Jednání s postiženými dětmi

Jednání s postiženými dětmi

Dejte dítěti na vykonávání činností o něco více času, než si myslíte, že potřebuje
Zdá se, že jako rodiče v sobě máme naprogramováno, že dětem máme poskytovat čas na reagování – tím, že se na ně usmějeme, mluvíme s nimi nebo si s nimi hrajeme. Schválně si toho všimněte. Když vidíte rodiče hovořícího na dítě, dává mu určitý čas na odpověď. Teprve potom pokračuje. To samé platí i pro jiné činnosti. Tato doba se mezi rodinami příliš neliší. Dětem se speciálními potřebami je třeba dát mnohem delší časový interval. Rodiče by si toho měli být vědomi a měli by tento interval cíleně prodlužovat. Například dětem s dětskou mozkovou obrnou trvá poměrně dlouho, než „zpracují“ požadavek či než si zorganizují pohyby jako zaměření zraku či dotýkání se předmětů. Když si s dítětem hrajete a chcete mu na tváři vyloudit úsměv, přimět ho k produkování nějakých zvuků či k vyřčení slova, počkejte tak dlouho, jak vám radí intuice, a pak v duchu ještě napočítejte do deseti. Dejte dítěti dostatek času. Takže se obrňte trpělivostí.

Opakujte, opakujte, opakujte
Chcete-li, aby dítě něco pochopilo či nějak zareagovalo, patrně záhy zjistíte, že mu to samé musíte opakovat několikrát za sebou. Jiná metoda neexistuje. Vydržte, i když někdy asi budete mít pocit, že házíte hrách na zeď.

S Jakubem jsme celé roky procvičovali jednoduchá slova – máma, táta, koupat, pít apod., trénovali jsme manipulaci s předměty, oblékání, hráli jsme s ním na schovávanou se šátkem, ale žádné odezvy jsme se nedočkali. Po čase se přece jen jedna objevila, a sice pasivní porozumění. Po dalším čase začal být Jakub konečně aktivní. Byli jsme rádi, že se nám to nekonečné úsilí vyplatilo. Když se podívám zpátky, tak úkony, které jsme opakovali donekonečna, se nám konečně začínají vyplácet. Už odmalička jsme si s Natálkou hodně povídali. „Ukaž mi, kde máš nohu. Ano, správně, to je noha.“ Opakovali jsme a opakovali. Teď si Natálka ukáže na nohu i bez povzbuzování, navíc namíří prst i na mou nohu. To samé dělá s botami.

Nenechte se odradit nedostatečnými reakcemi dítěte
Jedna z nejtěžších věcí, s nimiž se rodiče postižených dětí musejí vyrovnat, je nedostatečná reaktivita dítěte. Člověk mu projevuje lásku, věnuje se mu, tráví s ním plno času, stará se o ně, ovšem s pocitem, že za to nedostává nic zpátky. S tím asi nic neuděláte. Hlavně vydržte. Mějte své dítě rádi, nevzdávejte se. Odměny se určitě dočkáte, byť nebude tak velká, jak byste si představovali.


Dejte dítěti dostatek času na odpověď

 

Další doporučení, jak se vyrovnat se stresem a zátěží, najdete v první kapitole (str. 15, 16). V osmé kapitole (str. 141–143) se dočtete o tom, jak se pokusit dítě podnítit k větší reaktivitě.

Zapojte více smyslů
Většina postižených dětí velmi těží z her a učení, při nichž musejí zapojovat více smyslů. Pro děti se smyslovým postižením je to samozřejmě základní přístup, neméně výhodný je však i pro děti, které potřebují rozvíjet komunikační schopnosti. Zapamatujte si větu „Uslyšet, uvidět, udělat“. Chcete-li dítě seznámit s nějakou věcí, jednak si o ní s dítětem povídejte, jednak mu ji ukažte a jednak mu ji dejte do ruky. Když mu tedy vyprávíte o hrušce, popište mu ji, ukažte mu ji a navíc mu ji dovolte vzít do ruky, pobídněte ho, aby si k ní přivonělo, dejte mu ji ochutnat. Dítě se tak dozví mnohem víc, než když mu ji jen ukážete v knížce. Některé děti si navíc snáze zapamatují to, co vidí, než to, co slyší. Když tedy dítěti něco ukazujete, zapojte ho do poznávání. Nenechte ho jen sledovat, co děláte vy, ale dovolte mu, aby se poznávání přímo účastnilo. Veďte mu ruku (metoda vedení ruky).

Vždyť i v dospělosti si kolikrát myslíme, že po sdělení instrukcí dobře víme, co máme dělat, ale jakmile máme instrukci konkrétně provést, najednou nevíme co a jak. Takové instrukce si nejlépe zapamatujeme, když si je napíšeme, když si je můžeme přečíst, zopakovat si je, případně když si daný úkon můžeme vyzkoušet nanečisto.

Budujte řád, neopomíjejte předvídatelnost
Děti rády ulpívají na stereotypech a naučených zvycích, jelikož pak mají lepší přehled o světě, dokážou předvídat situace, cítí se bezpečně, mají pocit, že světu kolem sebe rozumějí.

Má-li vaše dítě potíže s komunikací či je-li smyslově postiženo, může pro ně být obtížné orientovat se v prostředí, kde žije. Pro takové dítě je řád a stále stejné provádění každodenních úkolů nutnost. Neměňte dítěti prostředí, například pokud je vaše dítě zrakově postižené, nestěhujte příliš často nábytek. Dávejte si pozor i na to, abyste na chování dítěte reagovali v podobných situacích stejně. To se týká především nesprávného chování. Nezapomínejte na to, že děti musejí vyrážet do světa, který je pro ně značně nesrozumitelný, a musejí se naučit poradit si v něm. Proto jim hodně prospívá, když si z domova přinášejí pocit, že všechno má svůj řád (například vstávání a uléhání do postele, doba jídla) a pravidla (sezení u jídla i pití). Zavedený řád však nesmí vylučovat možnost změny či úprav, není třeba, aby se dodržoval na vteřinu. Dítě tedy nemusí chodit každý den spát v půl osmé, stačí si určit rozmezí sedmé a osmé hodiny. Některé děti na stereotypech ulpívají až přespříliš. Pro ně je prospěšná občasná změna, aby pak nečekanou a neplánovanou změnou nebyly vyvedeny z míry.

Dovednosti by měly být flexibilní
Než řekneme, že se dítě něco dobře naučilo, musí prokázat, že danou dovednost zvládne nejen se známými, ale i s neznámými předměty, že si dokáže poradit v různých situacích a za přítomnosti různých lidí. Odborníci na tomto druhu důkazů obvykle neoblomně trvají. Chcete-li tedy o svém dítěti říct, že k sobě umí přiřazovat obrázky, musí si umět poradit s nejrůznějšími sadami obrázků, nejen s těmi, které má doma. Děti se to určitě naučí, jakmile to zvládnou doma, jen na ně nesmíte pospíchat.

Nabízejte dítěti nejrůznější příležitosti, procvičujte s ním nabývanou dovednost s různými předměty či za rozličných okolností. K tomuto účelu samozřejmě využívejte i hry.

Neulpívejte jen na jediné dovednosti
Pokud se snažíme dítě naučit něco nového, snadno se necháme strhnout a procvičujeme s ním určenou dovednost stále dokola, jako by na ní závisel život dítěte. Nezřídka jsme k tomu podněcováni neustále se opakujícími dotazy typu „Už sedí?“, „Už umí chodit?“, případně kvůli vlastnímu přesvědčení o tom, že by dítě danou dovednost už mělo umět. Takovéto zanícené trénování však není dobré. Můžeme totiž dítě ochuzovat o současný rozvoj jiných dovedností, jelikož v něm dítě nepodporujeme a nepovzbuzujeme ho. Navíc ignorujeme skutečnost, že vývoj probíhá nikoli po částech, ale vcelku. Vždyť ani není jednoduché vymezit jedinou dovednost a soustředit se jen na ni, jelikož obvykle jedna souvisí s druhou, s třetí; prostě jsou propletené a navíc se vzájemně se podmiňují. Když dítě například vkládá předměty do krabičky, potřebuje umět předmět uchopit a pustit ho, musí poznat, který předmět je tak velký, že už se do krabičky nevejde.

Nezapomínejme ani na to, že nácvik jedné dovednosti podnítí osvojování dalších schopností a dovedností, ačkoli to nemusí být na první pohled zřejmé. Když budeme s dítětem pracovat na zdokonalování komunikačních dovedností, zároveň se snáz bude orientovat v sociálních situacích a bude lépe vědět, jak se má chovat. Jakmile se naučí sedět, umožní mu to lépe uchopit hračky, více je prozkoumat, bude moci pozorovat, co se kolem něj děje, získá daleko větší množství informací a bude vyluzovat i více zvuků.

Vždy dokončujte započatou činnost
Když chcete, aby dítě něco udělalo, ale ono nechce nebo mu to nejde, dokončete činnost sami. Své počínání můžete komentovat slovy: „Tak tam tu kostku dá mamka.“ Cílem je vštípit dítěti, že je důležité každou činnost dokončit. Když dítě odmítne a vy jen pokrčíte rameny a hračku uklidíte, nabude dojmu, že na tom, co dělá a nedělá, zase tolik nezáleží. V budoucnu pak bude méně ochotné ke spolupráci.

Nalaďte se na jeho vlnovou délku
Úzké zaměření na rozvoj dovedností dítěte s sebou přináší riziko, že se rodiče příliš upnou na sledování toho, co dítě dělá, jaké dovednosti by měly následovat, a navíc že ho budou srovnávat s vrstevníky.

Nezaměřujte se jen na výkony dítěte. Nezapomeňte s ním trávit čas i úplně obyčejnými činnostmi a hrami. Hrajte si pro změnu podle dítěte. Napodobujte, co dělá. Zkuste vstoupit do světa dítěte, snažte se pochopit, jaké je. Když si s dítětem hrajete a ono náhle udělá něco nečekaného, neopravujte ho, ale podřiďte se a vyčkávejte, kam daná činnost povede. Snažte se do svého dítěte vcítit. Dívejte se na věci z jeho úhlu pohledu, nesnažte se dítě pořád přizpůsobovat „svému“ světu.