1. kapitola

1. kapitola

Stojíme s mým mužem Petrem a dcerou Emou na pražském letišti. Všemi póry nasávám okolní pulzující atmosféru. Ruch, hloučky lidí, kteří právě odněkud přiletěli a rozhlížejí se, jestli jim někdo ne přišel naproti, kufry, vysílačky, do nichž mluví personál, lidé tlačící vozíky s velkými těžkými taškami, hlášení o příletech a od letech, uniformy, běhání zmatených cestujících po hale (některým lidem dá pokaždé velkou prá ci najít přepážku, kde je odbaví k letům, i když třeba létají hodně často), blikající světelné panely – to všechno dohromady vy tváří mumraj, který mám hodně ráda. Když vcházím do letištní haly, na rozdíl od mnoha jiných lidí zakouším pocit bezpečí, jaký člověk mívá na důvěrně známém místě.
Teď postáváme uprostřed toho všeho, protože jsme se s Petrem rozhod li ukázat Emě Londýn. Zpocená a žíznivá přemýšlím, jestli to byl zrovna ten nejlepší nápad. Letošní léto je totiž až neskutečně horké, minulý týden bylo denně přes třicet stupňů. Rozumnější by asi bylo ležet touto dobou na pláži, plavat v moři nebo v jezeře, číst, popíjet a dobře jíst, prostě lenošit. Dobrá, příště budu naše prázdniny koncipovat v trochu jiném duchu. Teď už jsme vypravení, všechno je zaplacené a nemá cenu to znovu rozebírat, zbytečně bych svoji náhlou ne chuť k cestě mohla přenést ještě na Petra a na Emu. Hledám v kabelce leten ky, za chviličku už budeme sedět v letadle. Já a Petr čekáme na odlet v klidu, zato Ema je celá vzrušená. Pobíhá kolem nás, už asi po de - sáté kontroluje, jestli má v kabelce svůj nový foťák, a kouše si kůžičku u nehtů na ruce. Konečně jsme se přesunuli do poslední chod by k od - letům a jdeme k letadlu. Na palubě už na nás mává moje bývalá mladší kolegyně, kudrnatá letuška Anna s červenými tvářemi. Na krát ko ostříhané světlé kadeře jí sedí na hlavě jako klobouk. Vždycky mi připomíná „Panenku, která tence plakala“ z Čapkovy pohádky. Jako by vy skočila z ilustrované dětské knížky, i uniforma na ní vypadá jinak než na ostatních letuškách. Doširoka se usmívá, šaškovsky se uklání a vede nás do první třídy, do měkkých, modře žíhaných sedadel. Ostatní letušky se u mě po startu každou chvíli zastavují, aby mi vypověděly nejžhavější novinky: kdo s kým chodí, komu se narodilo dítě, kdo je na letišti nový, ale hlavně si musí postěžovat na vedení šéfů. Ráda si všechno to stěžování poslechnu, ale beru ho s velkou rezervou, vím, jak je jim ve skutečnosti v letadle dobře. Mého mu že nalévají skotskou whisky a Emu chvíli před koncem letu berou do kapitánské kabiny, aby se mohla podívat na Londýn před přistáním. Dovedu si představit, co na to padlo filmu, určitě mačká spoušť jako splašená. Když neletím jako letuška, ale skoro jako VIP, připadají mi lety po Evropě hodně krátké.
Procházíme pasovou kontrolou, každý zvlášť s Petrem slibujeme, že určitě nechceme v Británii zůstat, protože v Praze máme druhou dceru, práci a slušný byt, a pokračujeme směrem do metra. Tubus v metru mi připadá tak malý, že z něho mám málem fobii.
Ubytovali jsme se v City, náš hotel je takový lepší průměr. V malé koupelně svítí naleštěné bílé kachlíky, lakované dřevo na starém nábytku se také blýská a koberce jsou ještě trochu vlhké od saponátu, ale v lednici někdo zapomněl načatou zmrzlinu a lampička u manželské postele nesvítí. Otevřeným oknem se k nám žene rámus ze široké rušné ulice. Házím ručníkem po Emě, která si oplachuje zpocený obličej. Na tváři jí trochu zčervenala malá jizva; má ji od svých dvou let, kdy se zranila o okraj rezavého sudu. Petr se sesul na postel a listuje si hromadou letáků, které si nabral v recepci. Ty zajímavější odkládá stranou, kde se na ně vrhá ještě mokrýma rukama Ema. A tím pádem už to máme zpečetěné; na týden jsou z nás turisté.

Počasí v Londýně mě a Petra dost zkrušilo. Teploty ve stínu se pořád pohybují kolem 30 stupňů Celsia, takže je tu vedro k zalknutí stejně jako v Praze. Chodit po památkách v takovém horku se nám dvěma začíná jevit jako holý nesmysl, téměř sebevražda. Zato Ema zběsile pobíhá sem a tam a v obličeji má výraz, který ji kvalifikuje na nejlepší dětskou modelku pro prospekty cestovních kanceláří, které se kdy budou zaměřovat na propagaci Londýna. Doma jsme si spolu s ní připravili plán cesty a podle něj nás čeká hodně náročný program, dost nás tlačí čas. Chceme jí ukázat všechny velké paláce, muzea, galerie, Windsor, Wimbledon, protože hraje tenis, chystáme se povozit ji taxíkem, dvoupatrovým autobusem a vzít do kina. Po pravdě řečeno, mně a Petrovi už je ve skutečnosti v téhle chvíli dost jedno, kde stojí která pamětihodnost, spíše oba hledáme kiosky s pitím. Přesto se snažíme dovléct k Buckinghamskému paláci, potom musíme ještě k parlamentu. Všude se tlačí davy unavených turistů, posedávají na náměstích a polehávají na schodištích majestátních budov. Občas se některý z nich smiluje a hodí kousek svého sendviče do hejna šedivých holubů. Ještě před pár lety tu prodávali pro ptáky londýnští pouliční prodavači chodcům novinové kornouty se zrním, ale v poslední době tu mají holubi horší časy a přicházejí zkrátka. Ne smějí být krmeni, protože trousí na památky. Odvážlivce, který jim hodí něco k snědku, okamžitě prozradí, protože se jich kolem něho slétnou desítky.
Před Buckinghamským palácem se řadí královská garda, připravuje se nějaká velká sláva, které se zúčastní i sama anglická královna. Davy houstnou, turisté si připravují foťáky. Ema tají dech. Po všech těch prosklených budovách a viktoriánských domech uvidí na vlastní oči královnu.