Teorie jaderného odstrašování

Teorie jaderného odstrašování

Během studené války se v oblasti teorie odstrašování postupně vyprofilovalo několik celosvětově studovaných a citovaných autorů. První desetiletí studené války se neslo ve znamení nejprve absolutního a posléze i relativního jaderného monopolu. Tomu odpovídal náskok strategického myšlení v USA.

STRATEGICKÉ MYŠLENÍ V USA

Bernard Brodie, vědecký pracovník z RAND Corporation a vyučující na National War College, napsal dvě stěžejní díla: The Absolute Weapon (1946, spoluautor) a zejména pak Strategy in the Missile Age (1959). Za hlavní rys jaderné éry označil fakt, že kterékoli město světa může být během pár hodin zcela zničeno. Za zcela největší nebezpečí jaderného věku považoval pokušení nejvyšších vojenských činitelů USA a dalších zemí zahrnout jaderné zbraně do svých plánů na vedení bojové činnosti. Došel k závěru, že největší zárukou bezpečnosti jsou nikoli jaderné zbraně, ale trvalé zlepšování mezinárodních vztahů.
Arnold Wolfers, ředitel Johns Hopkins Washington Center of Foreign Policy Research, autor díla Discord and Collaboration (1962), připomněl, že častým spouštěčem válek bývalo podcenění soupeřových schopností. Naproti tomu v jaderném věku dominuje strach ze zničující odvety – čím je větší, tím menší je pokušení rozpoutat válku. Wolfers došel k závěru, že rovnováha strachu je základním předpokladem, jak se vyhnout vzájemně se zničující válce.
Albert Wohlstetter se ve své stati nazvané The Delicate Balance of Terror (1959) jako vůbec první zabýval myšlenkou neúspěchu jaderného odstrašování. Na něj navázal Herman Kahn, autor knih On Thermonuclear War (1960) a Thinking about Unthinkable (1962). V nich vysvětlil, že v případě totální jaderné války by se zcela setřely rozdíly mezi vítězstvím, slepou uličkou a porážkou. Jako vůbec první na světě podrobně vysvětlil význam a možné fungování záruk spolehlivosti odstrašování v jaderném věku.
Thomas Schelling již vycházel z poučení karibské krize (1962) a ve svém díle Arms and Influence (1966) vysvětlil, že v době jaderných zbraní se mění poslání války a hrozby válkou – posouvá se od obrany vlastního území a dobývání cizího území směrem k ovlivňování strategického uvažování nepřítele a k jeho odstrašování.
Došel k závěru, že již strategie přestává být vědou o vojenském vítězství a ve stále větší míře je uměním nátlaku, zastrašování a odstrašování, a tak stále výrazněji nabývá charakteru diplomacie násilí.

STRATEGICKÉ MYŠLENÍ VE FRANCII

Pod vlivem suezské krize a jejích důsledků se na přelomu šedesátých a sedmdesátých let 20. století ve Francii prosadila orientace na nezávislost a samostatnost na poli strategie a bezpečnosti. Prvním významným autorem byl Pierre Marie Gallois, který ve své stati (Puissance et limitations des armes de la dissuation, 1960) ukázal, že v jaderném věku už není místo pro plánování velkých operací a vše se soustřeďuje na ničivou sílu. Její použití by ale bylo jen těžko možné, protože by vedlo k nedozírným ztrátám. Nasazení jaderných zbraní by proto mělo být až tím nejzazším řešením, a to ve chvíli, kdy by bylo ohroženo samo přežití národa. Jako první na světě upozornil na vyrovnávací sílu atomu – schopnost zasadit odvetný jaderný úder výrazně snižuje význam kvantitativního poměru sil.
Na něj v roce 1964 navázal generál Beaufre, který rozpracoval teorii odstrašování slabšího proti silnějšímu. Vysvětlil, že když se Francie vybavila jadernými zbraněmi, pak ji téměř jistě nikdo nenapadne. I mnohonásobně silnější země musí myslet na případnou odvetu a musí si uvědomit, že agrese by pro ni znamenala více škod nežli přínosů a zisků. A konečně generál Charles Ailleret vešel do dějin rozpracováním strategií obrany a odstrašování do všech azimutů.

STRATEGICKÉ MYŠLENÍ V SSSR

Rozsáhlá publikace pod názvem Vojenská strategie (1962), kterou sestavil kolektiv autorů pod vedením maršála Vasilije Sokolovského, tehdejšího náčelníka generálního štábu Sovětské armády a člena ÚV KSSS, nejprve uvedla základní premisu: Pokud dojde k válce, rozpoutá ji Západ. Vyjádřila ji slovy: „Jestliže imperialisté rozpoutají válku, stanou se takovými objekty (myšleno objekty raketových jaderných úderů – pozn. JE) nepřátelské strategické prostředky jaderného napadení, válečně ekonomický potenciál i systém státní správy a velení, jakož i uskupení vojsk.“ Vojenská strategie se vůbec nezabývala teorií odstrašování, a o to více se soustředila na samo „vedení ozbrojeného zápasu“. Velmi často používala výraz „vojenské a politické cíle války ve světovém měřítku“. Předpokládala, že smyslem takové války by bylo „zničení strategických prostředků ozbrojeného zápasu, zničení hospodářské základny nepřítele a rozdrcení jeho ozbrojených sil na válčišti“. Proto věnovala velkou pozornost rozpracování zásad pro vedení útočných obranných operací. Odrážela stav tehdejší sovětské společnosti – pocit obklíčení, strach z další války a nezbytnost co nejlépe se na ni připravit.
Určitý posun v oblasti sovětského myšlení, pokud jde o bezpečnost a strategii, se odrazil v publikaci maršála Ogarkova vydané v roce 1982. Stejně jako Vojenská strategie z roku 1962 obsahovala ustálené výrazy typu „kolektivní obrana tváří v tvář agresivním záměrům sil imperialismu a reakce“. Ani tato kniha nepoužívala výraz jaderné odstrašování, ale na rozdíl od dřívějška již použila jeho logiku. Vyjádřila ji typicky ruským důrazem na silové pojmy typu „vysoká bojová pohotovost ozbrojených sil je nezbytná pro odrážení jakéhokoli překvapivého útoku“ či důrazem na schopnost „za jakékoli situace agresorovi zasadit zničující úder“. I přes dobový slovník to však byl příklon k západnímu pojetí významu jaderného odstrašování.

BEZPEČNOSTNÍ STUDIA V OSMDESÁTÝCH LETECH

Klasická strategická studia založená na státocentrismu a na teorii jaderného odstrašování byla po dobu studené války převažujícím, ne však jediným myšlenkovým proudem. Již od konce šedesátých let 20. století se postupně profilovali autoři alternativních přístupů, kteří se snažili dívat více do budoucnosti, v níž očekávali menší mezinárodní napětí a rozšiřování prostoru pro bezpečnostní spolupráci. A v posledních dvou desetiletích studené války řada autorů věnovala stále větší pozornost rozboru nevojenských aspektů bezpečnosti a úvahám o možnostech uspořádání mezinárodních vztahů zbaveného rámce bipolární konfrontace.
Norský myslitel Johan Galtung z ústavu PRIO v Oslu, původem matematik a sociolog, na konci šedesátých let 20. století obohatil mírová studia o teorii strukturálního násilí (Galtung, 1969, No. 6, s. 179–191). Jejím východiskem je vymezení přímého násilí, kdy činitel A zaútočí na činitele B. Toto násilí může mít řadu rozmanitých podob, zejména pak fyzickou (její nekrajnější podobou je zabíjení) a psychologickou (například vymývání mozků či indoktrinace). Naproti tomu strukturální násilí se vyznačuje tím, že jeho původcem jsou politické a mocenské struktury a provázejí ho negativní jevy jako útlak, chudoba, výlučnost, znečištění životního prostředí a další. V polovině sedmdesátých let došel Galtung k závěru, že odstranění prvků strukturální dominance a strukturálního násilí je nezbytným krokem na cestě k budování míru v pozitivním slova smyslu. Byla to syntéza levicového důrazu na rovnost a pravicového důrazu na osobní svobodu a růst (Terrif a kol., 1999, s. 74), kterou Galtung obohatil teorii mezinárodních bezpečnostních vztahů. Vykročil směrem k postpozitivistickému pojetí bezpečnostních a mírových studií a otevřel nové náměty pro bezpečnostní studia.