Vrabec a Vánoce

Vrabec a Vánoce

Tu noc, kdy Bůh poslal archanděla Gabriela k Marii, se na okno čirou náhodou připletl vrabec.
Andělské zjevení ho řádně vyděsilo a už už se rozmachoval křídly, že uletí. Ale pak uslyšel, co archanděl Marii říkal. Prý se jí má narodit Boží Syn. Vrabci se samou radostí a rozrušením rozbušilo srdíčko. Zůstal sedět na okně jako přikovaný, aby mu náhodou něco neuteklo, dokud anděl opět nezmizel.

„Opravdu jsem mu dobře rozuměl? Že by Maria skutečně měla porodit syna samotného Boha?“ opakoval si udiveně. Radostí hopkal sem a tam. „To jsem měl štěstí, že jsem se na okno přichomýtl ve správnou dobu. Musím tu novinku honem sdělit lidem, aby se na příchod Božího Syna připravili.“
A tak zamířil rovnou na nazaretské tržiště.

Na trhu byla spousta lidí. Vrabec se zastavil u žen, které prodávaly obilí, mouku a chleba. „Znám tajemství a chci vám ho prozradit!“ cvrlikal vrabec a netrpělivě poskakoval.
Jedna z žen se po něm hněvivě ohnala: „Zase jeden rošťák, co mi chce ukrást zrní! Ať už jsi pryč!“ A rozpřáhla se na něj koštětem, aniž by ho vyslechla.

Chystá se něco velikého

Vrabec se tedy rozletěl na náměstí. Pod stromem tam seděli moudří starci a o čemsi se vzrušeně dohadovali.

„Ti mě určitě vyslechnou,“ říkal si vrabec, aby si dodal odvahy. „Chystá se něco velikého pro všechny tvory, pro celý svět!“ švitořil a posadil se na větev přímo nad jejich hlavami.

Moudří muži se po něm otočili, ale pak se vrátili ke svému hovoru. Ani nezaznamenali, že vrabec divoce skáče z větve na větev, aby upoutal jejich pozornost, a vůbec nedbá na to, že se blíží kočka.

Nakonec však zklamaně zavrtěl hlavou a vydal se do hlavního města. Namířil si to přímo do královského paláce. „Jak se opovažuješ proniknout za brány paláce!“ křikla na něj stráž.

„Nesu vám důležitou novinu,“ cvrlikal vrabec. „Brzy se narodí Boží Syn, Pán nebe i země!“

„Ticho, nebo tě zavřu do klece!“ zahřímal velitel stráží. „Pánem všeho a všech lidí je přece náš král!“

Ještě že se vrabci podařilo strážím uletět. Vlétl oknem královského paláce přímo do trůnního sálu. „Vyžeňte toho nevychovaného ptáka!“ křikl rozzlobený král. Ani ho nenapadlo, aby vrabce vyslechl.

Stráže i služebnictvo začali vrabce honit. Měl štěstí, našel v paláci ještě jedno otevřené okno a zachránil si svobodu.

Děti mě budou poslouchat

„Konečně jsem v bezpečí,“ oddechl si ptáček, když letěl vysoko na nebi. Všiml si, že si dole ve vesnici hrají děti.

„Děti mě určitě budou chtít poslouchat,“ řekl si a zamířil rovnou k nim. Měl pravdu. Jakmile dosedl na zem, děti se kolem něj seběhly. „Ten je ale hezký,“ říkaly si. „Copak tu asi chce? Že by si s námi chtěl hrát?“

„Ale kdepak! Mám jedno úžasné tajemství a chci vám ho prozradit,“ cvrlikal vrabec a natáčel přitom hlavičku na stranu. „Brzy se má narodit další dítě, přímo tady na zemi, ale bude to Boží Syn!“

„Slyšíte, jak čiřiká?“ všiml si jeden chlapec. „Jako by nám chtěl něco říct…“ „Já myslím, že má hlad,“ napadlo jednu holčičku. Hodila mu tedy kousek chleba.

Ale vrabec neměl na jídlo ani pomyšlení. Měl na srdci něco mnohem důležitějšího. Aby na své sdělení upozornil, divoce zamával křidélky a znovu zopakoval všechno do posledního pípnutí. Snažil se cvrlikat co nejjasněji.

„My bychom ti tak rádi rozuměli,“ pokrčil rameny chlapec a také mu hodil několik drobků. A vrabci už bylo jasné, že děti mu naneštěstí rozumět nebudou.

Dospělí se tváří, že neslyší

Vrabce tolik mrzelo, že se o velké tajemství nemá s kým podělit. „To je smůla, že lidé netuší, co se má stát!“ říkal si. „Dospělí se tváří, že mě neslyší, a odhánějí mě, a děti jsou sice na mě hodné, ale zase mi nerozumějí. Jestli to lidem nedokážu říct, nikdo se Josefa s Marií neujme, až přijdou do Betléma,“ dělal si starosti. „A nikdo, vůbec nikdo nebude nablízku, až se té noci narodí Boží Syn. Za každou cenu musím něco podniknout!“ rozhodl se.

Svolal tedy ostatní vrabce a vyprávěl jim, co slyšel v Mariině domku. Všichni vrabci se radovali a těšili se stejně jako on.

„Jestli o tom lidé nechtějí vědět, můžeme tu zprávu rozhlásit aspoň mezi ostatními ptáky,“ napadlo je. Než bys řekl švec, rozprchli se všemi směry a všude vyprávěli, co se má zakrátko stát. Hrdličky a konipásci, dudkové i červenky, slavíci i kosi, prostě všechno ptactvo se o slavné novině brzy doslechlo. Začaly horečné přípravy.

Každý si zkoušel tu nejkrásnější melodii, jakou svedl, a napjatě očekával, až se Boží Syn narodí. Když Ježíšek konečně přišel na svět a Maria ho uložila do jesliček, první, kdo ho spatřili, byl osel, na kterém jela Maria do Betléma, vůl, který v chlévě bydlel, a hejna ptáčků zpěváčků ze všech koutů země. Na střeše drželi stráž černí kosové se žlutými zobáčky a ostatní radostně zpívali a poletovali kolem dokola.

Pak dorazili pastýři. Ti se o té novině doslechli teprve od anděla, který k nim sestoupil z nebe. Divili se, kde se u Ježíška vzalo tolik ptáků. Když je slyšeli, podívali se po sobě a řekli: „Také mu něco zazpíváme.“ A přidali se ke sboru slavíků, skřivánků, červenek, kosů, hrdliček a konipasů. Vytáhli také píšťalky, na které hrávali na pastvě a večer u ohně, a notovali si spolu s ptactvem.

Když to uslyšeli ostatní lidé, poznali, že se narodil Boží Syn. Také měli radost a začali zpívat. Po celém světě slavili tu velkou událost.

Dokážete si představit, jak byl vrabec šťastný. Díky němu byl Ježíšek přivítán zpěvem a radostí tolika tvorů. A tak jako onoho slavného večera ještě i dnes děti i dospělí u stromečku zpívají.