Formy zájmového vzdělávání

Formy zájmového vzdělávání

Termín didaktická forma můžeme chápat jako „…souhrn organizačních opatření a uspořádání výuky (vzdělávání) při realizaci určitého vzdělávacího procesu“ (Palán, 1997, str. 40). V rámci jedné edukační formy může být aplikováno více různých didaktických metod. Běžně se vzdělávací formy rozdělují na prezenční, distanční a kombinované, nicméně tento pohled je opět pouze jedním z mnoha. Jeho „přednost“ spočívá především v tom, že je legislativně kodifikován (ve vysokoškolském zákonu). Mezi další alternativy patří rozdělení forem na:

individuální (vysoce individualizovaná interakce účastník – lektor),
skupinové (aktivita na straně účastníků, lektor má roli organizační, motivační a facilitační),
frontální (hromadná výuka s hlavním přednášejícím),
smíšené (kombinace výše uvedených přístupů).

Časté je i dělení na formy:
- kooperativní,
- participativní,
- individualizované.

Oprávněné je rovněž odlišení na formy:
- jednorázové,
- cyklické.

Ve sféře zájmového vzdělávání je zdaleka nejvyužívanější prezenční forma v po době přednášek, seminářů nebo kurzů. Velice málo se využívá distančního vzdělávání jako multimediální formy studia, především s ohledem na vysoké technologické, odborné a finanční nároky. Pozitivní dosah distančního vzdělávání a multimédií bývá zhodnocován především při sebeřízeném učení. Má se ovšem za to, že význam této formy vzdělávání se bude zvětšovat spolu s rostoucí vzdělaností obyvatelstva. Určité aktivity v této sféře probíhají na vysokých školách, rozšířená je i nabídka specializovaných institucí (Evropská škola korenspondenčních kurzů, e Open University apod.). Tato forma se nejčastěji používá především v kurzech výpočetní techniky a jazykového vzdělávání.
Jednou z nejrozšířenějších forem zájmového vzdělávání dospělých je vzdělávací kurz. Můžeme jej charakterizovat jako „tematicky a časově vymezenou formu kolektivního vzdělávání, umožňující účastníkům osvojovat si pod vedením lektora odborné poznatky a praktické dovednosti z určité oblasti vzdělávání nebo z některého druhu pracovní činnosti“. (Pondělíček a kol., 1987, str. 127) K tradičním didaktickým metodám takových kurzů patří většinou přednáška, seminář, cvičení apod. Vzdělávací kurz by měl mít – na rozdíl od jiných zájmově edukačních forem – pevnou osnovu a učební plán, typický je i ustálený okruh účastníků. Základní učební jednotku tvoří vyučovací hodina, převážně v rozsahu 45–60 minut. Zcela zvláštní podobu mají kurzy společenského tance a společenské výchovy, které využívají převážně metody nácviku (Fábry, 1985).
Typickou a velmi rozšířenou organizační formou zájmového vzdělávání je kroužek jakožto dobrovolné a amatérské sdružení jedinců se stejnou zájmovou orientací, kteří si své vědomosti a dovednosti rozšiřují a obohacují po mocí společné poznávací a tvořivé činnosti. Jde vlastně o flexibilní spojení odborného studia s praktickým uplatněním získaných vědomostí. Tyto zájmo vé kroužky mohou být (podle Fábry, 1986, str. 171):
- naučné (vlastivědné, přírodovědné, jazykové…),
- technické (modelářské, radioamatérské, elektrotechnické…),
- společenské (šachové, křížovkářské, billiardové…),
- sběratelské (filatelistické, numizmatické, emblémistické…),
- umělecké (divadelní, hudební, taneční, fotografické, fi lmové…),
- kroužky přátel určitého druhu umění či jeho interpretů (včetně fanklubů),
- sportovní a tělovýchovné (turistické, gymnastické, tenisové…).

Metody edukace používané v kroužcích jsou v zásadě podobné jako u jiných forem zájmového vzdělávání, preferují se však postupy aktivizační a praktické. Nové vědomosti a dovednosti získávají členové především konkrétní mi aktivitami, výrobní činností, experimentováním, studiem odborných pramenů apod. Hlavním principem činnosti kroužku je spojování studia teoretických zásad s jejich praktickými aplikacemi.
Snad ještě více než u ostatních oblastí vzdělávání dospělých je zde nutno vyzdvihnout význam sebeřízeného učení, neboť v tomto segmentu je vzdělávání ve značné míře vždy sebevzděláváním a výchova sebevýchovou. Dalo by se dokonce říci, že sebevzdělávání je podstatou a hlavní ideou zájmového vzdělávání. Můžeme ho chápat jako záměrnou a cílevědomou činnost individua, podmíněnou vynaložením vlastního úsilí, jejímž cílem je rozvoj a formování osobnosti, schopností, zkušeností a vědomostí. V tomto procesu jedinec přebírá iniciativu – diagnostikuje své učební potřeby, formuluje učební cíle, identifikuje lidské a materiální zdroje potřebné pro učení, volí a realizuje odpovídající učební strategie a hodnotí své učební výsledky. Teoretické zpracování problematiky sebeřízeného učení je spjato především se jménem amerického andragogika Malcoma S. Knowlese, konkrétně s jeho dílem e Modern Practice of Adult Education: Andragogy versus Pedagogy (1970). Ústředním bodem jeho tezí byl pojem zralost (maturity). Zralí jedinci jsou schopni ra cionální reflexe a rozumějí základním společenským a lidským hodnotám.
Hlavními principy jeho koncepce (Knowles, 1975) jsou:
- sebepojetí, sebekoncepce (self-concept),
- zkušenost (experience),
- připravenost učit se (readiness to learn),
- orientace na učení (orientation to learning),
- motivace k učení (motivation to learn).

Celý tento koncept je postaven na dvou základních pilířích:
- učící se dospělý je chápán jako sebeřízená, vnitřně integrovaná a autonomní osobnost,
- andragog vystupuje nikoli jako přednášející, ale jako facilitátor, jako poradce při učení.

Podstatnou roli hraje okolnost, že jedinci, kteří jsou již v procesu učení iniciativní, se následně naučí více věcí a také se učí lépe než jedinci, kteří pouze pasivně čekají, až budou učeni. Z tohoto pohledu můžeme učící se osoby rozdělit na proaktivní a reaktivní. U proaktivních studujících, kteří se učí cílevědoměji, je zřetelná tendence uchovat a využívat získané poznatky lépe a déle, než je tomu u studentů reaktivních. Mají rovněž větší motivaci k aplikování naučených skutečností. Výrazný motivátor představuje v tomto případě dobrovolná účast na vzdělávacích kurzech. Sebeřízené učení může rozvíjet prakticky každý jedinec schopný samostatně studovat na odpovídající úrovni. Je nutné ještě jednou zdůraznit, že musí jít nutně o aktivní činnost. Pouhé receptivní přejímání poznatků této tezi rozhodně nevyhovuje. Sebevzdělávání může být individuální nebo kolektivní. Právě druhý případ, kdy proces učení probíhá za podpory a pomoci různých institucí, je v zájmovém vzdělávání velice častý a jako takový se stal i předmětem úvah podstatné části této práce.