Strukturované učení

Strukturované učení

Strukturované učení, jako metodika výchovy a vzdělávání lidí s autismem, prezentované v této knize, vychází především z TEACCH programu a Loovasovy intervenční terapie.
Základem obou uvedených přístupů jsou behaviorální a kognitivně- -behaviorální intervence.
To znamená, že tato metodika je postavena na teoriích učení a chování. Behaviorální intervence se zaměřuje především na vnější změnu podmínek učení a chování jednotlivce, zatímco kognitivně-behaviorální intervence je zaměřena nejen na vnější podmínky chování člověka, změnu vnějších podmínek učení, ale také na změnu jeho myšlení. Při uplatňování výše uvedených intervencí hraje roli řada faktorů, z nichž klíčové jsou míra mentálního handicapu a míra symptomatiky poruch autistického spektra (PAS). Metodika strukturovaného učení zohledňuje širokou a různorodou škálu poruch autistického spektra, osobnostní a charakterové zvláštnosti každého jedince a v neposlední řadě jeho mentální úroveň. Pro syndromy, které tuto škálu tvoří, je charakteristická výrazná variabilita symptomů.
V důsledku vrozeného postižení mozkových funkcí, které jsou důležité pro komunikaci, sociální interakci a symbolické myšlení (fantazii), dochází k tomu, že dítě nedokáže vyhodnocovat informace stejným způsobem jako dítě shodné mentální úrovně. Vnímá, prožívá, a tudíž se i chová jinak. (Thorová, 2006) Vývoj každého dítěte je úzce spjat se vzájemnou interakcí mezi ním a rodičem. Zdravě se vyvíjející dítě plní většinou očekávání svých rodičů, jejich interakce se postupně rozvíjí a je vzájemná. Rodiče ovlivňují chování dítěte podle svých představ a naopak dítě svým chováním dává rodičům signály o svém vývoji. V tomto vztahu je přirozené, že žádný rodič nebude očekávat, že jeho dítě bude např. ve dvanácti měsících jezdit na kole, ale bude mu připadat zcela normální, že dokáže udělat první samostatné krůčky. Rozhodně jinak se bude vyvíjet interakce mezi rodičem a dítětem s vývojovými obtížemi, tedy i dítětem s PAS. Očekávání rodiče nemůže toto dítě v mnoha ohledech naplnit. Nenaplněná očekávání, vývojové odlišnosti dítěte a v neposlední řadě nezřetelné, často až nepochopitelné signály o jeho vývoji vedou k tomu, že se budování vzájemného vztahu rodiče a dítěte poruší. Rodič se k dítěti snaží chovat co nejpřirozeněji a ovlivňovat jeho vývoj často intuitivními metodami a metodami převzatými ze své vlastní zkušenosti nebo ze svého okolí. Pokud se však dítě opožďuje ve vývoji, tyto metody selhávají, dítě nerozumí vnějším impulzům, a tudíž na ně ani nemůže reagovat a vzájemná interakce mezi dítětem a rodičem je narušená. V takové situaci rodiče často sami sebe obviňují ze selhání ve výchově svého dítěte. Někdy se přidá i okolí, které zvláštní projevy dítěte interpretuje jako výchovný neúspěch rodičů. Pro rodiče je obtížné na takovou situaci klidně reagovat a racionálně hledat řešení vzniklých problémů.
Zásadní změnou v přístupu k dítěti s vývojovým opožděním je vývojový model, který poskytne informace o aktuální vývojové úrovni dítěte s handicapem v různých oblastech vývoje (sociální chování, komunikace, motorika, imitace apod.). Na těchto informacích lze budovat reálná očekávání, která se projeví ve vzájemné interakci rodiče a dítěte, později pedagoga a dítěte.
Znalost vývojové psychologie a porovnání odlišností vývoje dětí zdravých a dětí s vývojovým opožděním je jedinou možnou cestou, jak zmapovat potřeby konkrétního dítěte a nastavit přiměřenou intervenci. K hodnocení vývojové úrovně můžeme použít různé vývojové škály, z nichž některé v dalších kapitolách uvádíme.
Aby byla intervence přiměřená a smysluplná, je velmi důležité stanovit si reálné priority, které zohlední deficity ve vývoji dítěte s PAS a současně nastaví její směr. K dosažení cílů intervence využijeme jako prostředek metodiku strukturovaného učení, která v sobě zahrnuje jak respektování vývojové úrovně a stanovení priorit, tak i nastavení přiměřené interakce mezi rodičem, respektive pedagogem a dítětem. Na základě této strategie daleko lépe dosáhneme dílčích cílů v intervenci, to znamená rozvoje dítěte v jednotlivých oblastech vývoje, což nás postupně přiblíží ke konečnému cíli intervence, kterým je dosažení maximální možné míry vývojového potenciálu a samostatnosti každého jedince s PAS.