Studená válka (Cold War)

Studená válka (Cold War)

Podle některých autorů studená válka jako ideologický konflikt začala již v roce 1917 bolševickým převratem v Rusku. Ale podle převládajícího pojetí začala až po skončení druhé světové války (→), když se v letech 1945–1947 vytvořily dva antagonistické bloky: Západ a Východ. Jejich hegemoni, USA (→ Spojené státy americké) a SSSR (→ Rusko), vyznávali zcela protichůdné, nesmiřitelné hodnoty. Proto se o studené válce hovoří jako o systému heterogenní bipolarity.
Mezi Západem a Východem panovalo trvalé ideologické, ekonomické, politické i vojenské nepřátelství, ale nikdy nedošlo k přímému vojenskému střetu mezi oběma supervelmocemi. Vzájemná nedůvěra a napětí se ventilovaly v mezinárodních krizích nebo v tzv. periferních válkách (→ krize v době studené války). Počátek studené války je obvykle kladen do druhé poloviny čtyřicátých let (1946–1948) a za její konec bývají považovány události na konci roku 1989. Dnes jsou její příčiny vysvětlovány z několika úhlů pohledu, které vzešly z americké historiografi e. Tradicionalisté a neotradicionalisté upozorňují především na sovětskou rozpínavost a Stalinovu brutalitu. Naproti tomu tzv. revizionisté (zejména pak wisconsinská škola) kritizují úsilí USA o ekonomickou a politickou hegemonii (→) v poválečném světě. Postrevizionisté hledají vinu na obou stranách, základní příčinu studené války vidí v nesmiřitelnosti dvou ekonomických a ideologických systémů. Tomu je blízký i názor, že celá studená válka byla jedním velkým nedorozuměním vyplývajícím z oboustranného podezřívání. Mezi hlavní aktéry studené války patřily USA a SSSR (→ aktér v MV). USA spolu se svými spojenci v dubnu 1949 vytvořily NATO (→ Severoatlantická aliance) a jejich krok vyvolal „strategickou revoluci“ v tom smyslu, že západoevropské země otevřeně vyhlásily, že by v případě války nebyly schopny se ubránit; USA se na druhou stranu zavázaly, že těmto státům poskytnou své bezpečnostní záruky. USA po celou dobu studené války prosazovaly tzv. extenzivní geopolitické kritérium – budovaly vojenské základny stále dále a dále od svého území, aby měly co nejlepší přístup ke světovým mořím, ke krizovým oblastem a ke zdrojům strategických surovin. Největší základny měly v SRN (→ Německo), zemích Beneluxu a Itálii. USA měly vždy před SSSR kvalitativní náskok při zavádění nových zbraňových systémů, zejména pak jaderných. Druhým hlavním aktérem studené války byl SSSR. Bezprostředně po roce 1945 mu šlo především o strategickou hloubku, a proto země, které během druhé světové války osvobodil, považoval za nárazníkovou zónu pro případ další války. V následujících letech všem těmto zemím vnutil totalitní uspořádání s dominantní úlohou komunistických stran a brutálně zasahoval do jejich vnitřní i zahraniční politiky. V roce 1955 byla založena Varšavská smlouva (→), v níž měly všechny ostatní státy kromě SSSR téměř po celou dobu charakter satelitů (výjimkou byly Albánie, která vystoupila v roce 1968, a Rumunsko v osmdesátých letech). Ve dvou případech SSSR dokonce intervenoval přímo vojensky (Maďarsko 1956 a ČSSR 1968). Po invazi do Československa byla vyhlášena tzv. Brežněvova doktrína, která hovořila o omezené svrchovanosti satelitních zemí. Varšavská smlouva se po celou dobu své existence vyznačovala vysokým stupněm militarismu, tj. velkými výdaji na zbrojení, vysokým počtem vojáků na tisíc obyvatel a silným vlivem generality ve veřejném životě. Armády prvosledových států (Polsko, NDR, ČSSR a Maďarsko) se připravovaly na střetný boj proti armádám SRN, Francie (→) (2. armádní sbor v SRN) a Velké Británie (→) (britská rýnská armáda) v prvních dnech války, sovětská armáda se chystala na následující boj proti armádě USA na evropském válčišti.
Obě strany se důsledně až úzkostlivě vyhýbaly přímým ozbrojeným střetům, souboje se odehrávaly především na jiných světadílech. Prvním z nich byla korejská válka (1950–1953), další velkou periferní válkou byla vietnamská válka (1965–1973). Z této války USA vyšly se ztrátou čtvrt milionu mrtvých a raněných mužů, s těžkým traumatem a vážnou mezinárodněpolitickou diskreditací. Podobným neúspěchem ovšem skončila i vojenská invaze SSSR do Afghánistánu (prosinec 1979–únor 1989).
Studená válka vešla do novodobých dějin jako první mezinárodní uspořádání, které neskončilo válkou, ale schůzkou hlav států a vlád, jež prohlásily vzájemné nepřátelství za ukončené. Pokud jde o její výsledek, američtí neokonzervativci přisuzují vítězství Reaganově „hard line policy“, která SSSR „uzbrojila“. Naopak liberálové tvrdí, že sovětský systém se zhroutil především v důsledku vnitřních problémů. Zcela nesporné je, že vítězem SV se stal ten systém, jenž dokázal lépe naplňovat ideály, na kterých byl postaven. Byl to systém tržního hospodářství a politického pluralismu. Zanikla Varšavská smlouva, rozpadl se SSSR, skončila bipolární konfrontace, opětovně se sjednotilo Německo a celá Evropa. Prosadila se demilitarizace mezinárodní politiky (→), výrazné omezení stavů jaderných zbraní a rozšířené pojetí bezpečnosti (→).