Jan Křtitel – předchůdce Ježíše

Jan Křtitel – předchůdce Ježíše

Jan Křtitel byl předchůdcem Krista. Měl zavedenou „prorockou živnost“ již v době, kdy Ježíš ještě hledal svou identitu. Stejně jako Kristus si nebyl jist sám sebou a vnitřní jistotu postupně nalézal, i Jan se považoval za předchůdce Mesiáše, ale nevěděl přesně, kdo jím má být. O Janu Křtitelovi svědčí všichni evangelisté, například Marek (Mk 1,1n):

Jan Křtitel vystoupil na poušti a kázal: „Čiňte pokání a dejte se pokřtít na odpuštění hříchů.“
Celá judská krajina i všichni z Jeruzaléma vycházeli k němu, vyznávali své hříchy a dávali se od něho křtít v řece Jordánu. Jan byl oděn velbloudí srstí, měl kožený pás kolem boků a jedl kobylky a med divokých včel. A kázal: „Za mnou přichází někdo silnější, než jsem já; nejsem hoden, abych se sklonil a rozvázal řemínek jeho obuvi. Já jsem vás křtil vodou, on vás bude křtít Duchem Svatým.“


Rozvázat řemínek obuvi je známka nejhlubší poníženosti. Například „bylo na prosto běžné, že žák učitele obsluhoval, jak ilustruje úsloví: ,Všechny práce, které otrok činí pro svého pána, má dělat žák pro učitele – s výjimkou rozvazování sandálů‘ (b Keth 96 a).“ (Gnilka, 2001, str.148) Jan si netroufá být nejen učedníkem Mesiáše, ale dokonce ani jeho otrokem.

Rodinné příběhy, Jan Křtitel a Ježíšův křest

Je těžkou otázkou, proč se Kristus sám nechal pokřtít od Jana. Mohu vám nabídnout toto vysvětlení: Ze setkání Marie a Alžběty (viz kapitola Maria – Boží otrokyně) vyplývá, že Alžběta svému synovi Janu Křtiteli vyprávěla stejné rodinné příběhy, které slýchával i Ježíš. Jestliže Alžběta uvěřila, že Maria počala Mesiáše či Syna člověka, musel Jan slýchávat věty: „Tam kdesi v Nazaretě žije tvůj bratranec a ten byl počat z Ducha. Ten by měl být tím slíbeným Mesiášem…“ Z toho Jan vcelku logicky odvodil, že se přiblížilo nebeské království, a začal lidi připravovat na Boží soud a příchod Mesiáše. On měl informace z rodinných příběhů, o kterých okolí nemělo tušení. Proto je logická tato jeho odpověď (Jan 1,22–27):

„Kdo jsi? Ať můžeme přinést odpověď těm, kdo nás poslali. Za koho se sám pokládáš?“ Řekl: „Jsem hlas volajícího na poušti: Urovnejte cestu Páně – jak řekl prorok Izaiáš.“ „Proč tedy křtíš, když nejsi ani Mesiáš, ani Eliáš, ani ten Prorok?“ Jan jim odpověděl: „Já křtím vodou. Uprostřed vás stojí, koho vy neznáte – ten, který přichází za mnou; jemu nejsem hoden ani rozvázat řemínek u je ho obuvi.“

Souběžně s těmito událostmi, po svatbě v Káni přichází Ježíš kradmo k Janu Křtiteli ověřit si to, co slýchával v rodinných příbězích. Jen tak ho zpovzdáli pozoruje – při kázáních a jak křtí lidi. Sám je plný pochyb, jestli je opravdu Synem Božím, nebo ne, zda již přišla jeho hodina apod. Tu slyší, jak Jan říká o svém vnuknutí:

Já stále nevím, kdo to je. Ale ten, který mě poslal křtít vodou, mi řekl: „Na koho spatříš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, to je ten, který křtí Duchem Svatým.“

To muselo naplnit Ježíše velkou úzkostí. Taková věta je totiž velká výzva – lakmusový papír jeho identity – ta věta má řadu důsledků. Především to, že jeho Otec-Bůh si žádá, aby se nechal od Jana pokřtít. Jenže co když se nechá od Jana pokřtít a žádný Duch na něj nesestoupí? Co když ho jeho otec zapře? Bude pak naprosto jasné, že je nemanželský panchart, že jeho matka mu celé dětství lhala, že svatý Josef byl paroháč a že měli pravdu všichni posměváčci, kteří si z něho celé dětství utahovali. (Jde zkrátka o klasické pochyby adoptovaných dětí, kterým rodiče zapírají jejich skutečný původ a tvrdí jim, že jsou jejich vlastní.) I s ním cloumají pochyby a úzkosti, až nakonec sebere dostatek sil a jde za Janem. Ten příbuzného poznává a vzpomíná si na rodinné příběhy, které slyšel od rodičů. Říká mu (Mt 3,13–17): „Já bych měl být pokřtěn od tebe, a ty jdeš ke mně?“ Ježíš mu ale argumentuje logicky: „Jestliže to mám být já, kdo bude křtít Duchem Svatým, tak to nepoznáme jinak, než že mě po křtíš. Kromě toho Bůh od tebe žádá, abys mě pokřtil, jinak by ti nedal tuto instrukci.“
Jinými slovy oba si jdou k řece Jordánu ověřit, zda instrukce Janovi o tom, „který křtí Duchem Svatým“ označuje stejného člověka, jako byl ten, o kterém jim oběma vyprávěly matky. Jak víme, experiment se zdařil a tři tradice se spojily – ano, rodinné příběhy obou a Janova prorocká instrukce označují jednoho a téhož člověka a tím je Ježíš (Lk 3,22):

Duch Svatý sestoupil na něj v tělesné podobě jako holubice a z nebe se ozval hlas: „Ty jsi můj milovaný Syn, tebe jsem si vyvolil.“

Všimněme si, že hlas ubezpečuje především Ježíše, ale zážitek to musel být i pro Jana Křtitele. Ten od té doby, kdykoli šel Ježíš kolem, ukazuje na něho a opakovaně říká (Jan 1,29n):

Hle, Beránek Boží, který snímá hříchy světa. To je ten, o němž jsem řekl: Za mnou přichází někdo větší, neboť byl dříve než já. Já jsem nevěděl, kdo to je, ale přišel jsem křtít vodou proto, aby ho poznal Izrael.

Tím Jan považoval svůj úkol za víceméně skončený (Jan 3,25–30):

Mezi učedníky Janovými a Židy došlo ke sporu o očišťování. Přišli k Janovi a řekli mu: „Mistře, ten, který byl s tebou na druhém břehu Jordánu, o němž jsi vydal dobré svědectví, nyní sám křtí a všichni chodí k němu.“ Jan odpověděl: „Člověk si nemůže nic přisvojit, není-li mu to dáno z nebe. Vy sami jste svědkové, že jsem řekl: Já nejsem Mesiáš, ale jsem vyslán jako jeho předchůdce. Ženich je ten, kdo má nevěstu. Ženichův přítel, který u něho stojí a čeká na jeho rozkaz, upřímně se raduje, když uslyší ženichův hlas. A tak je má radost dovršena. On musí růst, já však se menšit.“