Vztahy a konflikty mezi etniky a národy

Vztahy a konflikty mezi etniky a národy

V této závěrečné kapitole se budu zabývat problematikou, která je v současné době jednou z nejpalčivějších. V rozporu se zdravým lidským rozumem jsme svědky toho, že na mnoha místech světa jsou vztahy mezi některými etniky, národy, rasovými či náboženskými společenstvími nikoliv harmonické, nýbrž konfliktní až nepřátelské. Jsou vedeny mnohaleté války – zejména mezi Izraelci a Palestinci či mezi katolickou a protestantskou populací v Severním Irsku, některé mocné státy „osvobozují“ území jiných národů – jako USA v Iráku či Rusko v Čečensku atd. Ale nejde jen o konflikty na úrovni mezinárodní, nýbrž i uvnitř některých zemí se vyskytují více či méně závažné třenice, animozita až nenávist mezi příslušníky různých etnických či rasových společenství.

Tyto negativní jevy v soužití etnik a národů se vysvětlují z politických, ekonomických či historických aspektů, což je jistě oprávněné. Avšak dosti opominut zůstává aspekt psychologický, což je nepochopitelné. Vždyť konfliktní vztahy národů či vzájemně nepřátelské akty etnických skupin mají psychologický základ – vycházejí z určitých postojů, stereotypů, předsudků, zkušeností, což jsou psychologické kategorie. Právě interkulturní psychologie má významnou roli v tom, že umožňuje popsat a objasnit, jak tyto psychologické kategorie fungují na úrovni supraindividuální, tedy ve vztazích a jednání zemí, národů, etnik.

V této kapitole ukážu, opět na základě konkrétních empirických výzkumů, některé přístupy interkulturní psychologie při objasňování toho, jak nerespektování kulturních odlišností může vést na mezinárodní úrovni ke konfliktům a nepřátelství. Zvláštní pozornost budu věnovat negociačnímu chování v interkulturní komunikaci a nekritickému vyvyšování příslušníků jedné kultury nad příslušníky jiných kultur.

13.1 Animozita etnik a národů

Když se běžně mluví o předsudcích, etnických či rasových, jakožto „iracionálních“ postojích (viz v podkap. 3.5), obvykle se neuvažuje, že jejich doprovodem bývá animozita. V psychologii je animozita definována jako „zaujatost, odpor nebo nepřátelství vůči jiné osobě, předmětu nebo jevu“ (Hartl a Hartlová, 2000, s. 44). V interkulturní psychologii je pojetí animozity specifikováno zejména ve vztahu k etniku a národu. Na základě různých vymezení lze shrnout takto:


DEF (45) Animozita je pocit nedůvěry, opovržení či nepřátelství vůči jinému národu, zemi, etniku, založený na přesvědčení, že jiný národ či etnikum poškodilo v minulosti či poškozuje v současnosti vlastní národ nebo etnikum.

Je běžně známa animozita části Čechů, Poláků, Norů či Francouzů vůči Němcům v důsledku okupace jejich zemí v druhé světové válce a podobných příkladů „národní animozity“ lze shledat ve světě mnoho. Psychologové nejsou zajedno v tom, nakolik je animozita sycena kognitivním a emocionálním obsahem, ale jistě obě složky jsou v ní zastoupeny.

Byla též vypracována typologie animozity (Jung, Ang et al., 2002) a verifikována empiricky. Jsou rozlišeny čtyři kategorie:

  • Situační animozita (situational animosity) je pocit nepřátelství vůči jiné zemi/národu v důsledku určitého jednorázového zásahu (politického, ekonomického, vojenského) jiné země, který je vnímán jako negativní vůči vlastní zemi.
  • Trvalá animozita (stable animosity) je výrazem antagonistických pocitů, které se nahromadily během let v důsledku historických událostí mezi národy či etniky.
  • Osobní animozita (personal animosity), ať situační, nebo trvalá, se vztahuje k zkušenostem jednotlivce.
  • rodní animozita (national animosity) odráží negativní pocity celé velké skupiny lidí (národa, populace země) vůči jinému národu či zemi.

Tato typologie byla použita ve výzkumu animozity asijských národů vůči Američanům a Japoncům, a protože tento výzkum může být zajímavý svými nálezy i pro české odborníky, objasním jej podrobněji (rámec 10).


mec 10 – Animozita Asiatů vůči Američanům a Japoncům

Pracovníci Národní univerzity v Singapuru Jung, Ang et al. (2002) zkoumali intenzitu animozity v pěti asijských zemích (Indonésie, Korea, Malajsie, Singapur, Thajsko) vůči dvěma velkým národům, a to Japonsku a USA. Asijské země mají četné historické zkušenosti s oběma těmito národy, což může vyvolávat „trvalou národní animozitu“ zejména vůči Japonsku, které je během druhé světové války okupovalo a na druhé straně vůči USA v důsledku války ve Vietnamu. Výzkum byl prováděn v druhé polovině devadesátých let, kdy se mnohé asijské země cítily ekonomicky ohroženy ze strany USA, což mohlo vést k růstu „situační národní animozity“ vůči Američanům.

Metodou výzkumu bylo zjišťování názorů subjektů na výroky prezentované Škálou animozity. Výroky korespondovaly s jednotlivými druhy animozity, např.: „Američané/Japonci využívají současnou ekonomickou krizi k tomu, aby získali kontrolu nad naší zemí“ (situační národní animozita). „Amerika/Japonsko se nikdy nechovaly férově k naší zemi“ (trvalá národní animozita). Výroky byly hodnoceny pětistupňovou škálou v souborech 400 dospělých respondentů v každé zemi. Polovina respondentů hodnotila výroky týkající se Japonska, druhá polovina hodnotila tytéž výroky týkající se USA.

sledky prokázaly jednak odlišnosti mezi pěti zeměmi v intenzitě projevované animozity, jednak rozdíly v animozitě buď k Japonsku, nebo k USA:

  • Ve většině zkoumaných zemí byla projevována větší situační animozita vůči USA než vůči Japonsku.
  • Průměrná národní animozita byla významně vyšší než osobní animozita.
  • Zvláštní postavení má Korea, kde se projevuje vůbec nejvyšší stupeň trvalé animozity (národní a osobní) vůči Japonsku. Podle autorů je to důsledkem „paměti národa“ na okupaci Koreje Japonskem v letech 1905–1945. Rovněž projevují Korejci nejvyšší trvalou národní animozitu vůči USA, ve srovnání s ostatními zeměmi.

Kromě toho autoři výzkumu konstatují, že „obyvatelé asijských zemí prokazují vyšší intenzitu národní animozity než osobní animozity, což je důsledkem kolektivistické kultury těchto zemí“ (podle teorie Hofstedeho – viz v podkap. 5.2). „Z toho plyne ponaučení pro politiky: Ti by měli brát na vědomí, že národy nezapomínají na své zkušenosti s jinými národy, když jednají o problémech mezinárodního míru.“ (s. 535–536)

 

Jak je z těchto výzkumů patrné, ve vztazích mezi národy a etniky mají velkou roli psychologické charakteristiky, jež jsou obvykle spojovány jen s jednotlivci. Je to zejména „paměť národa“ nebo „zkušenost národa“ či „pověst země“. B. Plechanovová (2003) v Úvodu do mezirodních vztahů uvádí, že pověst země (státu) je očekávání určitého typu jeho chování ze strany ostatních států:

„Ačkoliv je pověst velmi obtížně kvantifikovatelná, je velice důležitá v běžné praxi mezinárodní politiky. Jednotlivé státy mají u velké části mezinárodního společenství určitou pověst, která vychází z historických zkušeností s mezinárodněpolitickým chováním toho kterého státu. Tato pověst pak velmi podstatně ovlivňuje chování ostatních států vůči němu.“ (s. 37)

13.2 Vztahy mezi malými a velkými národy

Obecně jsou vztahy mezi národy či etniky determinovány tím, jaké postoje k sobě chovají příslušníci těchto společenství navzájem, jaké stereotypy či předsudky si o nich uchovávají a předávají své mladé generaci. Postoje jedněch národů k druhým mohou být naplněny různým obsahem – národy se mohou mít rády, nebo jsou navzájem indiferentní, případně se nemají rády či se nenávidí. Například z různých výzkumů veřejného mínění plyne, že příslušníci českého národa a slovenského národa se mají vcelku rádi. Totéž neplatí ve vztahu Slováků a Maďarů. A nepřátelské vztahy mezi dvěma slovanskými národy, Srby a Chorvaty, vedly, jak známo, až ke kruté válce.

Zvláštním typem vztahů mezi národy jsou asymetrické postoje, kdy příslušníci jednoho národa hodnotí jiný národ pozitivně, což ale neplatí obráceně. To je případ vzájemných postojů Rusů a Ukrajinců (Barrington, 2002). Podle rozsáhlého výzkumu provedeného v roce 1998 na velkém vzorku dospělých osob (N = 1600 subjektů ze 70 měst a 43 vesnic) bylo zjištěno: Etničtí Rusové chovají převážně pozitivní postoje k Ukrajincům, na rozdíl od příslušníků kavkazských národů, k nimž zaujímají negativní postoje. Na druhé straně etničtí Ukrajinci nesdílejí ve stejné míře pozitivní postoje k Rusům, což je asi způsobováno hlavně rusifikačními snahami carského i sovětského Ruska vůči Ukrajině.

Obdobně existují asymetrické postoje mezi jinými národy: Němci zaujímají pozitivnější postoje vůči Nizozemcům než naopak, stejně tak Francouzi vůči Portugalcům než naopak. Van Oudenhoven et al. (2002) doložili asymetrické postoje mezi malými a velkými národy. Výzkumníci formulovali hypotézy o tom, že příslušníci malých národů (podle počtu obyvatel) pociťují větší míru ohrožení existence a samostatnosti svého národa než příslušníci velkých národů, a proto chovají k velkým národům méně pozitivní postoje. Platí to však i pro vztahy mezi jazykově příbuznými národy?

K verifikaci těchto postojů byl proveden výzkum zahrnující vzorky subjektů tří velkých národů, a to Německa (populace 82 mil. obyvatel), Francie (59 mil.), V. Británie (59 mil.), a tří malých národů – Nizozemska (16 mil.), Belgie (10 mil.), Dánska (5 mil.). Zároveň jde o jazykově příbuzné národy (germánské nebo románské jazyky). Soubory subjektů se srovnatelnými parametry věku a vzdělání byly vyšetřovány pomocí dotazníků se škálami hodnotícími blízkost posuzovaného národa s vlastním národem a sympatie k jinému národu. Výsledky ukázaly zajímavé relace:

  • Na škále sympatie k jiným národům příslušníci malých národů (Nizozemci, Belgičané) přisuzují větší sympatie malým národům než velkým národům (Němcům a Francouzům). Naopak příslušníci velkých národů (Němci a Francouzi) přisuzují větší sympatie rovněž malým národům než velkým národům (jde o průměrné hodnoty, se statisticky významnými rozdíly).
  • Na škále posuzující aroganci jiných národů se rovněž projevily asymetrické postoje: Příslušníci malých národů hodnotí jako vyšší aroganci velkých národů než aroganci malých národů. Vůbec nejvyšší arogance byla přisuzována Francouzům.
  • Jazyková příbuznost nemá vliv na zvyšování sympatií k jiným národům. Například vlámsky hovoříci Belgičané nepociťují větší sympatie k Nizozemcům, s nimiž mají vlastně shodný (germánský) jazyk, než francouzsky mluvící Belgičané. – Ostatně to potvrzuje nezávisle i výzkum Du Bois-Reymondové (1998) o negativních stereotypech Nizozemců vůči německému jazyku (podrobněji v podkap. 7.3).

Autoři výzkumu vysvětlují tyto rozdílnosti jednak historickými příčinami (např. okupace Nizozemska a Belgie Německem ve druhé světové válce), jednak na základě teorie sociální identity podle H. Tajfela:

„Příslušníci malých národů mají větší potíže při vytváření identity se svou etnickou skupinou již v důsledku srovnání malého počtu své skupiny s počtem příslušníků velkých národů. Proto se u příslušníků malých národů vytvářejí pocity frustrace při soužití s velkými národy, které jsou pak posuzovány jako méně sympatické a arogantní.“

Zajímavé ale je, že i mezi příslušníky velkých národů jsou shledávány rozdíly: Němci posuzují sebe samé jako méně sympatické než Francouze nebo Brity. Naopak Francouzi hodnotí sebe samé jako sympatičtější než Brity nebo Němce.
Jak patrno, jsou vzájemné postoje a sympatie národů vskutku velmi rozdílné.