Rasové předsudky u dětí a vliv kontaktu s příslušníky jiné rasy

Rasové předsudky u dětí a vliv kontaktu s příslušníky jiné rasy

Vyšetřovanými subjekty ve výzkumu (Gutmanová a Hickson, 1996) byly skupiny euroaustralských dětí, jejichž jazykem je angličtina – celkem 244 dětí ve stáří 5–6 let, 7–9 let a 10–12 let s rovnoměrným zastoupením obojího pohlaví. Vždy polovina dětí každé věkové skupiny byla z jedné ze dvou škol reprezentujících odlišné etnické prostředí:

Škola A byla lokalizována v oblasti s převážně homogenní euroaustralskou populací. Žáci nebyli v kontaktu s domorodci ani s koncentrovanou populací asijských imigrantů. Škola se označovala jako bezproblémová co do rasových předsudků a s dobrými vztahy s rodiči a komunitou.

Škola B byla umístěna ve venkovské oblasti, v níž probíhaly v minulosti rasové konflikty. Ve škole bylo 30 % žáků z rodin domorodých Austrálců. Ve školní atmosféře se odrážely negativní předsudky veřejnosti vůči domorodcům, také ze strachu, že by mohlo docházet (pod vlivem nové legislativy) k vracení půdy bělochů původním obyvatelům. Škola vyvíjela různé iniciativy na podporu pozitivního vztahu k domorodým Austrálcům a k snížení rasových předsudků mezi žáky.
Výzkumná procedura byla následující: Ve skupinách žáků byl aplikován evaluační nástroj měřící rasové postoje (Multiple-response Racial Attitude Measure – MRA). Jeho podstatou je to, že žáci jsou žádáni, aby přiřazovali pozitivní nebo negativní atributy k posuzovaným etnickým skupinám. Například pozitivní atributy byly vyjádřeny adjektivy: čistý, zdravý, přátelský, milý aj.; negativní atributy: hloupý, nemocný, neposlušný aj.
Druhým aplikovaným nástrojem byla Míra rasové přijatelnosti (Measure of Racial Reconciliation). Je to projektivní technika, jejíž podstata spočívá v tom, že děti umísťují fotografie reprezentující příslušníky posuzovaných etnických skupin v určité vzdálenosti na tabuli podle toho, zda je mají více, nebo méně rády.

Výsledky tohoto výzkumu přinesly zejména tyto poznatky o rasových předsudcích australských dětí:

  • Rasové předsudky byly zjištěny již u dětí nejmladších věkových skupin, tj. 5–6 let a 7–9 let, a to ze strany euroaustralských dětí vůči oběma minoritním skupinám, především k domorodým Austrálcům, o něco méně k asijským Australanům.
  • Ve starší věkové skupině, tj. 10–12 let, se rasové předsudky diferencují: Zatímco k populaci asijských Australanů jsou žáci tolerantnější, jejich negativní postoje k domorodým Austrálcům se naopak zhoršují. To odráží již strukturu předsudků dospělých Euroaustralanů, kde se tato diference projevuje rovněž. Na předsudky dětí působí i to, že v majoritní dospělé populaci jsou rozšířeny negativní postoje k domorodcům také prostřednictvím vtipů, literatury a jiných negativních obrazů působících na děti.
  • Pokud jde o vlivy školního prostředí na rasové předsudky dětí, výrazně se projevily rozdíly mezi školou A a školou B:

Přes velký počet edukačních programů realizovaných ve škole B, které měly vytvářet pozitivní interakci mezi žáky různých etnik, euroaustralští žáci této školy projevovali silnější negativní postoje vůči domorodým Austrálcům než žáci školy A. Prokázalo se tak, že širší sociokulturní kontext působí významně na vývoj rasových předsudků dětí: ve škole B měli žáci osobní, každodenní zkušenost ze života v rasově smíšeném prostředí, zatímco žáci školy A nikoliv.


 

Tyto nálezy jsou pozoruhodné nejen proto, že prokazují existenci rasových předsudků již u dětí raného školního věku, ale že dokládají i malé působení programů multikulturní výchovy: ačkoliv byly tyto programy na škole B realizovány, na děti asi neměly příliš velký účinek – ten byl nepochybně větší v případě vlivu prostředí a osobní zkušenosti dětí.

Totéž potvrzují výzkumy z jiných společností. V Nizozemsku byl proveden rozsáhlý výzkum postojů mládeže (N = 2851 subjektů ve věku 10–17 let) k etnickým minoritám, s jejichž příslušníky se v zemi setkávají (Verkuyten a Thijs, 2002). Zjistilo se, že tyto postoje jsou výrazně diferencovány: Nejvíce negativní jsou vůči Turkům, o něco méně vůči Maročanům a nejméně k Surinamcům. Tyto postoje mládeže se plně shodují s postoji dospělých Nizozemců. Nepůsobí zde nějak významně vliv multikulturní výchovy, která je začleněna do vzdělávacích programů nizozemských základních škol již od roku 1985.

Zároveň jsou tyto nálezy v rozporu s „hypotézou kontaktu“, podle níž předsudky lidí vůči příslušníkům jiných etnik či ras se snižují v těch prostředích, kde dochází k jejich vzájemnému kontaktu či spolupráci (viz v podkap. 7.2).