Stát (state)

Stát (state)

Stát je politickou entitou (kolektivním aktérem [→ aktér v MV]), který efektivně ovládá určité území, reprezentuje stálé obyvatelstvo (a zároveň disponuje autoritou nad tímto obyvatelstvem) a má schopnost vstupovat do vztahů s ostatními státy (→ diplomacie). Za základní definiční rysy moderního státu se proto obykle považuje:

- jasně vymezené území,
- stálé obyvatelstvo,
- suverénní (→ suverenita) státní moc, která ovládá toto území a obyvatelstvo a která je schopna navazovat styky s ostatními státy,
- uznání za suverénní stát ze strany existujících států.

Moderní stát je přes rostoucí význam nestátních aktérů (→) v mezinárodní politice (→) i nadále důležitým aktérem mezinárodních vztahů (→) a základním stavebním kamenem vestfálského mezinárodního systému (→; vestfálský systém).
Státy a jimi zakládané mezinárodní organizace (→) jsou nejdůležitějšími subjekty mezinárodního práva (→).
Stát můžeme chápat i jako jednu z úrovní sebeorganizace a seberegulace lidské společnosti. Stát jako politická entita a forma sebeorganizace lidské společnosti existuje už od okamžiku, kdy dochází k centralizaci moci v lidských společenstvích, tj. k formulaci pravidel (zákonů) všeobecně závazných pro členy určitého společenství. V historii se můžeme setkat s nejrůznějšími formami státu: starověkými říšemi, státy kočovných kmenů, městskými státy, středověkými feudálními státy či moderními (národními) státy. Jednotlivé historické formy státu se často výrazně odlišovaly, například co se týče míry centralizace moci, míry vázanosti státu na konkrétní teritorium, teritoriální výlučnosti a teritoriální kompaktnosti států. Historické formy státu se liší i v tom, zda jsou veřejná moc a právo na použití násilí monopolizovány státními institucemi, či zda je stát sdílí – například s církví a šlechtou ve středověkém feudálním systému. Z těchto důvodů je nemožné najít jednotnou definici státu a zde uvedené charakteristiky státu bezezbytku platí pouze pro moderní stát.
Počátky moderního státu jsou úzce spojeny s rozkvětem a šířením renesančních idejí (→ předchůdci teorie MV). Renesance, inspirovaná řeckým systémem městských států, přichází s myšlenkou oddělení náboženské (→ náboženství a MV) a světské moci. Tento proces nakonec o několik století později vyústil v ovládnutí veřejné sféry světskou (státní) mocí a odsunutí náboženství do sféry soukromé. Oddělení církevní a světské moci a dominance světské moci ve veřejné sféře (domácí a zahraniční politice [→]) je první charakteristikou moderního státu. Renesance, reformace a později i osvícenství (→ osvícenství, význam pro MV) nepřinesly pouze reformulaci vztahu mezi náboženstvím (církví) a politikou (světskou mocí), ale i důraz na efektivitu a racionalitu v ekonomice a politice. K této ideové revoluci se přidává i praktická potřeba obstát ve vojenské konkurenci ze strany ostatních aktérů, což ústí v silný tlak na reformu neefektivního feudálního státu, ve kterém panovník získával vojenskou hotovost skrze lenní systém od jednotlivých šlechticů disponujících nemalou fiskální, legislativní, exekutivní a soudní autonomií. Výsledkem institucionálních reforem je absolutistická monarchie, charakterizovaná byrokratizací státní správy, centralizovaným výběrem daní, centralizací legislativy, exekutivy i soudnictví a stálým vojskem. S oslabením církve a šlechty jako nejdůležitějších vnitřních konkurentů ústřední moci se plně prosazuje suverenita (→) státu, tj. nezávislost státní moci na jakékoli jiné vnější či vnitřní autoritě.
Nezávislost na vnější moci je zajištěna recipročním uznáním ze strany ostatních států – aktérů vestfálského systému a legitimních členů mezinárodní společnosti. Suverenita politické entity je respektována teprve v okamžiku, kdy získává status „státu“, tedy ve chvíli, kdy je stávajícími členy mezinárodní společnosti uznána za stát – plnoprávného a rovnocenného člena mezinárodní společnosti (→). Suverenitu můžeme chápat jako atribut moderního státu a zároveň jako normu rodícího se „klubu států“ – mezinárodní společnosti. Respekt vůči suverenitě ostatních států zpočátku existuje pouze jako nepsaná norma, postupně ale dochází k jejímu upevňování, zpřesňování a kodifikaci skrze mezinárodní právo. Mezinárodní společnost, založená na principech suverenity, rovnosti a mocenské rovnováhy (→), zažívá svůj vrchol v 19. století. Její členská základna se postupně rozšiřuje mimo Evropu a suverénní moderní stát se prosazuje jako dominantní forma státu ve světě.
Výsledkem výše uvedených historických proměn je moderní stát, jehož suverenita se projevuje skrze monopol státu na legitimní použití násilí ve vnitřní a mezinárodní politice, realizovaný skrze orgány státu: ozbrojené síly, soudy, policii a byrokratický aparát obecně. Monopol na násilí ve vnitřní politice znamená, že pouze orgány státu mají právo vynucovat zákon, použít násilí vůči obyvatelům státu, případně stanovit pravidla pro použití násilí jinými osobami. Monopol na použití násilí v mezinárodních vztazích znamená, že v systému moderních států nejsou tolerovány soukromé války (→) (např. války vedené jednotlivými šlechtici). Schopnost vyhlásit a vést válku je vedle schopnosti navazovat diplomatické vztahy všeobecně považována za atribut státu. Poslední důležitou charakteristikou moderního státu je jeho vázanost na konkrétní teritorium. Na rozdíl od středověkého feudálního systému platí u moderních států přísná teritoriální výlučnost. To znamená, že teritoria států se zásadně nepřekrývají, jurisdikce moderních států jsou teritoriálně výlučné. Zároveň je vyžadováno stálé obyvatelstvo obývající teritorium státu. Význam (moderního suverénního) státu jako aktéra MV a související problematika charakteru soudobého mezinárodního systému patří mezi nejdůležitější témata výzkumu. Na jedné straně nacházíme teorie (→ realismus; neorealismus), podle kterých zůstává i současný mezinárodní systém státocentrickým (→ státocentrismus), to znamená, že stát je nejdůležitějším aktérem MV. Naopak jiné teorie považují státocentrický model MV za zastaralý a současnost charakterizují prostřednictvím vzestupu významu nejrůznějších nadnárodních fi rem, transnacionálních nevládních organizací, teroristických organizací a dalších nestátních aktérů (→). Pluralisté (→ pluralismus) také zpochybňují unitární charakter (homogenitu, celistvost) státu jako aktéra MV a k vysvětlení mezinárodněpolitických fenoménů využívají analýzu vnitrostátní politiky (→ domácí politika, vztah k zahraniční politice). Vestfálský mezinárodní systém a princip suverenity států bývá v neposlední řadě kritizován i z normativních pozic (→ normativní teorie), především v souvislosti s ochranou lidských práv (→). Problémem současných MV jsou tzv. zhroucené nebo hroutící se státy (failed states, failing states), tj. státy, které nejsou schopny udržet na svém území veřejný pořádek, zajišťovat bezpečnost či jiným způsobem postrádají schopnost kontrolovat vlastní území. Důsledkem je růst vlivu negativních fenoménů, které často přesahují hranice zhrouceného státu a ohrožují tak mezinárodní bepečnost – jedná se především o mezinárodní terorismus (→) nebo organizovaný zločin včetně pirátství či obchodu s drogami.