Otevření bolavých ran

Otevření bolavých ran

Vraťme se na chvíli k úvodnímu příkladu. Možná tě trochu vyděsilo, jak rychle se bolest u Jany a Karla objevila. A tak si říkáš: „Budu i já takhle reagovat, když budu pracovat se svým zraněným vnitřním dítětem? To ho raději zavřu ještě pevněji a utěsním všechny škvíry!“ (Což je obvyklý způsob, jak na vynoření starých bolestí odpovídáme.) Ale ti dva reagovali tak rychle právě proto, že byli na místě, kde byli připraveni podívat se na svá zranění z dětství a kde projevení a znovuprožití staré bolesti mohlo konečně vést k jejímu vyléčení. Už když se lidé rozhodují, že na takový kurz pojedou, podvědomě se připravují na setkání se svými problémy i se svou bolestí.

Důležitou roli přitom také hraje intenzivní léčivá atmosféra, která se ve skupině vytvoří a která podporuje vyjádření skrytých bolestí i jejich léčení. Účastníci brzy přijdou na to, že i ostatní mají podobné pocity a problémy jako oni, a zjistí, že se o ně můžou navzájem podělit. Kurz je přitom vedený tak, aby jim pomohl dostat se co nejhlouběji ke starým bolestem, které se stejně v našem reálném životě projevují. Jenomže právě tam na druhé působí nelogicky a absurdně a my nemáme příliš velkou šanci je vyléčit a uzavřít.
Práce se zamrzlými pocity je jedna z nejtěžších. Nechceme se jich dotknout, otevřít je, a proto se jim vyhýbáme. Při setkání s nimi cítíme zmatek, zoufalství, prázdnotu a stud a slyšíme silný vnitřní příkaz: „To nedělej!“ Necítíme přitom žádnou vnitřní podporu, protože děláme to, co nejsme zvyklí dělat a „co se nedělá“. Je nám to nepříjemné, cítíme hluboký stud a nejraději bychom se propadli někam do země…

Pokud se však odvážíme znovu projít svou bolestí, je to, jako když se „protrhne přehrada“. Dostaví se pocit obrovské úlevy a otevření.     
Bolestná zkušenost z dětství (oba rodiče se dívají na obrázek svého zraněného dítěte, na skutečné dítě nemá nikdo čas).

Vnitřní rekonstrukce předchozího obrázku

Byl třetí den kurzu ráno, seděli jsme venku ve stínu pod stromy na karimatkách. Povídali jsme si o včerejším programu o zraněném dítěti a o tom, co to v každém z nás oslovilo. Lidé mluvili velmi otevřeně o hodně těžkých věcech. To nakonec přimělo k řeči i Táňu. Díval jsem se na ni, silnou, šikovnou, schopnou ženu, jak se pod obrovskou, neviditelnou tíhou sklání k zemi, oči sklopené k zemi, a tichým hlasem mluví.
„Tohle jsem já nikdy neuměla… Obdivuju Věru, jak dokázala říct, že si připadá zbytečná. Já cítím někdy pocit naprosté marnosti, že selhávám ve všem, co dělám, a snažím se, aby na to ostatní nepřišli. Musím předstírat, že jsem veselá, že to všechno zvládnu, ale já… už nemůžu. Šéf mě chválí, kolik toho zvládnu, ale vůbec netuší, že jsem na krajíčku sil… A já se na něj usmívám a přikyvuju a nejsem schopná o tom mluvit. Připadám si pak jako blázen, manžel do mě hučí: „Vzpamatuj se, holka,“ ale já to nemůžu nikomu říct… Ani jemu… Znám to už ze školy, kdy jsem se bála, že dostanu špatnou známku a co tomu táta řekne. Nikdy jsem ji nedostala, ale když mě chválili, tak jsem si připadala jako podvodnice. Strašně jsem se bála a nemohla jsem to nikomu říct. Nikdy jsem to nedokázala, až teď…“
Na chvíli musela přestat, z očí jí tekly slzy a potřebovala se nadechnout a vysmrkat. Okamžitě se k ní natáhlo několik ochotných rukou s papírovými kapesníky a její soused ji pevně objal kolem ramen.

Díval jsem se na ni a podobně jako všichni v kruhu jsem s ní sdílel tíhu toho, co v sobě po ty roky nesla. Vnímal jsem ji současně ve dvou podobách – přímo proti sobě jsem v kruhu viděl sedět dospělou a šikovnou ženu, která toho v životě spoustu dokázala, a současně se tu před námi krčila a mluvila o svých pocitech jako malá, pětiletá ustrašená holčička naplněná obrovskou bolestí. Poprvé po čtyřiceti letech života se toho odvážila a bylo na ní vidět, jak je to pro ni nesmírně těžké. Byl to zvláštní pohled na odkrytí dávné bolesti a současně hluboké otevření, které konečně může vést k vyléčení staré rány.

Když vidím, jak intenzivní bolest podobné otevření vyvolává, začnu někdy pochybovat: Je vůbec správné to dělat? Otvírat něco tak bolavého, připomínat to, co se už nedá změnit – k čemu je to dobré? O to větší zázrak cítím, když za pět minut po odkrytí hlubokého žalu, o kterém ten člověk dvacet let nebo celý život nikomu nic neřekl a při mluvení o něm vypadal, že to nepřežije, vidím, jak se ten samý člověk směje hlasitým, šťastným smíchem a vypadá najednou mladší a živější, jako by odložil těžké břemeno. Žasnu nad tím, jak rychle se hluboké rány v naší duši zacelují, jak jsme schopni sami sebe vyléčit a uzdravit.
Rekonvalescence bývá pochopitelně delší, naše vnitřní návyky nás vedou opět ke starému vidění, ke starým strachům, ke zraňování sebe i druhých. Objevuje se strach ze svobody, z volného prostoru, v němž se náhle nacházíme nechránění a nejistí, a tento strach a nejistota se nás snaží přimět, abychom si na sebe oblékli osvědčené krunýře a vrátili se do vyjetých kolejí. Ale další terapeutická práce s člověkem, který se setkal se svým vnitřním dítětem a otevřel se mu, je „o něčem jiném“, probíhá na daleko hlubší úrovni a přináší hlubší výsledky.

Zranění vnitřního dítěte vzniklo ve vztahu a jeho léčba proto často potřebuje skutečný vztah. Některá svá zranění však můžeme vyléčit i sami. V této části se proto zaměříme na to, co můžeš udělat pro své zraněné dítě ty sám.

Řada následujících cvičení ti umožní se s ním setkat a přijmout je. Pokud při nich budeš cítit nejistotu nebo pochybnosti, pokud ucítíš příliš velkou bolest nebo pokud si budeš myslet, že jsou některé kroky pro tebe příliš silné, vyhledej dobrého terapeuta, který tě bude při léčbě tvého zranění provázet. Cílem těchto cvičení je pomoci léčit tvé zraněné vnitřní dítě, a ne mu způsobovat další zranění!

Setkání se zraněným dítětem

Setkej se v imaginaci na nějakém hezkém, bezpečném místě se svým vnitřním dítětem a zeptej se ho, co ho bolí. Dovol mu vylíčit jeho pocity, nebo ho popros, ať je namaluje. Pokud bude cítit nechuť nebo se mu do toho nebude chtít, popros ho, aby aspoň označilo období a události, kterých se to týká. Řekni mu, že je chceš podpořit a pomoci mu jeho zranění vyléčit.

Může se stát, že se ti tvé vnitřní dítě se vším svěří. Snaž se mu při tom poskytnout veškerou lásku a podporu, které jsi schopný. Vaše setkání může být tak léčivé, že možná nebudeš muset pokračovat s následujícími cvičeními. Obvykle však dítě váhá a nechce se svěřit, má s tebou „špatnou zkušenost“, jedná se totiž o věci, které jsi dříve „nechtěl slyšet“. V takovém případě mu řekni, že mu chceš opravdu pomoci, že se to učíš, že spolu při léčení půjdete krok za krokem a že je v tom nenecháš samo.

Může se však také stát, že se tvé vnitřní dítě právě teď cítí spokojené a šťastné. V takovém případě si užij jeho energii a nenuť je do hledání starých zranění. Můžeš se k nim vrátit v okamžiku, kdy je skutečně pocítíš.

Pokračování kapitoly najdete v knize Obějme své vnitřní dítě