Portál.cz > Aktuality > Nikdo nikde

Nikdo nikde

Datum: 31.7.2009

Portál vydává bestseller australské skladatelky, zpěvačky a spisovatelky Donny Williams, přeložený do více než 20 jazyků. Autobiografický román Nikdo nikde je strhující příběh dívky trpící autismem. Doposud si ho přečetlo více než 50 milionů lidí z celého světa. Přidejte se k nim a „normalita“ a „realita“ už ani pro vás nebudou stejnými pojmy jako dřív.

Nikdo nikde

Donna Williams byla od malička „problémové“ dítě. Měla svůj vnitřní svět, který její okolí nechápalo, ale který pro ni samu byl nesmírně vzrušující – plný barev, pohybů a postav. Cestu do vnějšího světa si probojovávala velmi těžce, s minimální podporou rodiny. Nejenže rodiče nerozuměli tomu, co se v ní odehrává, nechápala to mnohdy ani sama Donna. Nespočet vyšetření, léčebných postupů a výchovných opatření nezabíral, autismus byl téměř neznámý pojem. Donnino soukromé životní drama pokračovalo i v dospělosti. Změna nastala až v jejích 28 letech, kdy jí byl oficiálně diagnostikován autismus a byla jí poskytnuta odborná péče. Donna vstoupila do života…

S okolním světem začala komunikovat prostřednictvím knih, hudby, obrazů, filmových scénářů a odborného poradenství. Nikdo nikde je její první knihou, která se okamžitě po svém vydání v roce 1991 stala bestsellerem v mnoha zemích světa. Byl to způsob, jak vyjádřit své pocity a názory, podělit se o ně a říct konečně ostatním, jak se autistický člověk cítí, jak vnímá okolí, na co myslí, co prožívá. Byla to taky cesta, jak pomoci podobně postiženým lidem. Styl, který Donna zvolila, byl mimořádně úspěšný, oslovil miliony lidí na celém světě a jí samotné přinesl i jistou formu terapie. Pochopit, jak se člověk s autismem cítí a jak prožívá věci, které přináší běžný život, totiž není vůbec lehké. S poruchami autistického spektra souvisí nedostatečné vyjadřovací schopnosti – tito lidé nedokážou dát najevo své pocity, vyjádřit, co by chtěli, co je zraňuje a co se jim naopak líbí.

Vyprávění Donny Williams je fascinující, statečné a působivé. Její příběh, strhující, místy dojemný a velmi osobní, dokazuje, že autismus není synonymem pro citovou plochost nebo necitlivost. Autisté se snaží porozumět lidem ze svého okolí i sobě samým a hledají pochopení a přijetí druhých.

„Nakonec jsem se naučila ztrácet se v čemkoli podle svého přání – ve vzorech na tapetách nebo na koberci, v ustavičně se ozývajícím zvuku, v opakujícím se dutém tónu, když jsem si klepala na bradu. I lidé přestali být problémem. Jejich slova splývala v jakýsi zmatený hukot, jejich hlasy v soubor zvuků. Dovedla jsem se skrze ně dívat, až jsem tam nebyla, a později jsem cítila, že se ztrácím v nich.“

Více o knize zde.
Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0