Husopaska

Husopaska

Ženský vývoj na příkladu pohádky

Protože původně pozitivní mateřský komplex u ženy méně poškozuje její nalézání vlastní ženské identity, než jak to lze vidět u muže, probíhají rovněž procesy odpoutání, jak je lze vidět v pohádce, méně dramaticky. Na základě známé pohádky Husopaska bych chtěla krátce osvětlit nejdůležitější témata a vývojové stupně odpoutání z původně pozitivního mateřského komplexu u ženy.83


Daleko, předaleko, kdesi za horami a lesy bylo jednou jedno království, a tam vládla ovdovělá královna, která měla krásnou dceru. Král jim už před lety zemřel, ale ještě předtím slíbil cizímu králi, že jeho synovi dá svou dceru za ženu, až princeznička doroste v princeznu.

A právě nadešel čas, kdy měla být svatba, a královna musela princeznu vypravit na cestu do té vzdálené země. Šatstvo pro ni bylo už dávno uchystané, matka jen ještě naskládala do truhlice zlato a stříbro, drahocenné šperky a náčiní, stříbrné koflíky, zlaté poháry, prostě všechno, co královské nevěsty dostávají do výbavy. Princeznu měla provázet komorná, aby jí po cestě posloužila a šťastně ji dovezla k ženichovi. Královna jim sama vybrala i koně, pro komornou ryzáka, pro princeznu grošáka jménem Falada. A ten Falada byl neobyčejný kůň, uměl mluvit.

V den odjezdu se matka a dcera s pláčem rozloučily, ale královna ještě odběhla do ložnice, nožíkem se řízla do tří prstů, aby krvácely, vzala kousek bílého plátýnka a zachytila do něho tři krůpěje krve. Ty potom přinesla dceři a řekla: „Milé dítě, opatruj je dobře, cestou ti pomohou v nouzi.“

Princezna pro lítost nemohla promluvit, jen matce políbila ruku, plátýnko si schovala za živůtek, vsedla na Faladu a vydala se s komornou na cestu k ženichovi.

Protože jely už hodinu, dostala princezna žízeň a zavolala na komornou: „Seskoč a naber do mého poháru, který máš na opatrování, vodu z potoka. Chtěla bych se napít.“ Ale komorná jí vodu nabrat nechtěla a řekla: „Když máte žízeň, sama seskočte, položte se k vodě a pijte. Já vám za služku nebudu.“ Princezna měla takovou žízeň, že opravdu sesedla z koně, nahnula se nad potok a pila z dlaní. „Ach můj Bože!“ povzdechla si, když nemohla pít z poháru. Tři kapky krve jí odpověděly: „Kdyby to tvá matka zvěděla, puklo by jí srdce v těle.“ Ale královská nevěsta byla velice pokorná, neřekla nic a zas nasedla na koně. Tak ujely zase několik mil. Ale bylo horko, slunce jen sálalo a princezna brzy dostala zase žízeň. Dojely zrovna k jedné lesní bystřině, a tak znovu zavolala na komornou: „Seskoč a dej mi napít z mého zlatého poháru!“ Na její zlé a hrubé odmítnutí už ani nevzpomněla. Jenže komorná teď odpověděla ještě víc zvysoka a zpupně: „Když chcete pít, napijte se sama, nebudu vám dělat služku.“ Princezna už nemohla žízní vydržet, seskočila z koně, přiklekla k vodě a zaplakala: „Ach můj Bože!“ Tři kapky zase odpověděly: „Kdyby to tvá matka zvěděla, puklo by jí srdce v těle.“ A jak potom pila a hodně se naklonila, plátýnko, ve kterém byly ty tři kapky krve, jí ze záňadří vypadlo a voda ho vzala. Ve svém strachu si toho ani nevšimla. Komorná to však dobře viděla a zaradovala se – bez ochrany těch tří krůpějí je princezna najednou slabá a ona s ní může naložit, jak si usmyslila. Když potom nevěsta chtěla znovu vsednout na svého koně, co se jmenoval Falada, komorná se na ni rozkřikla: „Na Faladu patřím já a na mého koně patříš ty.“ A princezně nezbývalo než se podrobit. Komorná jí hned poručila svléknout královské šaty, ustrojila se do nich sama a jí dala svoje. Nakonec musela princezna odpřísáhnout, že na královském dvoře živé duši nepoví, co se tu stalo a která z nich je pravá nevěsta. Komorná jí pohrozila, že pokud tu přísahu odepře, na místě ji zabije. Ale Falada všechno viděl a měl dobře v patrnosti.

Komorná teď vsedla na Faladu, pravá nevěsta na obyčejného ryzáka, a tak ujížděly dál, až konečně dojely do královského zámku. Tam nastala z jejich příjezdu veliká radost a králevic jim hned vyběhl v ústrety, pomohl komorné z koně dolů a myslil si, že to je jeho zaslíbená nevěsta. Zatím už spěchali dvořané a s velikou radostí a slávou ji vedli po schodech nahoru. O pravou princeznu se nikdo nestaral, ta zůstala samotinká dole na dvoře. Když starý král vyhlédl z okna a uviděl ji, podivil se, jaká to tam stojí útlá a spanilá panna. Šel rovnou do královské síně a zeptal se nevěsty, kdo je ta pana, co s ní přijela, a proč stojí na dvoře.

„Ta osoba ke mně nepatří,“ odpověděla nepravá nevěsta, „potkala jsem ji a vzala s sebou, aby mi cesta lépe uběhla. Dejte jí něco na práci, když se k ničemu nemá, ať darmo nezahálí.“

Ale starý král o žádné práci nevěděl. Nakonec řekl: „Mám tady malého chlapce, pase mi husy, tak ať mu pomáhá vyhánět.“ A tak tomu husáčkovi musela pravá nevěsta pomáhat a pást s ním husy. Ten chlapec se jmenoval Radeček.

Jenže nepravá nevěsta měla strach, aby mluvící kůň nepověděl, jak zacházela s princeznou, a tak brzy požádala mladého krále: „Prosím vás, můj znejmilejší, udělejte mi něco k vůli.“ „Milerád,“ odpověděl, „vždyť je to vaše první přání.“ „Dejte zavolat pohodného, ať setne hlavu koni, na kterém jsem přijela. Zlobil mě po cestě.“ Mladého krále to zarazilo, krásný kůň se mu líbil, ale první prosbu jí nechtěl odepřít. A tak bylo rozhodnuto, že věrný Falada musí ze světa. Doslechla se o tom pravá princezna, vzala pohodného stranou a slíbila mu, že mu dobře zaplatí, jestli jí prokáže malou službu. Ve městě byla jedna velká tmavá brána, kterou musela ráno i večer s husami projít. Pod klenutí té brány měl pohodný přibít hlavu jejího věrného Falady, aby ho mohla přece aspoň vídat. Slíbil jí, že to udělá, a uťatou hlavu potom přibil pod klenbu v tmavé bráně.

Časně ráno, když vyháněli s Radečkem husy bránou ven a procházeli pod tou koňskou hlavou, princezna se na ni podívala a řekla:

„Ó Falado, věrný koni!“
a hlava jí odpověděla:
„Má princezna husy honí!
Vidět tě tak tvoje máti,
do hrobu ji hoře sklátí.“

Potom už princezna mlčky kráčela s pasáčkem za husami na pastvu. Když došli na louku, usedla tam, sňala si šáteček, rozpustila vlasy a ty jí na slunci zazářily jako ryzí zlato. Radeček se na ně nemohl vynadívat, líbilo se mu, jak se lesknou, a nemyslil už na nic jiného, než jak jí pár těch zlatých vlasů vyškubnout. Tu princezna řekla:

„Zafoukej, větříčku hravý,
odnes mu klobouček z hlavy,
ať si ho po poli honí, dokud neskončí má práce:
zaplést copy, svinout hladce.“

A hned se zvedl tak silný vítr, že Radečkovi odfoukl klobouček, kutálel ho po lukách až daleko do polí a on ho musel honit. Když se vrátil, byla jeho pomocnice dávno učesaná, copy měla hladce zapletené a ovinuté okolo hlavy, ani vlásek jí nikde neodstával, a on jí nemohl žádný vytrhnout. Radeček se proto hněval a nemluvil s ní. Tak spolu pásli husy až do večera a při západu slunce hnali domů.

Ráno, jak vyháněli, princezna pod tou tmavou bránou zase řekla:
„Ó, Falado, věrný koni!“
a Falada odpověděl:
„Má princezna husy honí!
Vidět tě tak tvoje máti,
do hrobu ji hoře sklátí.“

Jen došli na louku, zase usedla a začala si rozčesávat vlasy. Radeček hned běžel, že jí do nich hrábne, ale ona rychle řekla:
„Zafoukej, větříčku hravý,
odnes mu klobouček z hlavy,
ať si ho po poli honí, dokud neskončí má práce:
zaplést copy, svinout hladce.“

A vítr hned zafoukal a klobouček mu z hlavy odfoukl daleko do polí, takže husáček musel za ním. A když se vrátil, ona už dávno měla copy zapletené a svinuté pod šátkem a on zase nedostal ani vlásek.

Ale když večer přihnali domů, zašel Radeček ke starému králi a povídá: „Já už s tou novou husy pást nebudu.“ „A pročpak?“ zeptal se král. „Ale, ona mě celý den zlobí.“ Starý král mu poručil, aby mu vyprávěl, jakou s ní má svízel. A Radeček spustil: „Ráno, když hejno vyháníme tou tmavou bránou, je tam na klenutí přibitá koňská hlava a k té ona mluví:
„Ó Falado, věrný koni!“
A hlava odpoví:
„Má princezna husy honí!
Vidět tě tak tvoje máti,
do hrobu ji hoře sklátí.“
A pasáček vyprávěl dál, co potom dělá na louce a jak on tam musí ve větru honit svůj klobouk.

Starý král mu poručil, aby nazítří hnal zase husy na pastvu. Ale sám se časně ráno vydal k té tmavé bráně, usedl za výstupek a tam vyslechl, jak husopaska hovoří s hlavou svého Falady. Potom i on vyšel z města ven a schoval se na louce do křoví, aby uviděl na vlastní oči, co se bude dít. Husopaska s husáčkem přihnali své hejno, ona po chvíli usedla a rozpletla si své zlaté vlasy, a ty zazářily, až králi oči přecházely. Hned také zas řekla:
„Zafoukej, větříčku hravý,
odnes mu klobouček z hlavy,
ať si ho po poli honí, dokud neskončí má práce:
zaplést copy, svinout hladce.“

V té chvíli zadul vítr, vzal Radečkovi klobouk, letěl s ním pryč a hoch se za ním musil rozběhnout. Starý král se ještě podíval, jak si pasačka rozčesává a zaplétá vlasy, a potom se zas nepozorovaně vytratil.

Ale když večer husopaska přišla domů, zavolal si ji a zeptal se, co to všechno znamená. Ona však odpověděla: „To vám ani žádnému jinému nesmím povědět, neboť tak jsem pod širým nebem přísahala, jinak bych přišla o život.“ On však naléhal, chtěl se to mermomocí dozvědět, ale nemohl z ní dostat slovo. Nakonec řekl: „Když mně nic říct nechceš, můžeš to přece povyprávět tady těm kachlovým kamnům.“ „Ano, to asi chci,“ odpověděla. S tím vlezla do kamen a otevřela celé své srdce, jak se jí dosud vedlo, jak byla zlou komornou podvedena. Ale kamna měla nahoře otvor a tady číhal starý král a vyslechl vše slovo od slova. Potom jí dal přinést královské šaty, a když je oblékla, jako když kouzelným proutkem švihne, stála tu překrásná zlatovlasá princezna. Starý král zavolal svého syna a vyjevil mu, že měl doposud falešnou nevěstu, která byla pouhá komorná. Ta pravá že stojí tady, jako ta bývalá husopaska. Mladý král byl z duše rád, když viděl, jakou má spanilou a ctnostnou nevěstu.

Potom sezvali hosty a vystrojili velkou hostinu. Ženich seděl v čele tabule, vedle něho z jedné strany princezna, z druhé strany její komorná. Jenže tahle nepravá nevěsta byla samou pýchou už tak zaslepená, že svou paní ve skvostných šatech a špercích ani nepoznala. Najedli se, napili se, a když potom vesele rozmlouvali, ohlásil starý král, že jim dá hádanku, a vyprávěl celý příběh, ale jako by se týkal nedospělého mládence. Nakonec se obrátil k nepravé nevěstě s otázkou: „Co si zaslouží služebná osoba, která by své pány takhle podvedla?“ Tu pronesla nepravá nevěsta: „Nezaslouží si nic lepšího, než aby ji nahou zabednili do sudu pobitého vevnitř ostrými hřeby. Před ten by se zapřáhli dva bílí koně, kteří by ji v ulicích uvláčeli k smrti.“ „Ta osoba jsi ty,“ odpověděl starý král, „vyřkla jsi ortel sama nad sebou a podle něho se ti stane.“ A tak bylo vykonáno. Mladý král se potom oženil s pravou nevěstou a oba spolu kralovali šťastně až do smrti.84


 

Pohádka začíná tím, že stará královna měla velmi krásnou dceru. Královnin muž už dávno zemřel, ale ještě předtím slíbil dceru jednomu královskému synovi. Matka se v této pohádce stará o to, aby došlo k rozloučení. Dívka přitom musí – to je v pohádce neobvyklé – sama urazit dlouhou cestu, aby se dostala ke královskému synovi. Musí tedy nasbírat zkušenosti, než může vstoupit do vztahu s princem. Její cesta je zde tím, co nás zajímá.

Princezna zde dostane velkou výbavu na cestu – zlato, stříbro, klenoty. I tento mateřský komplex v sobě tedy skrývá velkou hojnost a vybaví dceru bohatstvím. Dívka dostane také komornou – ještě jednou se tedy objevuje mateřská pečující postava, i když už nejde o matku – a mluvícího koně jménem Falada. Znamením velké existenciální vazby mezi matkou a dcerou je bílý hadřík se třemi kapkami mateřské krve, který matka dceři dá s upozorněním, aby jej dobře opatrovala, že jí pomůže v nouzi. Princezna nosí hadřík na prsou, tam, kde se přechovává všechno cenné a tajné.

Ve výchozí scéně této pohádky tedy potkáváme mladou ženu, která je zřetelně ovlivňována původně pozitivním mateřským komplexem. Je dobře vybavená, bohatá, má více, než potřebuje, má dobrou vitální základnu, kterou symbolizuje kůň Falada. Koně jako symboly představují náš citový vztah k tělu, způsob, jak vnímáme různé energie v těle a jak je prožíváme, ale také jak se spojujeme se svými emocemi a s nevědomím. Královská dcera je vitální, plná síly, dynamická, má vztah ke svému tělu a pravděpodobně v problematických situacích také něco ve svém těle pocítí, bude mít tušení a bude se podle toho řídit. Navíc má také dobrý vztah ke svému nevědomí, neboť kůň je moudrý, mluvící kůň. Tento kůň velmi zřetelně připomíná dobrotivé, „moudré“ mateřské pole, které si dcera zvnitřnila a ke kterému se v případě potřeby může vztáhnout. Hadřík s kapkami krve ukazuje, že zde ještě existuje magické spojení s osobní matkou.

Mladá žena je vyslána do života s dobrou výbavou, a přesto hned upadne do rukou komorné, ze které se vyklube princeznin stín. Jako každá dcera, která je ovlivňována původně pozitivním mateřským komplexem, princezna žasne, že jiná žena může být tak zlovolná. Jestliže vnímáme komornou jako princezninu vnitřní instanci, jako zástupkyni stínových aspektů, pak to znamená, že princezna byla doposud naprosto slepá vůči vlastním stínovým stránkám, především vůči mocenským choutkám a z nich vycházejícím agresivním snahám. Celost, o kterou člověk na základě svého původně pozitivního mateřského komplexu usiluje, má v sobě vždy také zřetelný mocenský aspekt, neboť co je mocnější než celek? Ale protože člověk tuto celost „má“, nebo každopádně si ji nárokuje, protože na ni měl nárok od narození, je většinou skryto, jak silně na této moci lpí, zvláště tehdy, když mu hrozí její ztráta. Dokud lidem s tímto komplexem tento životní pocit nikdo nezkalí, do té doby ani nejsou v nebezpečí, že by sáhli po moci. Udělají to však, jestliže je jejich životní pocit otřesen.

V pohádce převzala komorná poručnictví nad vším, to znamená, že princezna je ovládána svým mocenským stínem. Neztotožňuje se už se svým vědomým jáským komplexem, který stojí ve zřetelném vztahu k mateřskému komplexu, ale s tím, co bylo v tomto komplexu vynecháno nebo vykázáno do služebné pozice. Tehdy také hadřík s kapkami krve, spojení s matkou, odnesl tok událostí.

Odpoutání z mateřského nebo otcovského komplexu, ať jsou zabarveny jakkoli, se obecně děje prostřednictvím integrace stínu, těch částí, jež byly vynechány aktuální dobovou situací, ve které došlo k určujícímu ovlivnění a která nese i kolektivní hodnoty.85 Při ovlivnění původně pozitivním mateřským komplexem je zřetelně odštěpena agrese, všechno oddělující a tedy přirozeně také stínové, to, co nelze sladit s ideálem. Proto právě tento stínový aspekt sehrává při odpoutávání rozhodující roli a nezřídka se dotyčný s tímto stínem přechodně ztotožňuje. Ztotožnění se stínem je v pohádce patrné obrazně. Princezna již nesměla jezdit na Faladovi – jestliže předtím si byla svými instinkty jistá, je nyní bez instinktů. Musela své šaty vyměnit za šaty komorné, to znamená, že došlo ke zřetelné změně osobnosti, která se projevila i navenek. Navíc musela přísahat, že nikomu o této změně osobnosti neřekne. V této přísaze zároveň spočívá počátek záchrany. Když přísahala, pojmenovala, co se stalo. Tak si uvědomila, že není komorná, i když to vypadalo, jako by jí byla. Díky přísaze poznala, že způsob, jakým se jevila, nepředstavuje její celou bytost. Nebyla jen potvora, za jakou se vydávala, ale ve stínové identitě chtěla setrvat, dokud nenastane příznivý okamžik.

V té době ještě byla volně spjata s mateřskými hodnotami, nicméně na Faladovi už nejezdila. To, co je v našem životě určováno původním dobrým mateřským polem, nelze ztratit, avšak přechodně to může ustoupit do pozadí a vypadat jako ztracené.

Na královském dvoře přijal nic netušící mladý král falešnou nevěstu jako právoplatnou. V prvním setkání s mužským prvkem se žena nemůže ukázat ve své pravé podobě a mladého muže nic jiného nenapadne. Starý král ovšem viděl, že „děvečka“ je něžná a krásná, a zeptal se na ni. Vidění otce je celistvější než pohled jeho syna. Také to znamená, že osobnost utvořená v mateřském domě se úplně neztratila.

Navenek se zdálo, že ve vztahu mezi princem a falešnou nevěstou všechno vychází, ale pro hodnoty, které tvořily bohatství princezny, v tomto vztahu nebylo místo.

Právoplatná nevěsta se stala husopaskou, musela dělat velice obyčejnou práci. Pro lidi s původně pozitivním mateřským komplexem je vždy důležité, aby se prožívali i „obyčejně“, neboť nikdo nemůže být po celý život „neobyčejný“. Zvířata, o která se princezna musela starat – a se kterými se jistě také sblížila – vypovídají o tom, jaké životní oblasti ještě musely být lépe poznány. Husy jsou zvířata Afrodítina, a proto bývají vnímány v souvislosti s erotickou a sexuální láskou a s plodností. Protože však husy také „čvachtají“ v blátě, mohou souviset i se stínovými aspekty sexuální lásky. I zde je asi v pohádce tématem poznávání a „opatrování“ jednoho aspektu v eroticko-sexuální oblasti, který mohl být matce cizí a spíše spadal do oblasti záležitostí komorné.

Nešlo však o radostné opatrování. Princezna trpěla tím, že nebyla poznána. Každé ráno vycházela tmavou branou na prostrannou louku. Temná brána navozuje smutek nad aktuální situací, budí však zároveň naději, že tato situace je průchozí. Když komorná poručila zabít Faladu pod falešnou záminkou, kterou královský syn jako takovou nerozpoznal, rozpomněla se právoplatná paní na své zvíře a zasáhla. Rozpomněla se na součásti osobnosti, které kdysi byly v jejím životě nepochybně podstatné a nápomocné, a tím že se s nimi znovu spojila, byl překonán nejhlubší bod jejího ztotožnění se stínem, i když v konkrétním životě se ještě nic nezměnilo. Zatímco litovala situace, ve které se ocitl Falada, zvíře zase litovalo jí a zároveň jí připomínalo, jak velice by se současný stav věcí dotkl matčina srdce. V husopasce narůstala empatie s obtížnou situací a tím znovu získávala spojení s těmi svými stránkami, které nebyly zasaženy stínem. Už to však nebyla tatáž princezna jako dříve, neuprchla už do atmosféry určované mateřským komplexem, mohla již vykonávat běžné činnosti, uměla se podřídit a měla tušení o erótu a sexualitě. Neboť ve skutečnosti neopatrovala jen husy, vypořádávala se přitom také s Radečkem a se starým králem. Jestliže je mladá žena tak silně vázána na matku, chybí-li otec a nejsou ani přítomni žádní bratři, pak je vztah k muži stejného věku – pokud vůbec – stínovým vztahem, jak to pohádka vyjadřuje vztahem prince a komorné. Aby princezna našla cestu ke vztahu k muži, musí na jedné straně projít hravým vypořádáním s chlapeckou stránku muže a na druhé straně musí najít otcovskou postavu, často obojí v jednom muži. S Radečkem se rozvíjela žertovně erotická situace svádění a škádlení. Nejprve ho lákala česáním svých dlouhých vlasů, pak nechala větrem odnést jeho čapku. On si potom stěžoval u starého krále.

Jestliže na tento vývoj pohlížíme na subjektové rovině, pak jsou v psyché královské dcery oživeny dvě postavy anima – chlapec a král. Král představuje postavu anima, která je zřetelně spojena s otcovským komplexem. Naproti tomu Radeček zastupuje instanci, která ztělesňuje nové, výbojné tvůrčí impulzy v její psyché, fascinaci začátku erotického vztahu spojenou s vábením a odháněním. Starý král spíše zastupuje všechno spolehlivé a tradiční, postará se o to, aby „těkavost“ přešla v pořádek. Oba však ztělesňují součásti osobnosti, které ve starém systému nebyly oživeny. Starý král vede princeznu k tomu, aby své soužení žalovala – alespoň peci. Musí v situaci spolehlivého bezpečí vědomě zformulovat, co se jí stalo, a musí nad tím vyjádřit lítost. Přitom může být v peci s konečnou platností „dopečena“. Vždyť pec představuje symbol mateřského těla, ve kterém se vyvíjejí děti. Nyní princezna sama verbálně navazuje vztah ke své matce, které by puklo srdce v těle.

Ve srovnání s Cathalem se přiznává ke svému utrpení až v mnohem pozdějším okamžiku vývoje a naříká. Nářkem je zrušena identifikace se stínem a princezna se stává právoplatnou ženou prince, o jehož odpoutání z pozitivního otcovského komplexu se bohužel nic nedozvídáme.

Shrňme si ještě jednou tento vývojový proces k odpoutání z původně pozitivního mateřského komplexu: Matka v pohádkovém příběhu navodila rozloučení, povzbudila dceru, aby vstoupila do života, a dobře ji vybavila na cestu. Jedná se zde o formu pozitivního vypuzení, které k dobré matce patří. Princezna byla přemožena svým stínem, což by mohlo být spjato s životním pocitem, že všechno to, co bylo u matky, zdaleka není správný život, že svět tak, jak byl, už náhle není. Došlo ke zklamání komplexového očekávání, že svět by se měl chovat jako dobrotivá matka. Dcera reagovala na jedné straně velkými mocenskými gesty, která však v životě nemají skutečné pozadí v podobě vykonaného, a na druhé straně depresí. Původní komplexové založení se ve značné míře ztrácí v zapomnění. Tam, kde princezna reagovala depresivně, dělala jen to, co musela – je obyčejná a rozvíjí při setkávání s erótem a sexualitou obyčejné stránky a také kontakt se svým animem, který ještě sídlí velmi blízko otcovskému komplexu. Tam, kde kompenzovala pomocí mocenských gest, vracel se do paměti starý životní pocit bezpečí a bohatství. Nyní měla možnost spojit se s mužem nebo se stránkami anima, které jí měly pomoci lépe uplatnit svou vlastní osobnost v reálném životě a také uskutečnit své potenciály. Ženy s výrazným původně pozitivním mateřským komplexem mají sklon k tomu, že si muže buď poněkud idealizují, nebo – jestliže je silnější stínová stránka – je znehodnocují. Vývoj postavy anima je každopádně nezbytný. Ovšem ženy tohoto typu převážně muže nehledají, ale spíše jsou mužem nalézány a vybírány.