5000
Kurz jako dárek Ročník 2015 Psychologické kurzy

Portál.cz > Časopisy > Psychologie dnes > Ukázky > O malých nedočkavcích, předčasných rodičích a Nedoklubku

O malých nedočkavcích, předčasných rodičích a Nedoklubku

Datum: 2.12.2009 | Vydání: 12/2009

Jen něco přes šest procent dětí se rodí dříve, než je u lidského druhu obvyklé. Šance stát se „předčasnými“ rodiči je tedy relativně malá. Obvykle však předčasný porod velmi otřese jejich dosavadními životy.

Medicína považuje za nedonošené takové dítě, které přišlo na svět mezi 24. až 37. týdnem těhotenství. Díky pokroku se výrazně zvýšila šance na přežití i dětem extrémně nezralým na spodní hranici tohoto intervalu. Zázraky, stejně jako mince, však mají dvě strany. Čím gestačně „mladší“ dítě se podaří zachránit, tím vyšší je pravděpodobnost, že bude mít nějaké vážnější zdravotní problémy. V kategorii extrémní a neuvěřitelně nízké porodní hmotnosti je to skoro 50 % dětí. (Dort a kol., 2005)

Menší část předčasných porodů je plánovaných – děti z vícečetných těhotenství počínaje trojčaty se rodí dříve, aby se předešlo pozdním gestačním komplikacím, jindy lékaři rozhodnou o dřívějším porodu z důvodu zdravotního stavu matky či dítěte. Příčinu mnoha předčasných porodů se nepodaří odhalit vůbec. Prostě přijdou jako blesk z čistého nebe. Pak nezbývá, než se spokojit s vysvětlením, že je miminko zkrátka nedočkavec.

Existují názory, že předčasně narození lidé mají problém s určitou unáhleností i později v životě. Příliš brzy se ocitli „v prostoru bez fyzických hranic“. Přístup Pesso-Boyden doporučuje děti v inkubátoru obkládat „podkůvkami“ z textilu či jiného měkkého materiálu, aby se simulovalo prostorové omezení biologické dělohy a dětem se na neurologické úrovni vytvořily v mozku spoje „natáhnu ruku (nohu) a cítím hranici“. Později v životě jim to může usnadnit vnímání a akceptaci hranic v širším smyslu. (Pesso a kol., 2009)

Tobě to dneska sluší

Přibližný termín porodu se nastávající matka dozví hned při první návštěvě poradny pro těhotné, a pokud gravidita probíhá fyziologicky, začne si sama sebe představovat s miminkem doma či na vycházkách, řekněme na jaře. Předčasný porod je typická situace mimo plán. Rodiče mnohdy ještě ani nestihli přemýšlet o jménu dítěte.

Psychický stav ženy po předčasném porodu splňuje všechny charakteristiky krizové situace, rozvíjí se stres, a pokud nejsou vlastní copingové mechanismy ženy dostatečné a nedostane se jí odborné pomoci, dá se mnohdy počítat i s posttraumatickou stresovou poruchou či depresí. (Jotzo, Poets, 2005)

Předčasný porod biologicky probíhá skoro stejně jako porod v termínu. Narodí se dítě a u ženy začnou hormonální proměny pracovat ve prospěch laktace a rozvoje rodičovského pečovatelského chování. Zde však přichází zásadní rozdíl. Předčasná matka nemá o koho pečovat, neboť dítě neprodleně putuje do inkubátoru, jelikož jeho životní funkce jsou nestabilní a musí být monitorovány, případně dokonce přístrojově podporovány.

Z pozorování savčích samic víme, že většinou nevěnují pozornost mláďatům, která nevypadají a neprojevují se dostatečně typicky pro novorozence daného živočišného druhu. Pokud je mládě slabé, málo se hýbe a nevokalizuje, neupoutá matčin pečovatelský zájem a zemře. (Stern, 2007) Předčasně narozené dítě také zpravidla nenaplňuje mentální reprezentaci ženy o tom, jaký bude její potomek. Mnozí rodiče tak prožívají překvapení a možná i zklamání či šok, když poprvé vidí maličké, červené stvoření s nápadně štíhlými končetinami hovící si ve změti kabelů a hadiček v inkubátoru. Biologický program říká: „Ne, takhle dítě nevypadá.“ Ale působí i lidský rozum a rodiče si zároveň uvědomují, že je to jejich (často dlouho plánované a očekávané) dítě.

Veliké pletené pestré čepičky, ponožky a jiné kojenecké oblečky, které vyrábějí sestry z JIP, dobrovolnice nebo maminky, jsou samy o sobě formou nevyřčené psychologické pomoci. V inkubátoru je dostatečná teplota a dítě by se bez nich dobře obešlo. Oblečení však dělá nedonošené dítě větším a baculatějším, čímž se více podobá normálnímu novorozenci a lépe naplňuje „dětské schéma“. (Fraňková, Klein, 1997) Rodičům to

pomáhá aktivovat přirozené pečovatelské chování a navazování pozitivní konverzace ve vztahu k dítěti i k personálu: „Tobě to ale dneska sluší… máš pěkné ponožky, kdopak je vyrobil…“ Pro mnohé ženy jsou ruční práce relaxací a po předčasném porodu může mít výroba oblečení pro dítě podpůrný psychoterapeutický efekt.

Nelehké hledání vztahu

Životní a zdravotní perspektiva nedonošeného dítěte je velmi křehká. Krátce po porodu se málokdo odváží tvrdit něco s jistotou. Matka, ale i otec procházejí obrovským mixem pocitů, strachu a obav, v nichž se vynoří i mnohé, které si „slušný rodič“ zapovídá připustit: „Bylo by pro všechny lepší, kdyby TO umřelo…, … co když bude postižené, nevidomé, hluché, nechodící… nechceme takové dítě…“.

Jenže i tyto psychické obsahy existují zcela reálně a ovlivňují chování předčasných rodičů. Extrémem může být odmítnutí dítěte a vytěsnění faktu předčasného porodu. Evolučně a biologicky je však toto chování zcela adekvátní dané situaci.

Strach z úmrtí dítěte může tvořit dočasnou bariéru při vědomém budování vztahu k němu. Jedná se o zcela přirozenou obrannou reakci známou jako anticipatorní žal. Někteří rodiče váhají dát dítěti jméno či se cítí vinni, že je dost nemilují. To se ale zpravidla mění k lepšímu, když dítě překoná počáteční krize. Rodiče v té době většinou zpracují svůj šok, což jim umožní vidět celou situaci v lepší perspektivě.

Vztah matek k méně zralým dětem (narozeným mezi 24. a 32. gestačním týdnem) se zdá překvapivě těsnější, jako by prožitek toho, že dítě bojovalo o život, sbližoval a motivoval rodiče k větší účasti a vzniku silnější vazby. Gestačně zralejší děti (narozené po 32. týdnu těhotenství) mívají menší či dokonce žádné zdravotní komplikace. Přesto se biologicky naprogramované pečovatelské chování a vztah k dítěti (v angl. bonding) u matek rozvíjejí paradoxně s většími problémy. Každopádně se od samého počátku vztah rodiče a nedonošeného dítěte vyvíjí náhradním způsobem. Tento způsob není součástí přirozeného biologického chování a rodiče se mu musí učit. V jejich vztahu k dítěti pravděpodobně nadlouho zůstane hodně obav, úzkostné pozornosti a hyperprotektivity.

Rodiče se nezřídka musí se svými pocity a problémy poprat sami. V českých neonatologických centrech není psychologická krizová intervence rodičům nabízena automaticky. Do jisté míry ji supluje zdravotnický personál. Díky Bohu za jejich ochotu a vstřícnost, ale jejich práce to není – mají jiné dost. Ideální by bylo, kdyby v každém neonatologickém centru působil psycholog, nejlépe jako součást celého zdravotnického týmu.

Předčasní rodiče potřebují pravdivé informace o svém dítěti (nikoli chlácholení a falešné naděje), zcela konkrétní rady a instrukce, co mohou v daný okamžik udělat. Potřebují prostor, v němž by mohli bezpečně ventilovat svoje pocity a mluvit o svých „černých“ myšlenkách. Potřebují ujistit, že pečovat též o svoje blaho je legální, a dokonce velmi žádoucí. Když jim někdo pomůže sejmout břímě pocitů viny za nepříliš zdařilý start do rodičovství, budou moci uvolnit svoje rozumové a energetické kapacity ve prospěch dítěte. Navštěvovat svého potomka na neonatologické jednotce intenzivní péče je náročné a stresující. Mnozí předčasní rodiče každodenně váží dlouhou cestu do města, kde je nemocnice s „jejich“ inkubátorem. Miminko uvnitř potřebuje hodně energie na dokončení svého gestačního vývoje. Nevíme skoro nic o tom, co prožívá, ale dá se předpokládat, že více vytěží z návštěvy rodičů, kteří jsou odhodlaní s optimismem čelit osudu, než takových, kteří přijdou poplakat nad svým neštěstím, aby se následně mohli tiše zhroutit.

Celý článek naleznete v tištěné podobě časopisu PSYCHOLOGIE DNES č. 12/2009

nebo v On-line archivu.


Průměrné hodnocení (0 hlasů): 0, vaše hodnocení: Hlasování jste se nezúčastnil(a), hlasování bylo již ukončeno.



Sdílet na signálech

Komentáře čtenářů

Příspěvků celkem: 0 / nových příspěvků: 0

6666
Přijďte na kurzy v Portálu! Výroční konference Test: Sova nebo skřivan? Škola komunikace