mezi světem dítěte a terapeutem;
2. exkluzivní;
3. bezpečný;
4. autentický;
5. důvěrný (za normálních okolností);
6. nevtíravý;
7. cílevědomý.

Těmito vlastnostmi se nyní budeme zabývat podrobněji.

Vztah dítě–terapeut by měl být spojnicí
mezi světem dítěte a terapeutem

V tomto vztahu jde primárně o navázání spojení s dítětem a o sledování jeho vnímání. Dítě může vidět rodinné prostředí úplně jinak, než ho vidí jeho rodiče. Úkolem terapeuta je vcítit se do vnímání dítěte a v tomto rámci s ním pracovat. Terapeut při tom nesmí vynášet soudy, nesmí nic schvalovat ani odsuzovat, neboť v takovém případě by dítě odváděl od jeho vnímání směrem k vnímání svému. Je důležité, aby dítě setrvalo u vlastních hodnot, přesvědčení a postojů a nebylo ovlivňováno hodnotami, přesvědčeními a postoji terapeuta.
Vztah dítě–terapeut představuje spojnici mezi světem dítěte a terapeutem – a díky tomu umožňuje věrně zachytit dětskou zkušenost. Terapeutovo pozorování bývá zákonitě částečně zkresleno vlastními minulými zážitky, jejichž projekci na dítě nelze zabránit. Terapeut však musí usilovat o to, aby se vliv jeho vlastní životní zkušenosti projevoval co nejméně a aby pokud možno dokázal co nejúplněji propojit zkušenost dítěte se světem.

Vztah dítě–terapeut by měl být exkluzivní

Je zapotřebí, aby terapeut s dítětem vybudoval a udržoval dobrý vztah, v jehož rámci se utváří vzájemná důvěra. Pro dítě musí mít vztah silnou příchuť výjimečnosti a jedinečnosti, nesmí v něm docházet k nežádoucímu vměšování jiných lidí, jako jsou rodiče či sourozenci.
Dítě tak bude vidět sebe sama jinak než jeho rodiče. Má-li být terapeutický vztah efektivní, musí terapeut plně přijímat způsob, jímž dítě na sebe pohlíží. Rozhodně nám nepomůže, jestliže si dítě bude myslet, že ho terapeut vidí očima jeho rodičů nebo jiných významných postav z jeho okolí. Proto je nutná exkluzivita jejich vztahu.
Udržovat exkluzivitu znamená nedovolit ostatním žádné vměšování ani účast bez výslovného svolení dítěte. Z toho vyplývá, že příprava dítěte a rodičů na terapii vyžaduje zvláštní pozornost, neboť se ve hře ocitá jistý etický prvek. Obecným rodičovským úkolem je pečovat o dítě a být za ně zodpovědný, a přitom my teď vyhlašujeme, že mezi terapeutem a dítětem má vzniknout exkluzivní vztah. Jak se asi budou cítit rodiče?
Situace může být ještě horší v případech, kdy rodiče využívají služeb organizací hrazených zdravotním pojištěním nebo velkých nevládních organizací. Některé rodiče může ovládnout pocit bezmoci a porážky, a to i přes snahu jednotlivých pracovníků chovat se „tržně“ a poskytovat ty nejlepší osobní služby v zájmu spotřebitele. Tyto rodiče může značně znepokojit informace, že se procesu terapie nebudou plně účastnit.
Tento etický problém lze uspokojivě řešit jedině tehdy, když terapeut rodičům objasní povahu terapeutického vztahu a získá jejich souhlas se svými postupy. Terapie obvykle znamená pro dítě i jeho rodiče úplně novou zkušenost. Rodiče se většinou uklidní a začnou našim postupům důvěřovat, pokud jim podrobně vysvětlíme, proč potřebujeme s dítětem navázat exkluzivní vztah. Vyplatí se rodiče předem varovat, že jejich dítě jim možná nebude chtít prozradit, co se na sezeních bude dít. Logicky lze očekávat znepokojení rodičů nad nedostatkem informací, na něž mají podle svého přesvědčení plný nárok. Rodiče musíme ujistit, že se v pravý čas všechno podstatné dozvědí. Měli by na základě našeho výkladu pochopit, že není snadné přimět děti k tomu, aby se s jiným člověkem podělily o důležité soukromé informace, a že k tomu obvykle může dojít jen tehdy, když je na to dítě připraveno a když se přitom cítí bezpečně.
Někdy, zvláště v důležitých bodech terapeutického procesu, se dítě může začít chovat vůči rodičům mnohem hůř, než se chovalo v době za hájení terapie. Je vhodné rodiče předem varovat, že po začátku terapie může dojít ke krátkodobému zlepšení a vzápětí se chování může opět dočasně zhoršit. Poskytování zmíněných obecných informací rodičům nesmí znamenat nějaký kompromis narušující exkluzivitu vztahu. Takovým narušením by bylo, kdybychom bez souhlasu dítěte rodičům vylíčili specifické podrobnosti o průběhu terapeutického sezení.