11. září 2001

11. září 2001

Dvanáctého září 2001 mně Jacques Rupnik e-mailem napsal: „Probudili jsme se do jiného světa.“ O týden později, když jsme začali pracovat na tomto rozhovoru, k tomu dodal: „Smím-li se vrátit k větě (která se mezitím stala frází), musím přiznat, že moje úplně první (určitě také ne zcela originální) reakce byla, že to, co se právě odehrálo, je jakousi předzvěstí ,konce světa‘… Člověk se vzápětí lekne vlastních apokalyptických představ, které právě přičítá teroristům, a snaží se racionálně interpretovat znaky ,nového světa‘ s tím, že takové racionální cvičení ve světě sebevražedných válečníků je možná především snahou zachovat si vlastní rozum‘.“ Rozhovor s Jacquesem Rupnikem je možné také číst jako interview o skutečném datu, kdy začalo 21. století.

Co se to vlastně v 8 hodin 45 minut newyorského času dne 11. září roku 2001 stalo? Evropa měla v tu chvíli trochu obezřetnější slovník, i když o válce hned první den hovořil Stefan Kornelius v Süddeutsche Zeitung, ale z politiků kromě Angličanů nikdo. Naproti tomu Amerika hovořila otevřeně o válce, prezident George Bush v sobotu 15. září řekl, že Spojené státy jsou ve válečném stavu, a komentátor Thomas L. Friedman z New York Times dokonce napsal, že toto je třetí světová válka. Útok na New York a Washington označil za Pearl Harbor třetí světové války… Britský ministr zahraničí Jack Straw řekl 17. září pro BBC, že to je „nejhroznější situace od kubánské raketové krize počátkem šedesátých let“. Souhlasíte s těmito hodnoceními?

Útok na Pentagon, na samo vojenské centrum jediné supervelmoci na světě, je svým způsobem vypovězení „války“. Ale samozřejmě ne války, jak jsme ji znali ve 20. století, války mezi státy či koalicemi států, války, jejímž hlavním aktérem byl teritoriálně definovaný stát. S útokem na Pearl Harbor v prosinci 1941 je tento útok srovnatelný jen v tom, že šlo o nečekaný útok na Ameriku (a že tenkrát na něj také dopředu neupozornily špionážní služby). Mezinárodní teroristická síť, působící v Afghánistánu i v západní Evropě, na Středním východě i ve Spojených státech, jejíž členové nejsou „vojáci“, ale lidé ochotní zemřít pro svou víru či nenávist k západní společnosti, úplně mění povahu samého pojmu „válka“. Moje zdrženlivost při jeho používání nepramení tedy z podcenění významu konfliktu, ale právě z obavy z podcenění radikální novosti toho, co se 11. září odehrálo: vypukla „válka“ proti civilní společnosti, jež používá její vlastní prostředky k jejímu fyzickému zničení. V první světové válce bylo přes osmdesát procent obětí mezi vojáky. V druhé světové válce asi fifty-fi fty mezi civilisty a vojáky. V této nové „válce“ (jejíž předehru jsme v odlišném kontextu v devadesátých letech sledovali od Alžíru po Sarajevo) jsou oběti především mezi civilním obyvatelstvem. To není občanská válka, ale válka proti občanům. (Dne 27. června 1914 si Franz Kafka zapsal do svého deníku: Ráno, vypovězení války; odpoledne, na plovárně. Takový „postřeh“ je po jedenáctém září 2001 nemyslitelný i v ironické střední Evropě. – Dvacátý sedmý červen 1914 je někdy považován za skutečný začátek 20. století.) Proti teroru zcela nového typu, který se nespokojuje už jen se symbolickým terčem, neexistuje klasické vojenské řešení. Srovnání s kubánskou krizí je proto také zcestné. Máme bezesporu nejsilnější armádu na světě, ale ztratili jsme důvěrně známého a do značné míry předvídatelného sovětského nepřítele. Máme nové nepřátele, ale nemůžeme se s nimi vojensky přímo utkat. Nestačí bombardovat ani poslat Bruce Willise či Schwarzenegra.

Je-li toto válka, pak je také zajímavá tím, že snad poprvé v ní nepřítel používá nenáviděné technologie, proti těm, s nimiž bojuje, proti zemím, které je vymyslely, a jejich pomocí dosud nejbrutálnějším způsobem ničí symboly jiné civilizace.

Máte pravdu, že snad nejvíce zarážejícím prvkem newyorského atentátu je schopnost fanatiků, kteří nenávidí moderní západní společnost, použít proti ní její vlastní prostředky: udělat z civilní technologie (letadla) děsivou zbraň. Ano, obyčejnou „rybičkou“ si můžeš oloupat pomeranč, nebo jí lze podřezat pilotovi krk. Teroristé chtěli dokázat, že Amerika je zranitelná, a to se jim podařilo. Zároveň je jejich atentát velice moderní ukázkou toho, že hranice mezi civilním a vojenským přestala existovat, což je varováním pro ty, kteří si pletou nový koncept technologické války, jak ji známe z Iráku v roce 1991 či ze zásahu proti Jugoslávii, s novou „válkou“ proti sebevražednému terorismu. Ona „virtuální válka“, kde pilot bombarduje z výše několika kilometrů a vidí jen svou obrazovku, je koncept typický pro společnosti, kde už ani profesionální vojáci neměli být vystaveni možnosti zahynout. Nabízí se formulace, kterou jsem téměř před deseti lety použil v kontextu bosenské války, pro popsání dilematu našich společností, kde se možnost války postupně vytratila: Západní demokracie mají velkou schopnost zabíjet, pokud jde o zbrojní technologie, ale zato malou schopnost umírat. Mají proti sobě „nové válečníky“ s technologicky daleko slabší výzbrojí, ale s nesporně větší ochotou umírat. Jedenácté září znamená ne-li konec, tedy totální popření konceptu virtuální války s nulou mrtvých. A pokud to není „válka“ v klasickém slova smyslu, pak vítězství i porážka mají také jiný obsah. Chce-li někdo zlikvidovat bin Ládinovy základny v Afghánistánu, bude muset za to mnoho obětovat.

Tady narážíte na zásadní problém, na otázku po ceně života v naší civilizaci. Je v naší moci snížit tuto cenu?

Dva koncepty války souvisejí i s odlišným vztahem k životu a smrti. Naše civilizace cení život nadevše. Je to zároveň dědictví židovskokřes ťanské společnosti (jedinečnost a důstojnost každého života), ale také v prosperující, post-ideologické, individualistické, hédonistické společnosti (založené na volném pohybu zboží, peněz a myšlenek), která staví jedince-spotřebitele a jeho „zážitek“ života nadevše, je to právě to, čím náboženští fanatici tolik opovrhují. Nejde snad ani tolik o to, zda „snížit cenu života“, ale je třeba se zamyslet nad tím, co jsme ochotni obětovat pro to, aby byl svobodný. To souvisí i s odlišným významem sebevraždy. Sebevražda je, jak známo, středoevropská specialita. Před více než stoletím Masaryk uváděl ve své disertační práci o sebevraždě jako jeden z důvodů pro její nárůst právě úpadek náboženství, ztrátu smyslu v sekularizované společnosti. Pro dnešní sebevrahy-válečníky je tomu opačně: opovrhují životem oběti i svým vlastním v souvislosti s určitou, naštěstí okrajovou, interpretací svého náboženství: Taliban, Hamas či Tamilští tygři posílají na sebevražedné mise i své děti. Odstrašování ztrátou života u takového protivníka nemá smysl: vždyť právě na tuto chvíli se těší, protože uspíší jeho cestu k Bohu… Neboli, jak napsal Seneca: „Člověk, který opovrhuje svým ži votem, ovládá i ten tvůj.“

Možná že jsme jen příliš dlouho a příliš naivně věřili v sílu dialogu, tedy symbolů, a s takovýmto typem střetu jsme nepočítali?

V této souvislosti se mi vrací vzpomínka na Karla Deutsche, mého učitele na Harvardově univerzitě, který pocházel z Prahy a proslavil se svými teoriemi o komunikaci a nacionalismu. Razil tehdy myšlenku, že moderní metody komunikace nutí tradičně uzavřené společnosti se otevřít. Interakce a komunikace vedou ke spolupráci, a tím i k vzniku „bezpečnostního společenství“ (security community), kde se pozvolna možnosti konfliktu vytrácejí. Tato teorie je mi sympatická a platí samozřejmě pro společnosti sdílející společné hodnoty, jako je Evropská unie. Ale obecně to neplatí. Novou verzi stejné myšlenky jsme v debatě o globalizaci a nové komunikační technologii slyšeli mnohokrát. Zjednodušeně: čím více se prosadí globální komunikace, tím více budeme propojeni s různými kulturami, tím více si budeme rozumět a tak dále. Až bude na světě šest miliard lidí s přístupem k internetu, bude mír. Výsledek známe: ta malá elita vzdělaných mladých mužů z arabského světa na našich západních technologických univerzitách, kteří mají přístup k těmto nejmodernějším komunikačním prostředkům, je také hlavním zásobovatelem pilotů-teroristů.