Předmluva k novému vydání

Předmluva k novému vydání

Vůbec poprvé jsem vydala tuto knížku v němčině a od té doby uběhlo osm let. Protože si české nakladatelství přeje, abych pro opakované vydání knihy napsala předmluvu, využívám této příležitosti k zamyšlení.
Změnilo se od té doby něco? Vzhledem k tématu se vlastně nic nezměnilo. Většinou tuto knihu kupují mladší sourozenci pro své prvorozené bratry nebo sestry. Doufají, že jim pomůže po chopit často složité vztahy, které spolu mají. Prvorození však o knihu nejeví velký zájem. Knihu si sice koupí, protože je na první pohled osloví název a téma, ale mnozí z nich ji po několika přečtených stránkách zastrčí do hloubi své knihovny. Zasunou tím do podvědomí i bolest sourozeneckého vztahu. „To znám, proč bych se v tom měl ještě rýpat,“ slýchám od pacientů, když je nějaká nouze přece jen dožene k terapii. „Nechtěl jsem se tím trápit, drásat se starou bolestí. Ještě jsem tu vaši knížku nečetl. Přicházím k vám jen kvůli své dospělé dceři, která si stěžuje, že jsem ji vychovával příliš autoritativně, a že se proto obtížně prosazuje v manželství.“
Stejně je téměř nepochopitelné, jak málo si lidé uvědomují svou podmíněnost sourozeneckým konstelacím, ačkoli příčiny vztahů bývají přímo nasnadě. Stejně tak jako si neuvědomujeme nos, který nosíme stále s sebou. Je naší součástí. Během těch osmi let jsem byla mnohokrát pozvána na přednášku o prvorozených. Na začátku se posluchačů ptám, kdo z nich je prvorozený a kdo ne, čí otec byl prvorozený a kdo má matku, která byla prvorozená, a zda má někdo rodiče, kteří byli oba prvorození. Zprvu se lidé zvednutím ruky hlásí a nic jim na tom nepřipadá divné. První údiv se dostaví až při mé poznámce, že manželství dvou prvorozených bývá přinejmenším napjaté, nestane-li se z něj úplná bitva. V průběhu přednášky a během diskuse padají další šupiny z očí. Jako by nebylo zřejmé, že téměř každý z nás má s problematikou prvorozených něco společného. I když jste sami prvorození nebyli, byli jste jako mladší tím prvorozeným formováni. Nebo se v rodině matka či otec chovali, jako by dosud byli ti nejstarší, kteří mají vždycky pravdu a musí za všechno nést odpovědnost. I za to, po čem jim vlastně nic není. Daleko objektivněji chápou lidé problematiku prvorozených v šir ších kontextech. Asi tak jako bojují o světový mír, ale doma mají hotové peklo. V knize se například rozvádějí analogie mezi Čechy jako staršími bratry a Slováky jako mladšími. Jak oběma udělalo dobře, že se rozešli a začali se starat o vlastní identitu. Teprve když se sourozenci od sebe odstěhují, vyhladí se třecí plochy a začne kvést sourozenecké přátelství. I mezi politickými stranami se mohou nacházet analogie. Tradiční strany se snaží mít vždycky navrch, jako by byly „prvorozené“, a ty později „narozené“ se pokoušejí nepřipustit k veslu.
Dá se říci, že z těch třinácti knih, které jsem dosud napsala, sklízí právě tato kniha mimořádné reakce, a to platí i o mně osobně. Sebekriticky jsem musela uznat, že až do přednášky mé prvorozené sestry při příležitosti mého odchodu do důchodu jsem nebyla právě nejlepší terapeutka prvorozených dětí. Do té doby jsem je vnímala očima mladší utlačované sestry – neobjektivně, nespravedlivě, neuroticky. Promítala jsem do pacientů svou sestru a sebe samu do jejich sourozenců. „To znám. Přesně tak se mi vedlo taky,“ říkala jsem. Je to ironie osudu, že bych až teď, když už jsem v důchodu, vlastně mohla s poradenstvím v této problematice začít jinak. Uklidňuje mě však výrok mystika Sørena Kierkegaarda, že život musíme žít směrem dopředu a chyby rozeznáme až z pohledu zpět. A jaký vliv měla tato knížka, lépe řečeno konfrontace se sourozeneckou problematikou na mě? Svou prvorozenou sestru Marušku mám ráda jako nikdy dřív – z celé ho srdce a bez podmínek. Když se tu a tam zapomene a radí mi v samozřejmých věcech, jako „nezapomeň osolit ty řízky“, už na to nereaguji alergicky. Ani se nemusím chodit zklidnit. Než mě to vůbec napadne, už slyším, jak říká: „Ale proč ti to povídám, vždyť já vím, že ty to víš sama.“ A je nám spolu dobře jako nikdy dřív. A protože se mi tohoto daru dostalo v mé české rodině, přijímám tuto knihu v češtině se zvláštní láskou a radostí.

PhDr. Jiřina Prekopová