Politika zaměstnanosti a seberealizace člověka s postižením

Politika zaměstnanosti a seberealizace člověka s postižením

  Seberealizací rozumíme rozvíjení a soustavné využívání nadání a schopností jedince, tedy uplatnění přirozených i utvářených dispozic jedince k určité činnosti, k určité práci či sociální aktivitě. Seberealizace se však týká i zájmů a činností, které člověk pociťuje jako důležité, a jako taková patří k základním lidským potřebám. Seberealizace a s ní související uplatnění na trhu práce může být u lidí se zdravotním postižením daleko obtížnější.
  Předpokladem její úspěšnosti je správná lokalizace, podchycení i programové rozvinutí těch vloh a schopností člověka s postižením, které nejsou omezeny nebo deformovány orgánovou nebo funkční poruchou, nemocí či úrazem. V řadě případů bylo empiricky prokázáno, že jedinci se zdravotním postižením jsou v individuální míře vybaveni výraznými vlohami pro specifi cké činnosti při maximálním využití těch funkcí, které postižením jsou ovlivněny jen málo nebo vůbec. Jde o činnosti využívající u smyslově postižených zbývajících smyslů, účelně rozvíjených v procesu reedukace a kompenzace (např. u zrakově postižených jde o rozvíjení hudebního sluchu či hmatu a tvarové paměti). Podobně je možné využít mentálního potenciálu osob s těžkým tělesným handicapem či solidní manuální zručnosti a estetického cítění lidí s mentální retardací.

Význam práce a pracovního uplatnění
Za práci považujeme smysluplnou tělesnou a duševní aktivitu vedoucí k určitému, předem zřejmému, cíli a k vytváření hodnot, které mají význam pro jedince i společnost. Práce je předpokladem a současně nástrojem seberealizace. Z hlediska přínosů pro člověka má práce význam:

  • Existenční a materiální – vytváření, výroba produktů nutných pro člověka nebo společnost. Odměna, mzda za odvedenou práci zpřístupňuje člověku jiné produkty nutné k jeho existenci i k uspokojení osobních potřeb. Empirická zkušenost z pracovní činnosti vede k pochopení ceny, hodnoty lidské práce i k lepšímu chápání času, prostoru a energie.
  • Rozvojový a tvořivý – práce rozvíjí duševní i tělesné schopnosti člověka a umožňuje mu tvůrčím způsobem realizovat představy o světě i výsledcích a funkčních produktech lidské činnosti. Dílo člověka je zápisem lidských představ o něčem (konkrétním nebo imaginárním) do hmoty v čase i prostoru.
  • Kooperační a socializační – člověk svou prací navazuje na práci jiných lidí, spolupracuje s nimi, učí se ostatní respektovat a komunikovat s nimi, vrůstá tak do pracovní skupiny a vytváří podmínky pro své začlenění do společnosti.
  • Estetický a kulturní – člověkem vytvářené i používané produkty refl ektují určitá individuální estetická kritéria, která překračují i do oblasti umělecké tvorby a v zevšeobecněné podobě přetrvávají v povědomí společnosti a v její kulturnosti.
  • Relaxační – práce odvádí člověka od jednostranné zátěže a psychického napětí a dává mu příležitost k činnostem, které ho emocionálně obohacují, přinášejí mu potěšení (tohoto aspektu se využívá v nejrůznějších terapeutických dílnách).

  Shrneme -li uvedené teze, můžeme konstatovat, že práce je smysluplná a cílená tělesná a duševní činnost zaměřená na výdělek, obživu, sebeučení či seberozvoj, uspokojování materiálních i duchovních potřeb každého člověka. Pracovní výchova je orientována na rozvoj praktických, resp. technických znalostí a dovedností, na vytváření schopnosti pracovat ve skupině a formovat kladný vztah k práci. Pracovní uplatnění je jedním z prioritních cílů speciálněpedagogické i zdravotně -sociální podpory lidí s postižením, neboť nemůže -li se člověk realizovat, uplatnit své dovednosti a vědomosti, podílet se na své soběstačnosti a nemá možnost se při práci setkávat s jinými lidmi, je využití veškeré rehabilitační podpory jen částečné. Člověk tak ztrácí motivaci k práci na sobě, k překonávání překážek, ke vzdělávání a profesní přípravě nebo k odbornému růst