Konfrontace s traumatem

Konfrontace s traumatem

V současnosti existuje řada osvědčených možností propracování traumatické zkušenosti. V této knize jde o využití imaginativních technik, které nyní popíšu. Kdo se chce informovat o EMDR, může číst knihy Francine Shapiroové (1995), terapeutům bych doporučila také Hoffmanovu knihu (1999). Výrazněji psychoanalyticky orientovaným přístupem je Fischerova (Fischer a Riedesser, na jiném místě) MPTT (vícedimenzionální psychodynamická terapie traumatu), gestaltterapeutický přístup představuje práce Butolla a jeho spolupracovnic (1998). Behavioristické pojetí popisuje Edna Foaová např. v Maerckerově knize (1996).

Technika obrazovky

Tato technika se osvědčila, doporučuje ji mimo jiné Putnam (1989). Pacient a terapeut sedí vedle sebe a představují si imaginární obrazovku, na kterou se oba dívají. Pacient je vyzván, aby popsal, co na obrazovce vidí, jako by se na ní objevovala jiná postava. Neříká tedy „dělám tam …“, ale „to dítě nebo ta dívka …“. Terapeut doporučí využívat možností imaginárního dálkového ovládání; může tedy obraz zmenšit, nastavit jako černobílý, může vypnout zvuk a samozřejmě také celou obrazovku. Toto cvičení zprostředkuje bezpečný základní pocit, neboť pacient může díky dálkovému ovládání kdykoli vystoupit, jakmile je toho na něj moc. Ve druhém kroku nebo postupně ve více opakováních může pacient pozvolna připustit více pocitů, tak dlouho, až může dojít k integraci slova, afektu, obrazu a tělového prožívání.
Může se stát, že pro práci na jedné traumatické zkušenosti je třeba více sezení. Doporučuji vyhradit si pro konfrontaci s traumatem dvě hodiny po sobě. Ale možná ani tehdy čas nestačí a dosud ne zpracovaný materiál bude vhodné znovu uložit do sejfu a s prací pokračovat na dalším sezení. Jestliže je traumatický materiál propracován, může dojít k takzvané abreakci, tzn. může se dostavit chvění, pláč a podobné reakce. Jak jsem již uvedla, jsme dnes s Peterem Levinem toho názoru, že prudké abreakce nejsou účinnější než mírné; ty mírné jsou dokonce pravděpodobně léčivější. Proto dnes při každém druhu konfrontace s traumatem dáváme pacientovi k dispozici pomoc v podobě přesného pozorování a vnímání, které uklidňují tělesné reakce. Právě tak důležité však je, abychom abreakce zcela nepodvazovali, ale jen zpomalovali a dovolili tělu, aby se tak samo léčilo.
Také se doporučuje odlišovat s traumatem asociované pocity, jako je bezmoc, strach ze smrti, panika, hnus a stud, od pocitů, jako je pobouření, hněv a smutek, které již slouží zpracování toho, co se stalo. Posledně uvedené pocity jsou důležité pro léčbu, ovšem i ony mohou být někdy pociťovány jako příliš silné; pak je můžeme trochu mírnit. Nakonec je probouzena vnitřní útěcha. Pacienta poprosíme, aby vyjasnil, jakou podporu by zraněná mladší část potřebovala, a aby si ji imaginativně poskytl, ať už od dnešní dospělé postavy, nebo od vnitřních pomocníků nebo od ideálních rodičů. Je třeba také ujasnit, jaká vnější podpora je nezbytná a jak si ji může pacient opatřit. V níže uvedené kazuistice přesně popíšu, jak se podněcuje vnitřní útěcha. Lutz Besser mi vyprávěl, že se svými pacientkami cvičí techniku obrazovky nejprve na nějaké dobré zkušenosti, aby se s postupem dobře obeznámily. To mi připadá velmi užitečné s ohledem na stále lepší sebekontrolu a sebeřízení.

Technika pozorovatele

Již v oddíle o vnitřní stabilitě jsem vás seznámila s „vnitřním pozorovatelem“ a doporučovala jsem s „ním“ (nebo s ní) tu a tam vědomě navázat kontakt. Každý z nás má tuto pozorující část, jde jen o to ji zvědomit. Zvláště velký odstup vzniká postupem nazvaným „pozorovatel pozorovatele“. Pro některé lidi je to ovšem trochu složité. Je nutné, aby pacient vyzkoušel, jestli chce raději pracovat s pozorující částí osobnosti, nebo s pozorující částí pozorující části.
Od té doby, co pracuji s traumatizovanými lidmi, se snažím objevovat cesty, kterými by se dala konfrontace s traumatem provést co nejšetrněji. Jednou možností je postup Petera Levina, o kterém lze číst v jeho knize Léčba traumatu. Jinou možností je práce s vnitřním pozorovatelem. Při obou postupech se necháváme vést představou, že není potřebné traumatickou zkušenost prožívat s extrémní trýzní znovu, ale že stejně účinný je jemný, šetrný postup.
V psychoterapii se dogmaticky pěstují některé předsudky stejně jako je tomu v jiných oblastech lékařství. Jedním z nich je představa, že něco, co bolelo, je třeba ještě jednou protrpět, aby bylo možné vyléčení. Provedli jsme už množství konfrontací s traumaty, ve kterých pacientky a pacienti pozorovali sami sebe a někdy sami žasli, jak málo při tom museli pociťovat, a tím přirozeně i málo trpět. Tyto konfrontace byly pro integraci dostačující. V některých případech následný rozhovor ukázal, že integrace nebyla dostatečná. Tehdy jsme – zpravidla s pomocí EMDR trauma propracovali ještě jednou. Ale i to se pak ukázalo jako mnohem méně zatěžující, neboť pacient již byl dobře připravený a disponoval lepší kontrolou afektů. Proto jsme se všemi pacienty, kteří s technikou pozorovatele souhlasí, také s touto technikou pracovali. Než tuto techniku popíšu krok za krokem na ukázce z kazuistiky, je třeba ještě něco říct o takzvaném „hidden observer“ (skrytém pozorovateli).
Tohoto skrytého pozorovatele popsal Ernest Hilgard (1994). Objevil, že student, se kterým pracoval pomocí hypnózy, si dokázal vzpomenout, co se dělo během hypnózy a co dělala hypnotizovaná část. Hilgard mohl skrytého pozorovatele najít také u jiných probandů, ovšem ne u všech. Hilgardova zjištění ukazují na to, že přinejmenším někteří lidé jsou schopni vědět věci, které „vlastně vůbec vědět nemohou“. Zdá se, že pacient v níže uvedené ukázce z kazuistiky si dokáže vzpomenout na věci, které vědomě neprožil. Vyjadřuji se zcela záměrně tak opatrně, protože o tom prostě dosud nevíme dost.