Poruchy vývoje osobnosti u malého dítěte

Poruchy vývoje osobnosti u malého dítěte

Jaké následky může mít pro rodiče porušený vývoj osobnosti malého dítěte, ukazuje názorně švýcarský satirik Franz Hohler. Sice může mnohé působit přehnaně, ale v podstatě se tato epizoda týká situace panovačného dítěte a jeho rodiny.

„Znám případ jednoho dítěte, jež přesně po roce svého života začalo odmítat jakoukoli potravu. Když mu chtěli dát jídlo, kterým byla většinou kaše, zakrylo si obličej rukama, vrtělo hlavou a odvracelo se, takže bylo nemožné vpravit mu do úst třeba jen jednu lžíci. Když se to jednou přece podařilo, okamžitě všechno vyplivlo a začalo křičet. Jediné, co přijalo, bylo trochu vody.

Zneklidnění rodiče si tuto náhlou změnu neuměli vysvětlit. Snažili se přimět dítě, aby jedno kaši, nejprve domluvami, pak hrozbami a bitím, ale zbytečně. Dali mu banán, který jinak za všech okolností jedlo, ale dítě ho opět odmítlo. Teprve náhoda vedla k řešení. Dětský pokoj uzavírala mříž upevněná do dveřního rámu, takže dítě mohlo být ponecháno v místnosti při otevřených dveřích, a bylo slyšet, co uvnitř dělá, aniž měl možnost vyběhnout. Třetí den odmítání potravy chtěl otec matce, která už byla v pokoji, aby uložila dítě do postele, podat kaši. Tu přiběhlo dítě k mříži a žádostivě se podívalo na talíř. Otec se hned sehnul a začal dítěti dávat kaši po lžících přes mříž. Zdálo se , že dítě, které se drželo železných tyče a hlavou sahalo právě přes kraj mříže, je velmi spokojené, a snědlo všechnu kaši. Příští ráno, než odešel otec do práce, nakrmil dítě stejným způsobem a ono se nebránilo. Když však v poledne chtěla matka podat dítěti kaši přes mříž, uteklo a bouchalo tak dlouho víkem truhly s hračkami, až se matka od dveří vzdálila. Od otce přijalo večer kaši přes mříž bez problémů.

Teď tedy dítě sice jedlo, ale skutečnosti, že chtělo, aby je krmil jen otec, dávala rodičům zabrat. Nehledě na to, že takhle dostávalo jídlo jen dvakrát denně, a pro otce nebylo jednoduché být každý večer doma včas, aby dítě nakrmil. Pracoval mimo své bydliště. Jednou přišel trochu později a už slyšel dítě křičet. Přehodil rychle kabát přes židli, šel k dětskému pokoji a krmil dítě. Teprve pak si všiml, že si zapomněl sundat klobouk. Když šel příští ráno k dítěti, nechtělo jíst a ukazovalo mu stále na hlavu. Tu se otec upamatoval na předchozí večer, přinesl si klobouk, dal si ho na hlavu a spokojené dítě se teď nechalo krmit.

Od té doby musel mít otec klobouk, chtěl-li, aby dítě jedlo.
Až dosud byla matka vždy přítomná při krmení dítěte. Ale jednou ráno, když v noci špatně spala, zůstala v posteli. Tu se otec nabídl, že dítě obstará sám. Dítě však odmítalo jíst kaši v matčině nepřítomnosti, a tak nezbylo otci nic jiného, než matku přivést, takže ta přišla v noční košili a posadila se na dětskou židličku.
Týž večer dítě odmítalo jíst kaši – ačkoli bylo všechno v pořádku. Otec stál před mříží, měl klobouk a matka byla také přítomná. Samozřejmě, že na sobě měla šaty. Ale protože dítě na matku stále znovu ukazovalo, oblékla si nakonec noční košili a přišla do pokoje. Dítě však bylo spokojené teprve tehdy, když si sedla na dětskou židličku a odtud přihlížela, jak jí.

Od nynějška si musela matka – když dítě jedlo – vždycky obléknout noční košili, jinak nebylo na přijímání potravy ani pomyšlení.
Brzy se už dítě nespokojilo s náhodnými událostmi, které chtělo opakovat, ale začalo si samo vymýšlet nové požadavky. Tak nejdříve ukázalo na skříň v místnosti a přitom se dívalo na matku. Matka šla ke skříni a chtěla ji otevřít, tu však dítě zaječelo a ukázalo na vršek skříně. Matka řekla ne, to neudělám, tu si dítě s křikem lehlo na podlahu a kopalo nohama a tlouklo rukama. Přesto se rodiče rozhodli nepřistoupit na toto přání, a tak šlo dítě spát bez jídla. Do rána, doufali, určitě na tu myšlenku zapomene.

Když matka příští ráno seděla v noční košili na dětské židličce a otec v klobouku stál před mříží a chtěl dítě krmit, odmítlo a ukazovalo na vršek skříně. Rodiče mu přání nesplnili, a dítě nic nejedlo.

Po dvou dnech, když už začalo jevit známky slabosti, protože mimo vodu nic nepřijalo, se rodiče vzdali. Matka vylezla v noční košili na skříň a lehla si tam, načež dítě ihned a s velkým nadšením jedlo kaši, ale stále znovu se ujišťovalo pohledem, jestli ho matka při jídle skutečně sleduje. Rodiče byli po této porážce velmi zdrceni a hleděli se strachem vstříc tomu, co by ještě mohlo přijít. Můžeme se ptát, jestli jejich chování bylo správné, ale oni, aby dítě nenechali vyhladovět, neviděli jinou cestu. Dětská lékařka, která vždycky rozhodovala ve prospěch dětí a proti rodičům, naléhavě doporučovala vyhovět přání dítěte, protože je důležitější, aby dítě jedlo, než aby rodiče žili pokud možno bezstarostně. Ani dětský psycholog, s nímž se otec znal, neuměl pomoci. Hovořil o trochu předčasném období vzdoru a dával vágní naději, že je toto období přechodné.

Když mělo dítě další den jíst, běželo k oknu a nechalo se od něj odvést. Otec ukazoval dítěti matku, která ležela spořádaně v noční košili na skříni, ukazoval na svůj klobouk a chtěl je krmit přes mříž, ale dítě se třáslo po celém těle a drželo se oběma rukama okenní římsy. Otec to sice nechtěl vzít na vědomí, ale věděl, co to znamená. Pokoj byl v prvním patře, přinesl tedy ze sklepa žebřík, postavil ho zvenčí k domu, vystoupil po něm k dětskému pokoji a podával dítěti kaši otevřeným oknem. Dítě zářilo a snědlo úplně všechno.

Další den pršelo a otec vystoupil po žebříku k dětskému pokoji s deštníkem v ruce. Od té doby musel k oknu přicházet vždy s deštníkem, nezávisle na počasí, jinak mu kaše zbyla.
Mezitím rodiče přijali pomocnici v domácnosti. Dítě ji však odmítlo a chtělo, aby se o ně starala jenom matka. Také naděje, že by si dívka lehla v matčině noční košili na skříň, se ukázala jako falešná, dítě propadlo téměř záchvatu zuřivosti kvůli takovému nehoráznému pokusu o podvod. Když však chtěla dívka místnost opustit, zase to nebylo správně. Musela zůstat, stát u mříže a přihlížet, jak dítě jí. A ještě to nestačilo. Jedlo teprve tehdy, když dívka při každém pozření sousta zachrastila chrastítkem.

Zdálo by se, že to už byla krajní mez. Nyní však dítě začalo odstrkovat otce, když se opíral o římsu, nebo chtělo shodit talíř s kaší, postavený na okně. Otce nenapadlo nic jiného, než si koupit velmi vysoké štafle. Ty postavil do určité vzdálenosti od domovní zda, vystoupil nahoru a krmil dítě lžící připevněnou na bambusové tyči. Aby tuto lžíci mohl do kaše ponořit, musel levou paži s talířem zcela natáhnout, nemohl tedy kaši postavit na štafle. Protože však nesměl zůstat bez deštníku e nemohl ho jako až dosud mít v ruce, zhotovil si držák z drátu, připevnil si ho na ramena a deštník do něj zastrčil, takže ho měl nad sebou asi ve stejné výšce, jako kdyby ho držel v ruce.

Jeden soused, který to všechno pozoroval dalekohledem, viděl tedy toto:
Venku ve výšce prvního patra stojí štafle, z nichž otec v klobouku a s deštníkem podává oknem dítěti kaši lžící připevněnou k bambusové tyči. Matka leží v noční košili na skříni a dívka stojí před mříží, která je zabudována do dveřního rámu. Obě přihlížejí, jak dítě jí, a dívka po každém spolknutém soustu dodatečně zachrastí chrastítkem.
Jen tehdy, když jsou tyto podmínky splněny, dítě jí.“

Odchýlí-li se vývoj dítěte od uvedených pravidel, vzniknou nutně poruchy. Sebeobrana proti poruchám probíhá také podle určitých zákonitostí. Abychom se mohli vcítit do situace dítěte postiženého panovačností, chtěli bychom přesněji prozkoumat dvě z těchto zákonitostí:

- zákonitost, podle níž vznikne návyková závislost a
- zákonitost, podle níž vznikne zablokování vývoje
osobnosti a inteligence

Pokračování najdete v knize Malý tyran