Oběh krve a lymfy

Oběh krve a lymfy

Krev (uváděná do pohybu činností srdce) proudí v těle krevními cévami. Díky neustálé cirkulaci může plnit všechny své funkce. Lymfatický systém je tvořen soustavou lymfatických cév a lymfatických orgánů. Proudí jím míza -- lymfa.

Srdce

Srdce (cor) je dutý svalový orgán pracující jako svalová pumpa. Nachází se v tzv. mezihrudí (mediastinum). Váží průměrně 330 g a má zhruba velikost sevřené pěsti. Rytmickým střídáním kontrakce (systoly) a relaxace (diastoly) zajišťuje srdce proudění krve. Při systole je krev ze srdce vypuzována, při diastole naopak do srdce proudí. Jeden cyklus tvořený systolou a diastolou nazýváme srdeční revoluce (funkční jednotka činnosti srdce).


Jeden srdeční stah vypudí asi 70 ml krve -- tzv. tepový objem. Součinem tepového objemu a tepové frekvence můžeme vypočítat minutový objem srdeční (ukazatel výkonu srdce). Při klidové tepové frekvenci 70--80 tepů za minutu činí minutový objem srdeční cca 5 l krve. U netrénovaných osob se může při maximálním fyzickém vypětí zvýšit až 6× (zvyšuje se hlavně nárůstem srdeční frekvence).

Naše srdce pracuje nepřetržitě od časného období nitroděložního života až do smrti!



Kromě svalové práce je srdce schopno ve svých předsíních produkovat také atriální natriuretický faktor, který se podílí na vylučování sodíku (natriuréza) a tím na udržování stálého objemu tělesných tekutin.

Stavba srdce

V srdci existují čtyři dutiny: pravá a levá předsíň -- síň (atrium dextrum et sinistrum) a pravá a levá komora (ventriculus dexter et sinister). Předsíně a komory jsou navzájem odděleny cípatými chlopněmi, vsazenými do vazivové ploténky, která síně od komor elektricky izoluje.


Mezi pravou předsíní a pravou komorou nacházíme trojcípou chlopeň (valva atrioventricularis dextra -- valva tricuspidalis) a mezi levou předsíní a levou komorou chlopeň dvojcípou -- mitrální (valva atrioventricularis sinistra -- valva bicuspidalis -- valva mitralis).

Na cípy těchto chlopní se upínají drobné šlašinky (chordć tendinć) vedoucí k papilárním svalům (musculi papilares) v komorách. Brání vyvrácení cípů chlopní do síní během systoly komor.

Na začátku plicnice (plicního kmene -- truncus pulmonalis), která vychází z pravé komory, a srdečnice (aorta), která vychází z levé komory, nacházíme poloměsíčité chlopně (valvć semilunares, jednotné číslo valva semilunaris). Jejich tři části (tvaru vlaštovčích hnízd) přiléhají během diastoly k sobě.

Chlopně zajišťují jednosměrný tok krve, brání jejímu zpětnému proudění (fungují jako jednocestné ventily).


Pravou a levou polovinu srdce odděluje srdeční přepážka (septum cordis). Na úrovni síní je to mezisíňová přepážka (septum interatriale) a na úrovni komor silnější mezikomorová přepážka (septum interventriculare). V srdci je tak oddělen malý oběh (plicní -- nízkotlaký), ke kterému patří pravá polovina srdce, a velký oběh (systémový -- tělní -- vysokotlaký) s levou polovinou srdce.

Na řezu stěnou srdce rozeznáváme celkem tři vrstvy: endokard, myokardepikard.
  1. Vnitřní vrstva (endokard) vystýlá jako tenká blána všechny srdeční dutiny. Mezi síněmi a komorami tvoří cípaté chlopně.
  2. Střední vrstva (myokard) je objemově nejmohutnější. Větvené svalové buňky (kardiomyocyty), které ji tvoří, jsou navzájem spojeny interkalárními disky (obr. 9.13). Vzniká tak prostorová síť (soubuní -- syncytium), která umožňuje rychlé vedení vzruchů v srdci a koordinovaný stah srdečního svalu. Svalovina komor je mnohonásobně mohutnější než svalovina síní a je silněji vyvinuta v levé polovině srdce.

Každá buňka myokardu má v různé míře vyvinuty čtyři vlastnosti:

  • automacii: je schopna rytmicity, tj. pravidelné tvorby elektrických vzruchů;
  • vodivost: elektrický vzruch vzniklý na kterémkoli místě myokardu je (díky propojení kardiomyocytů) rozveden po celém myokardu;
  • dráždivost: po podráždění nadprahovým podnětem (určité intenzity, trvání a v určitém čase) vybavíme reakci kardiomyocytů;
  • stažlivost: schopnost kardiomyocytů reagovat na podráždění svým stahem (elektrický vzruch je převeden v kontrakci kardiomyocytů).

Srdeční svalovinu (obr. 9.15, s. ??) členíme na pracovní myokardpřevodní systém srdeční (obr. 9.14). Liší se od sebe funkčně i strukturně. Hlavním úkolem pracovního myokardu je vyvinout stah. Vlastnost automacie je rozvinuta minimálně. V mikroskopu světlejší buňky převodního systému srdečního obsahují více glykogenu a cytoplazmy a méně myofibril. Převodní systém srdeční tvoří několik struktur: v pravé předsíni při ústí horní duté žíly nacházíme sinoatriální uzel (SA uzel -- nodus sinoatrialis) -- první část tohoto systému. Rytmicky vytváří elektrické vzruchy, které se šíří do celého srdce a vyvolávají smrštění srdečního svalu.


V každé buňce myokardu se mění elektrický vzruch na svalový stah. O tom, jak souvisí elektrický vzruch a vlastní kontrakce svalu, se můžete dočíst ve stati 9.4.2.


Elektrické impulzy SA uzlu mají nejvyšší frekvenci v celém srdci (60--80 za minutu) a fyziologicky řídí činnost celého srdce. Říkáme, že SA uzel je udavačem kroku (pace-makerem) srdeční činnosti.

Svazky převodního systému srdečního uložené v pravé předsíni spojují SA uzel s atrioventrikulárním uzlem (AV uzel -- nodus atrioventricularis) v dolní části pravé předsíně, v blízkosti mezisíňové přepážky. Je to místo nejpomalejšího vedení vzruchů v srdci.


Díky složité vnitřní struktuře AV uzlu se zde elektrický impulz zpomalí. To je účelné: je žádoucí, aby systola předsíní předcházela systole komor. Jen tak může stah síní přispět k náplni komor, které jsou v době kontrakce síní v diastole.



Protože existuje tzv. gradient srdeční automacie, v případě nefunkčnosti SA uzlu přebírá řídící funkci udavače kroku AV uzel. (Jeho frekvence geneze vzruchů je 30--40 za minutu. Pokud je tedy aktivní SA uzel, vlastní spontánní aktivita AV uzlu se neprojeví: vyšší frekvence SA uzlu ji "umlčí" -- nedovolí jí se projevit.)

Z AV uzlu vychází jednotný, v mezikomorovém septu probíhající Hissův svazek. Ten se větví na pravé a levé Tawarovo raménko. (Levé Tawarovo raménko se ještě dělí na přední a zadní svazek.)

Poslední částí převodního systému srdečního je ve svalovině komor se větvící síť Purkyňových vláken. Hissův svazek a navazující struktury převádějí velmi rychle vzruch na celý pracovní myokard komor.

(Díky zmíněnému gradientu srdeční automacie by v případě zničení SA i AV uzlu přebíral řídící roli pace-makeru Hissův svazek s nízkou frekvencí spontánní tvorby vzruchů. Ještě nižší frekvenci automacie mají Tawarova raménka, pak Purkyňova vlákna a nejnižší kardiomyocyty. Výsledná srdeční frekvence by však byla nedostatečná pro zajištění krevního oběhu.)

Předsíně a komory jsou elektricky izolovány. Převodní systém srdeční je fyziologicky jedinou cestou přenosu elektrických impulzů z oblasti síní na komory.

1. Vnější vrstva (epikard) je tenká blána přecházející plynule ve vazivový vak (perikard), který v sobě uzavírá celé srdce. Malé množství tekutiny mezi epikardem a perikardem zajišťuje hladký klouzavý pohyb srdce bez tření.

Cévní zásobení srdce

Činnost srdce je energeticky velmi náročná. Myokard není schopen získávat energii bez přítomnosti kyslíku (anaerobně) a má velmi vysokou spotřebu kyslíku a živin.

Bezprostředním zdrojem energie pro srdeční buňky je ATP získávaný oxidací glukózy, mastných kyselin, popřípadě metabolizováním kyseliny mléčné (produktu aerobního metabolismu kosterního svalstva).

Zásobení srdce krví zajišťuje praválevá věnčitá (koronární) tepna (arteria coronaria cordis dextra et sinistra). Obě odstupují z počátečního úseku aorty (srdečnice) a větví se v hustou kapilární síť v srdeční tkáni. Prokrvení myokardu roste během diastoly.

Průsvit koronárních arterií je podle aktuálních nároků myokardu na výživu a O2 řízen autoregulací (zprostředkovanou vlivem např. pCO2, pO2 / parciálních tlaků CO2 a O2 / a kyselých metabolitů na tepénky koronárního řečiště), sympatickými nervy a některými hormony (noradrenalinem aj.).

Odkysličená krev z myokardu odtéká do pravé předsíně především žilním splavem (sinus coronarius) a částečně drobnými srdečními žilami.

Činnost srdce

Nepřetržitá rytmická činnost srdce zajišťuje proudění krve (obr. 9.15). Odkysličená krev z horní a dolní poloviny těla přichází hornídolní dutou žilou do pravé předsíně. S přispěním systoly pravé síně plní krev při otevřené trojcípé chlopni relaxovanou pravou komoru. Systola pravé komory zvyšuje tlak krve v ní, až převýší tlak v předsíni a na základě tlakového gradientu se uzavírá trojcípá chlopeň. (Chlopně se vždy otevírají a zavírají na základě rozdílných tlakových poměrů v dutinách, které oddělují.)

Tlak v komoře po uzávěru cípaté chlopně nadále roste, až se otevře poloměsíčitá chlopeň a krev je vypuzována do plicnice -- plicního kmene (hovoříme o tzv. ejekční fázi systoly). Na konci systoly tlak v pravé komoře začne díky vypuzení (ejekci) krve postupně klesat. Jakmile tlak krve v plicnici převýší aktuální tlak v pravé komoře, uzavřou se poloměsíčité chlopně -- začíná diastola komory. Napětí myokardu i tlak v komoře dále klesá, až dojde k otevření trojcípé chlopně a nastává nová fáze plnění.

Okysličená krev z plic přitéká čtyřmi plicními žilami do levé síně. Z ní vtéká přes dvojcípou chlopeň do levé komory (během její diastoly). Na konci diastoly komory přidá systola síně do komory další objem krve. Systolou levé komory se uzavírá mitrální chlopeň. Tlak krve roste, až otevře poloměsíčitou chlopeň aorty a krev je do ní vypuzena. Následující diastola komory opět uzavírá poloměsíčitou aortální chlopeň a po dalším poklesu tlaku otevírá chlopeň mitrální. Celý cyklus se znovu opakuje.

Obě poloviny srdce pracují pochopitelně synchronně. (Pokud by tomu tak nebylo, hromadila by se krev v malém nebo velkém oběhu.)

Na konci diastoly se v každé komoře nachází tzv. konečný diastolický objem komory -- cca 150 ml krve. Na konci systoly je zde asi 80 ml krve -- konečný systolický objem komory. Rozdíl je vypuzen do oběhu -- tepový objem 70 ml.