4. kapitola

4. kapitola

Konečně jsem doma. Brzy jsem se tu zorientovala, dotýkám se všech věcí a snažím se zapamatovat si, k čemu jsou a jak se používají. Předpokládám, že se mi dotykem alespoň trochu vrátí paměť. Naštěstí jsem doma skoro sama, společnost mi dělá jen náš pes Tim. Jsem celé dny v bytě a on je pořád u mě. Pozoruje, jak brečím a jak se vztekám. Mám skvělou rodinu, všichni se mi snaží pomáhat. Potíž je v tom, že vlastně nevědí, jakým způsobem by to měli dělat. V nemocnici dostali mou propouštěcí zprávu a tím to zhaslo, nikdo jim nic nevysvětloval ani neradil. Doufám, že je v té zprávě napsáno, že nejsem mentálně postižená; někdy mám pocit, že ze mě mají všichni trochu strach. Shánějí literaturu o mém onemocnění a pozorují mě jako exotické zvíře. Raději jsem si vytvořila něco jako svůj vlastní svět a zpovzdálí sleduju domácí dění a události. Pochopila jsem, že Katka už doma trvale nebydlí (nastěhovala se nejspíš ke svému příteli), ale často sem chodí. Hodně se teď zřejmě stará i o Emu, docela dobře spolu vycházejí, rozhodně líp než dřív. Vždycky, když Ema uslyší Katčin hlas, vyleze ze svého pokoje a jde se na ni podívat. Katka vycítí, co se po ní žádá, zavře se s Emou v jejím pokoji a poslouchá všechno, co se v Emině hlavě nashromáždilo od její poslední návštěvy. Emin hlas vždycky melodicky stoupá a klesá, podle toho, jestli před Katkou pomlouvá, nebo chválí svoje spolužáky a kamarády. Petr je teď hodně zamlklý.
Sedím v křesle v ložnici a učím se písmena. Ema se dneska vrátila domů první. Nese mi tác s nějakým obloženým chlebem a čajem. Na vařená vajíčka kápla několik kapek kečupu a talíř ozdobila špatně opraným salátem. Ještě se ani nepřevlékla a už to běžela připravit do kuchyně. Má hezký modrý svetr, moc jí sluší. Je také o kus větší než v Londýně. Ale hlavně má jiný výraz, řekla bych, že se jí protáhl obličej. Vůbec nemám hlad, ale nechci její pohoštění odmítnout. Jsem tak nějak na rozpacích, jak jí to mám říct, a tak radši koušu salát i s drobnými zrníčky písku. Teď se asi ptá, jestli ještě něco potřebuju. Kroutím hlavou a snažím se ji pohladit po vlasech. S viditelnou úlevou mizí ve svém pokoji. Vstávám a jdu se za ní podívat. Nechci, aby se mě bála vlastní dcera, ale chápu, že ve svém věku nemůže pochopit ani jednoduše přijmout moji nemoc. Je to patová situace. Leží na rozestlané posteli a hází si molitanovým míčkem o zeď. Sotva jsem vešla, vymrštila se a hned toho házení nechala, jako by mi to snad mělo vadit. Modrý míček je celý okousaný, rozdrolený, jsou v něm díry. Když byla Ema mladší, její tužky měly na koncích místo držátek jenom rozžvýkané ploché pásky. S kousáním věcí přestala v době, kdy začala hodně hrát tenis, když jsme spolu chodily na kurty, bývala to vždycky legrace. No ano, tenis, musím se zeptat, jak jí to jde. Snažím se to vyslovit a naznačuju rukou pohyb raketou. Nepochopila to a vyděšeně na mě zírá, možná si myslí, že ji chci uhodit. Chtělo by se mi s ní zacloumat a zakřičet: „Jsem to pořád já, normálně mi to myslí, jen ti to nemůžu říct!“
Snažím se usmát a odcházím. Nechci být přítěž, která se na ni pověsí, když přijde ze školy. Ztratila jsem svou roli v rodině. Postarají se o mě, jak nejlépe budou umět, ale nemohu zatím čekat, že jim se mnou bude dobře. Jsem jenom poloviční lidská atrapa.

Snažím se ovládat, abych nesklouzávala do čím dál větších depresí. Dřív jsem tohle slovo pokládala za módní záležitost, často jsem měla pocit, že když má někdo trochu problémy, neměl by hned mluvit právě o depresích. Já jsem skutečnou depresi před nemocí zažila snad jen dvakrát.
Poprvé po cestě do Varny. Lidé na palubě letadla se tehdy těšili na dovolenou a všichni vypadali, že snesou drobný vtip. Vytáhli jsme z binu karnevalové masky, které jsme si koupili už před časem, a začali jsme obsluhovat v nich. Cestující reagovali podle očekávání – pochechtávali se a jejich děti z toho měly oči navrch hlavy. V průběhu letu je přišel krátce pozdravit i kapitán letadla, který předstíral, že je v po sledním tažení. Cestující ocenili kapitánův kabaretní výstup velkým aplausem vteřinu poté, co jim z tváří vymizel stín zděšení. (V letadle se většina lidí přeci jen trochu bojí.) Letuška v masce berušky se neustále ohýbala v pase a předváděla těžkou koliku. Blížili jsme se k Varně. Stahovala jsem si právě masku rozšklebeného orangutana, jejíž gumička se mi zašmodrchala do vlasů, když se atmosféra na palubě prudce změnila. Letadlo, které mělo přistávat, se najednou rvalo na horu, aby nabralo výšku, a nerozhodně kroužilo nad letištěm. Na ranveji pod námi leželo spadlé bulharské letadlo. Hořelo. Kolem něho bylo hodně hasičů a houkajících sanitek, bylo to velmi zlé. Všichni v letadle se zabili. My jsme se zachránili díky šikovnosti našich pilotů. Cestující z našeho letadla se pak rozjeli do svých hotelů a my jsme zůstali dva dni ve Varně. Na jedné straně jsem cítila obrovskou úlevu, že všichni žijeme, na druhé straně jsem na tom byla hodně špatně ze ztráty bulharských kolegů a z tragédie cestujících. Pražský dispečink dostal omylem zprávu, že havarovalo naše letadlo, takže v Praze na letišti nás už všechny málem pohřbili, dřív než se to vysvětlilo. Dva dny jsme hodně jedli, pili místní brandy Slučev brjag, snažili se na nic nemyslet a vyhýbat se přivolané psycholožce, která pro nás vymýšlela nejrůznější aktivity. (Myslela to dobře.) Pak doletěli kolegové, aby odvezli letadlo i nás do Prahy, a my jsme dostali týden volna na vzpamatování, abychom mohli znovu fungovat a pokračovat v létání.