Politika má být transparentní, soukromí nedotknutelné

Politika má být transparentní, soukromí nedotknutelné

Máme rok a půl po televizní krizi z konce roku 2000 a v Česku můžeme dál slyšet věty typu „Média nemohou být neregulovatelná,“ říká Pavel Rychetský (ČSSD) a podobně mluví i poradce Václava Klause (ODS) Jakl. Sám Klaus před několika lety žádal dokonce „vládní vlnku“. V Evropě je možné zahlédnout opačný trend. Rakousko dokonce mění veřejnoprávní rozhlas a televizi na nadaci, aby se vliv parlamentu, vlády a politických stran na tento typ médií, která zmíněné instituce kontrolují, zmenšil. Do jaké míry je možné obhájit nezávislost zpravodajství?

Po krizi v České televizi si člověk myslel, že začíná nová etapa. Boj byl dramatický, napínavý, ale nezávislost zpravodajství se obhájila. Pluralistické pojetí zvítězilo nad jakýmsi pokusem stranicko-vládní garnitury mít nejdůležitější médium pod větší kontrolou. To lidé vycítili a reagovali na to. Když se na českou televizní scénu podívám v létě 2002, vidím, že jak generální ředitel soukromé televize Nova, tak generální ředitel ČT jsou policejně vyšetřováni a pod oběma se houpou židle. Pod jedním už delší dobu, pod druhým v minulých týdnech. Máme-li mluvit o médiích, tak tohle je symbolicky důležitá zpráva, protože – ač nechci posuzovat meritum věci – v očích občana tento stav nemůže vzbuzovat důvěru.

A to bohužel platí nejen doma, ale i v zahraničí. Jak mi řekl redaktor rakouské tiskové agentury APA Axel Reiserer, ve fungující demokracii by se něco takového nemohlo stát. Oba by museli okamžitě odstoupit.

Samozřejmě. Zahraničí toto vnímá velice citlivě. A mluvíme-li o médiích, tak jejich fungování je založeno v první řadě na důvěře k nim jako k institucím. Na tom stojí role médií. Věrohodnost informací, zejména v předvolebním kontextu, přímo souvisí s důvěrou v nezávislost jejich zdrojů. Důvěra v ty, kteří mají zodpovědnost za věrohodnost, je policejním vyšetřováním vždy zpochybněna.

A teď se, prosím, vraťme k výrokům našich politiků o potřebě regulovat, tedy ovlivňovat veřejnoprávní média…

Dobře, když už pan Rychetský a jiní hovoří o regulaci, tak jde o to nastavit právě pravidla pro nezávislost zpravodajství a publicistiky. Jinými slovy, zákonem zajistit to, aby politici nemohli mít na zpravodajství a publicistiku vliv, aby byly tyto pořady nezávislé. Regulace v pojetí západní Evropy neznamená, že politici budou regulovat média, tedy obsah, ale naopak garantovat nezávislost. Jde o zásadní nepochopení. V Evropě dokonce platí jistá regulace i v oblasti soukromých televizí: Když se třeba privatizoval první kanál ve Francii, tak tato stanice dostala výčet povinností, které na sebe bere nový majitel. V těchto pravidlech například stojí, že zpravodajství nesmí stranit žádné straně a v předvolebním období je nad politickou vyvážeností vysílání i soukromých médií velice přísný dohled. To, jak Nova straní ODS, a naopak napadá Unii svobody, je v západní Evropě nepředstavitelné, snad s výjimkou Itálie za Berlusconiho. Existují dozorčí rady a ty jsou velmi přísné. I v Česku by se nebezpečím „berlusconizace“ měla tzv. velká rada zabývat.

V čem vidíte rozdíl mezi naší Radou pro ČT a radami dejme tomu ve Francii a Anglii?

Hlavně v tom, že zákon zabraňuje, aby si strany mohly do rady najmenovat své lidi a pak zasahovat do programů podle přání stranických sekretariátů. Z toho důvodu jsou většinou jmenováni členové ze tří zdrojů. Ve Francii například členy jmenuje prezident, předseda sněmovny a předseda senátu. Tím je zajištěna i politická pluralita, protože tyto tři instituce nemají většinou souběžně stejnou barvu. A navíc jde o to, že lidé, kteří jsou do těchto funkcí jmenovány, jsou mediální profesionálové a garantují dodržování etického novinářského kodexu.

U nás se tato skutečnost obešla tím, že se řeklo, že radní jsou zástupci občanů…

To je další nedorozumění. Pak se do rady může dostat majitelka penzionu z Krkonoš (ovšem s patřičnou stranickou legitimací). V západní Evropě jsou do těchto rad jmenovány osobnosti, které mají samozřejmě i jisté osobní preference jako každý člověk, ale především jsou to v mediálním oboru uznávaní odborníci, začasté univerzitní profesoři či mediální právníci, a představují v dané profesi autoritu. Jeden čas byla předsedkyní rady Michelle Cotta, známá novinářka, která nejdříve pracovala v tisku a pak v televizi, a spíš sympatizovala s levicí. Teď to dělá pan Dominuque Baudis, rovněž bývalý respektovaný novinář, který stojí spíš vpravo, ale oba mají a měli vždy respekt v profesi, což je důležité v okamžiku, kdy musí rada zasahovat.

Teď jsme se nejspíš dobrali ke společnému jmenovateli českého problému ve vztahu k médiím. V prvním případě bylo zneužito slovo regulace, které na Západě slouží k tomu, aby byla zajištěna nezávislost, u nás, aby byla politikům zaručena možnost ovlivňovat média. Totéž platí o radě, která u nás, místo aby televizi chránila, si svou roli vykládá jako kontrolní, a navíc laickou. Uplatňuje vliv na ředitele a zpravodajství. Jako kdyby u nás každé slovo, které přijde ze Západu, bylo ukradeno a použito přesně v opačném významu…

Tato skutečnost vyplývá z široce sdíleného místního přesvědčení, že právo je nástrojem toho, kdo má moc. To je téměř marxistické pojetí justice. A ve střední Evropě to má své historické kořeny. V Rakousku se dlouho podobné situace řešily tzv. proporčním systémem: jeden kanál dostala jedna opoziční strana a druhý druhá vládní strana. Jak vidíte, i oni přišli na to, že toto není ta pravá vyváženost a přešli na nový právní kontext. Teprve čas ukáže, jak tento model bude fungovat. Každá země má svůj model, ale všichni řeší podobný problém: Jak zaručit nezávislost a pluralitu v médiích, jinými slovy, jak zajistit rovnoprávnost občana a státu.

Tím jsme se dostali k třetímu ukradenému slovu, jímž je vyváženost, která v evropském kontextu znamená rovný přístup všech relevantních občanských uskupení do veřejnoprávních médií, a ne pět minut ODS a pět minut sociální demokraté…

Sebelepší zákony a instituce mohou splnit svou roli a své poslání či úmysl těch, kteří je vytvářeli, jen pokud funguje jistá politická kultura. Tedy je-li pluralitní demokracie jen formálně hlásána, nebo je internalizována, žitá politickými aktéry i danou profesí. Za některá selhání médií si v Česku mohou i média sama. V České republice nejde jen o to, že si strany rozdělí stát, ještě k tomu se chtějí poprat o média, tedy hlavně o televizi. To pokušení se takhle chovat tu může být…