5.3.3 Zenový buddhismus

5.3.3 Zenový buddhismus

Název tohoto směru buddhismu pochází ze sanskrtského slova dhjána ve významu „meditace“ či „pohroužení“. Ačkoli buddhistická meditace byla patrně v Číně známa již dříve, je za jejího průkopníka v čínském prostředí považován Bódhidharma (asi 470–543 po Kr.), podle tradice 28. nástupce (patriarcha) v linii Buddhova učení. Příchod tohoto mnicha kolem roku 527 po Kr. do Číny znamenal ustavení buddhistické meditační školy ovlivněné tradičním čínským náboženstvím a pojmenované podle sanskrtského dhjána jako čchan. Během staletí své existence v Číně tato škola vytvořila několik linií, z nichž dvě – později profilované jako rinzai a sótó – se na přelomu 12. a 13. století uchytily v Japonsku. Zatímco na kontinentu čchan časem ustoupil škole Čisté země, v Japonsku se čchan, pro nějž se vžil název zen, dále rozvíjel. Díky dynastii Yi (vládla mezi lety 1392–1910) se vedle Japonska stala další vlastí zenu i Korea.

Zenový buddhismus klade důraz na prožitek osvícení (satori), k němuž není potřeba ani intelektuální příprava, znalost posvátných spisů či věrnost učení, ani jakýkoli náboženský ritus. Za nejkratší a nejjistější cestu k satori je považována praxe zazenu, rozvíjená především v linii sótó, a kóany, spojované spíše s linií rinzai. Výraz zazen označuje „sezení v meditaci“, přičemž za zenovou meditaci se považuje bdělá pozornost oproštěná od myšlenek na jakýkoli objekt. Bdělá pozornost, získaná sezením v lotosové pozici, je považována za blízký předstupeň satori. K náhlému satori vede i kóan – paradoxní průpověď, jejíž pomocí má být překonáno logické myšlení a dosaženo intuitivního pochopení nejvlastnější skutečnosti bytí.

Mnichové v zenových klášterech se věnují kromě meditací vsedě a v chůzi i praktické každodenní práci, kterou se učí plně prožívat přítomný okamžik. Maximální soustředění na každou vykonávanou činnost vede k přesnému jednání, které se tak stává až ritualizovaným a které je maximálně účinné. Každodenní práce se tak stává formou meditace. Náplň života zenového mnicha je proto dobře charakterizována výkony jak tělesnými (bojovým uměním), tak estetickými (např. kaligrafie, malba, aranžování květin apod.). – Západní zenoví buddhisté se praxi zazenu věnují zpravidla vedle svého zaměstnání a vyhledávají možnosti prohloubení svého vnitřního života na seššinech, soustředěných pobytech v některém zenovém klášteře, nyní často vybudovaném i v západních zemích.

Čchanový (zenový) buddhismus v linii rinzai přinesl z Číny do Japonska mnich Esai (1141–1215) na konci 12. století a v 18. století tuto linii obnovil Hakuin zendži (1686–1769). Pro své náročné způsoby byla populární především v japonské vojenské vrstvě – mezi samuraji. Linie sótó odvozuje svůj název od počátečních slabik japonské podoby jmen jejích zakladatelů: Sózana Hondžaku a Tósana Šušo a je tradičně přístupnější nearistokratům. Do Japonska linii uvedl v první polovině 13. století mnich Dógen zendži (1200–1253).

Vedle Japonska je vlastí zenového buddhismu i Korea. V době sjednocení tří korejských království do jedné říše roku 668 po Kr. působilo na Korejském poloostrově již několik zenových škol vedle dalších směrů mahájánového buddhismu. V následujících staletích byl však buddhismus politicky potlačován a téměř vymizel. Nový impulz pro zen znamenala až japonská okupace Koreje v letech 1910–1945. Odpor proti okupantům vedl Korejce k úsilí o obnovení vlastní korejské linie zenového buddhismu čogje. V této škole je spojena zenová meditace podle linie rinzai se vzýváním buddhy Amitábhy podle oblíbené čínské školy Čisté země a s dalšími prvky buddhistické praxe. Důraz se klade na užitečnost pro moderního člověka. Korejský buddhismus je na Západě reprezentován především školou Kwan Um.

U nás stejně jako jinde v Evropě se v oblasti zenového buddhismu nejsilněji projevuje vliv mnicha v linii sótó Taisena Deshimarua, zakladatele Mezinárodní společnosti zenu (AZI), jejíž pobočky je možno nalézt téměř po celém světě. Neformální vazbu na tuto organizaci má česká Středoevropská zenová asociace (SEZA), kterou roku 1993 v Praze založil Deshimaruův žák, Francouz Gregoire Sei Yu Debailly nejprve pod jménem Sózan-Tózan (roku 1996 přejmenováno na SEZA). Středoevropská zenová asociace pořádá pravidelná cvičení zazenu v pražském (Žitná 32, Praha 2) a plzeňském (Tylova 14) dódžó, letní meditační soustředění a seššiny (také v klášteře Le Gendronniere, centru Deshimaruovy mise).

Značného ohlasu (pozitivního i negativního) mezi buddhisty Deshimaruovy školy dosáhla zpráva Ralpha Halfmanna, bývalého vedoucího skupiny AZI v německém Bonnu. Halfmann roku 1999 veřejně obvinil současné vedení AZI z autoritářských praktik, nedostatku sebereflexe a omezování kritického myšlení. K diskusi s Halfmannem se připojily další osobnosti a podobné otazníky jako nad AZI se týkaly organizace SEZA i několika jejích bývalých členů i vnějších pozorovatelů.

K Deshimaruovým žákům patří i Francouz róši Alan Kaisen Krystaszek (* 1952), opat zenového kláštera Sei Sho Ji ve Francii a zakladatel Mezinárodní společnosti zazenu. Zenový mistr Kaisen často přijíždí i do ČR a v češtině vyšla řada jeho publikací. Hlásí se k němu žáci, kteří vytvořili občanské sdružení Zazen International Česká republika a praktikují zazen ve dvou českých dódžó: Zen Rin Ji (Chrám zenového lesa) v Mostě (Vladimíra Vančury 1417) a Myo gen ji (Chrám tajemného pramene) v Praze (V Hodkovičkách 2/20, Praha 4). Mosteckou skupinu vede Robert Slapnička, pražskou Ivan Pacek.

Kromě Deshimaruovy tradice v linii sótó je v ČR zastoupen i korejský zen díky škole Kwan Um. Její zakladatel Seung Sahn (* 1927), nazývaný svými žáky Soen Sa Nim (Vznešený Učitel), je považován za 78. patriarchu po Buddhovi v linii čogje. Ve své škole Kwan Um se pokusil oživit korejskou linii čogje tím, že využil jak prvky obvyklé v linii rinzai (např. kóany), tak techniky obvyklé v linii sótó (obdobou seššinů je ve škole Kwan Um třídenní až několikatýdenní ústraní pro meditaci v sedu, příznačně nazvanou Jong Meng Džon Džin – „skočit jako tygr a přitom sedět“). Roku 1991 Seung Sahn navštívil tehdejší Československo a od té doby přijíždějí učit české následovníky školy Kwan Um jeho nejbližší žáci, mistr Wu Bong a mistr Čong An Sunim. Pravidelné meditace v sedu, poklony a zpěvy súter se konají v Praze (Pod tratí 1, Praha 5), Brně, Děčíně, Kladně, Olomouci a Zlíně. Skupinu vede Věra Hrůšová.

Ukázka

Ukázkou je úvod z pojednání Daisetze Teitaro Suzukiho, které vyšlo v překladu Jiřího Navrátila ve sborníku Zen 1, CAD Press, Bratislava 1986 (str. 61).


O smyslu čajového obřadu

Zenu a čajovému kultu je společná neustálá snaha po prostotě. Zen dosahuje vyřazení všeho zbytečného ve svém intuitivním uchopení poslední skutečnosti, čajový kult toho dosahuje ve svém životním umění, jehož typickým projevem je podávání čaje v čajové místnosti. Čajový kult je estetikou původní prostoty. Jeho ideál – přiblížení přírodě – se uskutečňuje tím, že se člověk uchýlí pod slaměnou střechu a usadí v místnosti velké sotva deset čtverečních stop, která však musí být zbudována a zařízena s uměleckým vkusem. Také zen směřuje k odhození všeho umělého a zastírajícího, co lidstvo vymyslelo, snad proto, aby si samo připadalo slavnostně… Zen znamená, že člověk odvrhuje vše, co domněle vlastní, a vrací se k nejhlubšímu stavu bytí, do původního domova. To lze nazvat nejvyšším stupněm zjednodušení, protože není možné převést věci na něco ještě jednoduššího. Čajový kult se svou osamělou chatrčí pod borovicí to symbolicky vyjadřuje.

Literatura: D. T. Suzuki (1986 a 1988); S. Suzuki (1994); Seung Sahn (1996); Watts (1995); Kapleau (2000); Marek (1994); Debailly (1995); Kaisen (2000); Seung Sahn (1996 a 2001); http://www.zen-buddhismus.cz; sebepředstavení skupin: http://www.sotozen.cz; http://www. kwanumzen.cz.