Integrace versus inkluze

Integrace versus inkluze

  V souvislosti s rozvíjením teorie i praxe integrace se hovoří také o inkluzi. Tento pojem, častý v angloamerickém regionu (ale také např. ve Skandinávii), vychází z odlišné situace, zejména v oblasti školství. Tamní školské systémy mají řadu alternativ, jsou volnější, založené na určitém partnerském vztahu mezi učitelem a žákem. Jejich liberálnost je evidentní v menším důrazu kladeném na zvládnutí kvanta všeobecných poznatků a větším důrazu na osvojení praktických aplikací učiva i v orientaci na posilování individuálních, specifických schopností a dovedností, které vyplývají z nadání žáka.

  V těchto podmínkách se uplatňuje přístup založený na tom, že každé zdravotně znevýhodněné dítě (až na výjimky, kdy tomu brání velmi závažné postižení) je prvotně zařazeno do běžné školy mezi intaktní spolužáky bez ohledu na typ jeho postižení. Není přitom rozhodující, zda dítě s postižením zvládne učivo příslušného ročníku v plném rozsahu, ale zda při jeho zařazení do běžné třídy převažují pozitiva (např. sociální a emoční zisk pro dítě a jeho spolužáky) nad případnými negativy. Inkluze není výhoda, kterou by si dítě muselo zasloužit zvládnutím požadavků školy, ale automatické právo (obvyklým právem je navštěvovat školu v místě bydliště, popř. podle výběru), které se nevyužije jen tehdy, když speciální vzdělávání představuje variantu ještě lepší (resp. když by inkluzivní vzdělávání mohlo dítě poškodit).

  Tomu napomáhá bezbariérové prostředí, kvalitní kompenzační a edukační pomůcky, postoje veřejnosti, individuální pedagogická a psychologická péče a případně i pomoc osobního asistenta či asistenta učitele. K podpoře inkluze přispívají i nižší počty žáků ve třídách a významný je rovněž propracovaný existující technický, podpůrně -asistenční i osobní servis pro žáky s problémy nebo specifickými potřebami, tedy i pro žáky se zdravotním postižením. Teprve v případě, kdy se prokáže, že dítě objektivně běžnou školní docházkou trpí, nerozvíjí se, nastupuje další řešení v podobě nabídky jeho umístění ve speciálním zařízení, stacionáři nebo v domácí péči.

  V případě integrace je tomu spíše naopak, dítě s postižením nejprve navštěvuje speciální školské zařízení, a zdá -li se rodině i příslušným odborníkům, že by mohlo zvládnout běžnou školu, je do ní přeřazeno. Jinou variantou je, když příslušné školní poradenské zařízení doporučí dítěti edukační integraci a jeho rodiče favorizují vzdělávání ve spádové, tj. místní nebo jiné běžné škole, která je ochotná dítě přijmout. V obou případech mohou nastat stejné potíže: materiálně -technické a servisní zabezpečení nebývá na potřebné úrovni, ani vstřícnost spolužáků není samozřejmá, úspěch závisí na houževnatosti dítěte, nasazení rodiny a erudici, vynalézavosti i trpělivosti příslušných učitelů i vedení školy. Souhrn nepříznivých okolností často vede k tomu, že se i snaživé a nadané dítě vrací do speciálního školského zařízení. Není proto jednoduché a ani to není cílem této publikace posoudit, co je pro jedince s postižením větší zátěží: zda trauma z toho, že neuspěl v běžných podmínkách či pomyslné „soutěži“ s intaktními, jako je tomu u neúspěšné inkluze, nebo trauma z primárního stigmatu nedostačivosti či neschopnosti zvládnout běžné nároky a z následného velmi obtížného, ne vždy úspěšného smazávání tohoto stigmatu tak, jako tomu bývá u integračního snažení. Současně je nutno zdůraznit, že integrace a inkluze nejsou autonomními protipóly řešení problémů lidí s postižením, spíše se jejich metodické postupy vzájemně doplňují a prolínají.

  Proces socializace, a tedy i integrace či inkluze, je v mnohém rozporný a ocitáme se teprve na počátku hledání uceleného řešení, založeného na hlubokém poznání determinant, které socializaci podmiňují či ovlivňují. Výmluvný je nepřehlédnutelný fakt, že teprve konzumní, výkonové či aspirační hodnoty, více či méně zakotvené ve filozofii současného vyspělého světa, z neutrálního faktu daného zdravotního postižení vytvářejí závažné osobní a sociální znevýhodnění (handicap), které mohou překonat jen ti nejvyzrálejší a nejvytrvalejší. Tato skutečnost patří bezesporu k rozporům současného světa. Neznamená to však, že sociálně -ekonomické tlaky soudobé tržně a výkonově orientované společnosti, které ztěžují ucelený rozvoj individuality člověka, jsou faktorem, jenž by snižoval smysl, účelnost a efekt všestranné podpory socializačního procesu. Je to faktor, který musíme respektovat, ale zároveň se jej musíme učit kompenzovat či eliminovat jeho působení. Jen ve společenské interakci má hodnota a individualita každého jedince svůj význam a skutečný smysl.

  Zbývá poznamenat a zdůraznit, že i přes výše uvedené charakteristiky stupňů socializace a vymezení rámce integrace či inkluze, budeme v tomto textu psát o integraci vždy, když budeme mít na mysli stav (popř. usilování o takový stav) zaručující maximálně možnou účast osob s postižením na běžných lidských aktivitách a jejich co nejúplnější zapojení do života společnosti.