Fatma aneb má nejlepší marocká zkušenost

Fatma aneb má nejlepší marocká zkušenost

Fádnost mého života ženy od škopku mě deptala a v ničem nepolevovala, dokud jsme si nepořídili bonnu Fatmu, úžasnou bytost zralého věku, jejíž blahodárný účinek byl silný, neodolatelný a nakažlivý. „Zatraceně,“ zakvílela jsem zas jednou po ránu brzy po našem příletu do Casablanky nad hromadou vypraného prádla. Včera čistý balkon byl zas plný smetí nejrůznějšího původu. Je to jasné. Aziza ze čtvrtého či Habiba z pátého anebo Aicha ze šestého uklízely, a jak je zde zavedeným zvykem, klepaly drobné smetí nejbližším oknem ven.

Tak takhle to dál nejde, čílila jsem se jak veverka. S pevným odhodláním a údernou zásobou několika francouzských slovíček jsem v poledne vyrazila se svou reklamací za domácími z horních pater.

„Tak si pořiďte bonnu,“ zněl jednoznačný závěr naší jednoduché diskuse po vysvětlení, že shora dolů se klepalo, klepe a bude klepat vše, co se usadilo na ubrusech, dekách a kobercích předchozího dne. Jelikož jsem v té době byla totální africký neználek a arabský analfabet, stáhla jsem se poražená do našeho třetího patra a dumala, jak se na dalších pár let vypořádat s denním náletem odpadků tří partají nad námi.

Téma bonna je v Maroku nevyčerpatelné. Rozebírá se při všech návštěvách i nahodilých setkáních. Je to taková ženská modifikace k pánskému povídání o zdejších obchodních zástupcích, kteří ve finále zastupují sami sebe a záleží jen na prozíravosti šéfa, za jak dlouho jim na to přijde. Přetřásání bonn je však žhavé hlavně proto, že se bez ní v běžné marocké domácnosti prostě neobejdete, neboť paní domu (zde nazývaná Madame) povětšinou supluje šoféra vozícího děti do školy (marocká MHD je dost nebezpečná činnost), a to – vzhledem k polední pauze – představuje čtyřikrát denně trávit minimálně půl hodiny v příšerné a neřešitelné dopravní zácpě.

Trvale a bohatě se v Casablance práší s intenzitou závěrečného finále rallye Paříž–Dakar. Něco sice vyfouká stále dující Atlantik, přesto je třeba alespoň jednou týdně provádět středně velký úklid obytných prostor.

A tak si jednoho dne najmete člověka, kterého vůbec neznáte a těžko se s ním domlouváte; přesto se vbrzku stane nedílnou součástí vaší domácnosti. A v tom je ten tolik diskutovaný háček; dobrá a spolehlivá bonna jde na dračku. Většinou pracují za stravu a bydlení, v lepším případě dostávají finanční odměnu na přilepšení. Paní domu je ochotna připlatit, jen když jí někdo doporučí osobu, s níž by se věci neztrácely, nadměrně nerozbíjely, jídlo bylo chutné, pán domu nebyl sváděn a děti nebyly ponechány bez dozoru.

Bonnou se marocká dívka stává většinou bez vlastního přičinění, nerada a rychle – mnohdy tak, že ji rodiče darují nebo prodají do vzdálené rodiny ve městě (v Maroku má každý někde někoho z rodiny). Nepsaná smlouva zní: za stravu a bydlení.

Sloužící děvčátka, která nastupují do městských marockých rodin ve věku osmi až deseti let, bývají zhusta analfabeti, i přesto, že je v Maroku uzákoněna povinná školní docházka. Je však přece pochopitelné, že jsou na venkově i jiné priority:

„Aicho, přebal malého Hassana, dej mu napít, podoj kozu, přižeň ovce…“

„Aicho, není čím přiložit, okopej brambory, nalož hnůj a…!“

„Aicho, chybí voda, koření, míchej tou kaší, dojdi pro…“ a kdo by myslel ještě na školu?

Jó, být v Maroku klukem – to je jiné kafe. Od nejútlejšího věku rozmazlováni ženami všech věkových kategorií život proválí a pročumí, neboť jak velí tradice, muž sbírá síly k boji, zatímco žena udržuje oheň. Na druhou stranu je však krásnou a prověřenou pravdou, že na matku a babičku nedá žádný Maročan dopustit, a také ve své dospělosti je jim kdykoli k dispozici. Doprovází je s milou samozřejmostí a hlubokou oddaností k lékaři, na procházky i na velmi četné návštěvy. Úcta k matce je svatá; neplodná žena je naopak v opovržení, a jestliže do určitého data od svatby neotěhotní, většinou bývá zapuzena.

Zatímco Hádž vyrážel každé ráno do světa byznysu a seznamoval se se spoustou zajímavých lidí a Zuzi odcházela každé ráno do školy a seznamovala se s francouzsky hovořící mládeží několika národností, já jsem vařila, myla, prala, žehlila a neseznamovala se s nikým už proto, že mi dosud známé jazyky nebyly nic platné.

Jednou jsem zas tak uvažovala, jak zvládnout zdejší komunikaci a batolící se Julii současně a svým patnácticentimetrovým balkonovým průzorem jsem sondovala cvrkot v naší ulici. Všimla jsem si malé služtičky v zahradě pod námi, která pilně pracovala, i když Madame nebyla doma, což bylo skutečně s podivem. Zdejší děvčata v domácnosti se totiž v době nepřítomnosti domácích většinou a pochopitelně nepřetrhnou; sledují se zaujetím a po celé hodiny televizi či život na ulici, pouštějí si na plné pecky rádio, telefonují kamarádkám, vzdáleným rodičům i na náhodná telefonní čísla, prohlížejí si časopisy, oblékají do módních kreací paní domu. Chovají se celkem vzato jako jejich vrstevníci, když je nechápaví rodiče za trest zavřou doma.

„Nu což,“ rozhodla jsem se, „nějaká ta škoda se musí dát do nutných odpisů.“ Jiná alternativa se nenabízela, protože intenzivní kurzy francouzštiny pro cizince milovaly pouze časná dopoledne pracovního týdne. Výběr mé pomocnice do domácnosti však vyžadoval navíc a především zodpovědný dohled nad Julií a tahle vlastnost se vyskytuje v Maroku skutečně zřídka.

Služtička pod námi kmitala jak lesní mraveneček a já se už kochala představou, že se snad i mně poštěstí podobnou objevit, abych stávající nedůstojnou neverbální gestikulaci mohla směnit za zdejší komunikativní francouzštinu či arabštinu. Vzhledem k tomu, že arabština se zde praktikuje dvojí: diriža – což je místní nářečí, a pak fosha – což je arabština klasická, používaná v rádiu, televizi a novinách, rozhodla jsem se pro cestu zdánlivě schůdnější a snazší – rozhovořit se francouzsky.

Do té doby jsem se domnívala, že jsem spíše „jazykový“ typ a bude jen otázkou pár týdnů pochopit a vstřebat francouzské základy, které pak budu jen stále kvalitněji a květnatěji rozšiřovat s libozvučnou výslovností Yvese Montanda . S odstupem let říkám, že jde o pěkně těžký jazyk (zvlášť pro studenta zralejšího věku), kterým sice denně komunikuji, ale na rozdíl od Zuzky a Julie, nasáklých franštinou jaksi za pochodu, mě každý hned odhadne: „Ten váš přízvuk, Madame, je tak zvláštně šarmantní. Co vy jste zač?“

V poledne jsem zašla za velice energickou paní domácí té pracovité služtičky a výmluvnými posunky jí naznačila, že i já bych taky ráda jednu takovou pro sebe. Madame se na mě zadívala s pochopením, řekla „inš-Alláh“ a pak taky rrada, což je arabsky zítra.

Nu a nazítří se u nás objevila naše zlatá Fatma, boubelatá usměvavá miniženuška neurčitého věku, navrstvených sukní a šátků a s přátelským „Bonjour. Ça va?“ se rovnou a instinktivně hnala do kuchyně. Jednak za prací, jednak aby třeba nepotkala Monsieura. To byl příkladný přístup. Pán domu je v marockých domácnostech, respektive pro služky, persona non grata a z jejich úhlu pohledu je lépe se mu vyhnout, nebo aspoň dělat, že ho nevidíte.

Fatmu jsme za celá ta léta neviděli ani jedinkrát nespokojenou, či dokonce naštvanou, už z toho prostého důvodu, že je neochvějně přesvědčená, že svět kolem funguje jen inš-Alláh. Bolí-li tě zuby, okradou-li na ulici nebo nedodržel-li obchodní partner zase slovo, termín schůzky či slib zaplacení, je to celkem vzato O. K., protože tak to mělo být a Hamdullilah (díky Alláhovi). Tento zajímavě uklidňující a výživný systém sebezáchovy nám připomíná modifikaci krásného českého večerníčku O chlapečku Radovanovi: v nezapomenutelném podání Zdeňka Svěráka trávil už kdysi před léty svůj život v nezvratné arabské pohodě stylu: „Rozbil jsem si koleno? To je fajn, že jsem si nerozbil obě!“

Hlavu si Fatma převléká hned na několikrát; v kuchyni (kam nechodí Monsieur) stačí šátek jeden, po bytě už se navrství druhý (co kdyby Monsieur přišel) a na ulici pro jistotu se hlava obváže do třetice. Prostovlasou jsem ji za ta léta viděla jen párkrát, na fotce za mlada jednou. Za sebe můžu říct, že mi připadalo škoda takové krásné vlasy schovávat. Islám dává muslimské ženě bohaté šance a variace k zalíbení se muži. Je otázkou, zdali není škoda, že jen tomu svému.

Fatma ovdověla v pouhých šestnácti letech. Přesto její přístup k druhému pohlaví byl již v tomto směru uzavřen jednou provždy a naznačovala jej palcem a ukazováčkem tvarovanými do kolečka. „Zéro (nula, nic),“ říkávala s opovržením stisknutými zuby. Teprve lety jsem se dovídala kousky příběhu této berberské ženy, která se narodila ve špatný moment na špatném místě (tedy dle našich měřítek); její příběh v nejrůznějších hrůzných modifikacích (tedy opět pro nás útlocitné Evropany, a zvlášť Evropanky) žijí tisíce a tisíce mladých marockých vesničanek dnešních dnů. „Jestlipak víš, že by tvůj život vydal na pěkně tlustý a napínavý román?“ říkávala jsem na konci jejích vyprávění a Fatma jen pokrčila rameny, protože na své životní cestě žádný román zatím nepotkala.

Muži vesměs pohrdala nebo je bojkotovala. Výjimkou byl pouze její laskavý otec, který se však nedokázal v rozhodujícím okamžiku postavit na odpor vlastní manželce. Dal svoji prvorozenou, toho času desetiletou dceru postaršímu ženatému padesátníkovi Abdullahovi, obchodnímu harcovníku s kravatami, turbany, pěti osly a třemi velbloudy. Ten si ji výměnou za ty tři dromedáry odvezl jednoho dne do svého z hlíny splácaného baráčku na kraji Casablanky, tradičně nedobytně omřížovaného. Zamkl ji tam do té doby, než se stala ženou. Malá osamělá Fatma tak trávila dny přilepená mezi mřížovím v okně, chvíli šťastná, že si může povídat s procházejícími, a vyděšená s večerem, kdy se to v místnostech začalo hemžit kafáry (velký druh švábů), kteří vyráželi ze svých denních skrýší shánět něco na zub. Do dnešních dnů se při setkání s lezoucím hmyzem obsype alespoň husí kůží a likvidace miniaturních červíků, švábů a pavoučků probíhá u nás za mimořádně napjaté situace a hysterických výkřiků.

Ve dvanácti otěhotněla poprvé. Narozené děvčátko po třech měsících zemřelo, aniž se vědělo proč. Ve čtrnácti otěhotněla podruhé, ale ani tentokrát dítě nepřežilo devět měsíců. Tou dobou se dozvěděla, že umírá její otec. Vyplakala si u muže Abdullaha návštěvu své rodiny v divokém atlaském pohoří v blízkosti městečka Asilalu, které je vzdálené od Casablanky dobrých čtyři sta kilometrů.

„Tehdy jsem byla znovu šťastná. Byla jsem doma se svými sestrami, bratry, tetami a strýci… To víte, naše berberské rodiny jsou vždycky velmi početné. Bylo to, jako by se čas vrátil,“ vzpomínala na své lepší období věku šestnácti let.

„Tatínek brzy poté zemřel, ale po manželovi jako by se zem slehla,“ vyprávěla Fatma. A protože ctihodná žena zde sama necestuje, zbytečně se nevyptává a pouze otec, bratr či manžel ji na předem dohodnutých místech předává a vyzvedává, trvalo více jak rok, než se u nich v horách dozvěděli, že se její muž vypravil na jednu ze svých okružních obchodních cest. Putoval s fezy, kravatami, turbany, knoflíky, třemi osly a pobolívajícím pravým bokem. Na marockém venkově se podobné a vlastně všechny neduhy léčí pomocí lidové medicíny a nezbytného inš-Alláh. Alláh v tomto případě nedal a při překonávání jakési divoké horské říčky obchodníku Abdullahovi v břiše něco prasklo, nejspíš slepé střevo, a někde tam prý údajně i skonal.

„Pocítila jsem jen hlubokou úlevu, že už nemusím čelit kafárům, okenním mřížím a dalšímu těhotenství,“ líčila s neskrývaným uspokojením Fatma. Konečně byla zas šťastnou šestnáctiletou dívkou. Bohužel jen do té doby, než se její matka rozhodla, že je nezbytné ji opět provdat. A slovo rodiče platí. V Maroku určitě. Další mlsný ženáč se hlásil z vedlejší vesnice. Měl toho času na kontě dvě těhotné manželky a osm již odrůstajících potomků.

„Děvčata jsou od toho, aby šla z domu a starala se o matky svých mužů,“ zdůvodnila svůj úmysl matka. „Požaduji to samé od žen tvých bratrů.“ A bylo rozhodnuto.

„To bych byla blázen,“ říkala si na rozlehlých atlaských kopcích teď již sedmnáctiletá Fatma. Začala prý simulovat jakousi šílenou nemoc. Chvilku měla pokoj. Dočasně. Buď ji místní šamani prokoukli, anebo už měla bláznění a matčina nekonečného dohazování dost, v osmnácti si zcela netradičně svázala svůj hrubý ranec, posadila jej na hlavu a vypravila se úplně sama za svou tetou zpátky do Casablanky. „Tentokrát to zkusím sama,“ přesvědčovala sebe i zatím laskavou tetu, která ji do sňatku netlačila. „Nemám co ztratit.“ Bylo jí téměř devatenáct a přežívala jen díky prodeji zlatých kroužků, které marocký manžel kupuje tradičně svým ženám, když je v dobrém rozmaru, anebo když žena vykoná něco záslužného (například porodí mužského potomka, prokáže zvláštní oddanost mužově matce, nereptá proti příchodu další manželky do domu…), případně ještě k různým náboženským svátkům. Tyhle poklady marocká žena nikdy neodkládá, neboť ví, že to je její jediná finanční jistota a pojistka v případě, že se znelíbí a je zavržena mužem. To se totiž může stát v arabských zemích v kterýkoli moment denní i noční a pak není času nazbyt.

Teprve když došly zlaté kroužky, bylo nabíledni, že je třeba se porozhlédnout a jednat. V Maroku se totiž neplánuje, ale jedná, až když hoří, z toho pochopitelného důvodu, že vše běží inš-Alláh.

Navíc už i teta přišla s neoddiskutovatelným návrhem předjednané manželské aliance s jistým casablanským ženáčem, toužícím po druhé ženě. To se pro Fatmu rovnalo stejnému sdělení jako „buď se vdáš, anebo půjdeš“. Tentokrát však už měla Fatma jasno. Vzepřela se rodinnému dohazovačství, a protože byla úplný analfabet, rozhodla se živit jako bonna, neboli děvče pro všechno. Začátky nebyly lehké. Časem a vlastním přičiněním se Fatma naučila od svých francouzských domácích odposlechem francouzsky, arabsky psát a číst v nedělní škole pro analfabety a žít samostatně a nezávisle.

Jistý druh pozitivního sentimentu pro mužský element si Fatma podržela ještě pro dva ze svých pěti bratrů a pak také pro mého muže. Čas od času a pak při zvlášť vypjatých situacích (třeba když si Hádž v pohodě přivede neohlášeně na oběd pět cesťáků, já hysterčím nad chybějícími židlemi a Fatma plesá nad domem plným lidí) uznale naznačuje vztyčeným palcem vzhůru s obdivným: „Monsieur je jednička.“ A to i přes dodatečné zjištění, že Hádž s večerem stěhuje vypité litrovky od červeného Cabernetu z domácího baru do sousedovy popelnice (s diskutabilním odůvodněním, aby Fatmu neznepokojil, případně neranil a nekazil tak před ní image spořádaného Čecha, což by si určitě nezasloužila ani ona, ani to Česko).

Jsme s Hádžem přesvědčeni, že Fatma patří právě do toho druhu přirozeně inteligentních bytostí, které by v případě příznivějšího naklonění hvězd dobře studovaly, našly si skvělé uplatnění a smysluplněji by tak naplnily svůj život. Jako všichni Berbeři je i ona výjimečně nadaná na jazyky; potíže jí nečiní ani „třistatřiatřicet křepelek“ a jen odposlechem reaguje na naše české komentáře.

V současné době žije Fatma v jednom z těch minidomečků splácaných z kamení a jílovité hlíny. Jsou přilípnuté jeden k druhému, přikryté plechovými pláty z přístavních beden a obehnané dvoumetrovou zdí. Tak jsou zde obehnána všechna chudá předměstí, aby se oko zámožnějších nemuselo bídou zneklidňovat. Žije šťastně, protože ví, že nad ní bdí Alláh a pětkrát denně ho zdraví svou vroucí modlitbou. Ač hypoteticky bydlí ve svém domečku sama, nikdy tam ve skutečnosti ještě sama nebyla. To totiž v Maroku nepřipadá v úvahu, protože vždy je poblíž a na návštěvě někdo z neustále cirkulující rodiny; na noc, týden i měsíce. Pro jistotu si v létě přivezla s sebou z rodné vesnice osmileté děvčátko Hažibu, které jí dělá společnost. O Hažibu se stará místo její matky, Fatminy sestry, která má na krku dalších osm dětí. Hažiba je mírné, kudrnaté stvoření s velikýma povidlovýma očima a stydlivým úsměvem. Chodí s ostatními dětmi do státní školy přilepené prakticky hned z druhé strany ohrady. Někdy ji přivede Fatma s sebou k nám. To pak sedí a kouká, usměje se a zas jen tak kouká, protože jen tak koukat je v Maroku úplně normální.

Fatmě bude někdy letos padesát. Přesně se to neví, protože na identifikačních kartách starších Maročanů je uveden jen rok narození. Asi proto, aby si všichni mohli myslet, stejně jako Fatma, že se narodili během šťastného svatého měsíce ramadánu.

I my jsme s ní měli hned několikeré štěstí:

a) že je na ni spolehnutí (a to i v době naší nepřítomnosti, což je zde vlastně malý zázrak);

b) že je zkušená domácí léčitelka (říkáme jí šamanka z pohoří Atlas);

c) že je báječná a nadšená kuchařka (což v případě mé antikuchyňské orientace je přednost magická a mnou velmi oceňovaná).

České národní jídlo vepřo knedlo zelo má protipól v Maroku v chodu zvaném kuskus a podává se ve většině marockých domácností ve sváteční páteční poledne po muezinově vyzvě k modlitbě, ímámově rozpravě na žhavé, většinou politické téma a po společné modlitební gymnastice.

„Nejlepší kuskus dělá vaše Fatma,“ tvrdívají nám domorodé návštěvy i cizinzi a my potěšením předeme, jelikož po vyzkoušení mnoha a mnoha kuskusů jiných kuchařů jim dáváme s radostí za pravdu.

Kuskus je mouka, která se nad horkou párou nabaluje další moukou, až vzniknou kuskusová zrníčka různých kalibrů. Ta se pak promnou olejem a nad párou se z nich připraví lehounká sypká hromada. Doplní se podušeným masem (nejlepší je jehněčí) a veškerou dušenou zeleninou, kterou objevíte na zdejší tržnici. Alternativou, kterou milují především děti, je jeho sladká verze, kdy se místo zeleniny dušené skopové polévá cibulí, hrozinkami a sekanými mandlemi. Kuskus se zapíjí lbenem, což je nakyslé mléko, chutný nápoj a báječný prostředek pro zlenivělou peristaltiku. Ač to na první pohled nevypadá, zatížení žaludku je totožné s porcí vepřoknedlozela a obojí tak vyžaduje pochopitelnou a nerušenou siestu.

Marocká kuchyně je zdravá, pestrá a náročná na čas, ale vůbec nejlepší na ní je to, že ji nemusím dennodenně realizovat sama. Předpokládá se zde jaksi samozřejmě, že ve správné domácnosti žije aspoň jedno ženské stvoření, průběžně pracující na teplých snídaních, obědech a večeřích mnoha chodů a chutí. I z tohoto důvodu bývá v absolutní většině marockých domácností bonna a my jsme s tou naší měli štěstí především v tom, že marockou kuchyni ovládá bravurně a chutně. Na druhou stranu je však zajímavé, že se odmítala přiučit a samostatně imitovat českou kuchyni, kterou jsem hodlala zpestřit náš marocký jídelníček. Oblíbené pochoutky jako škubánky, šišky a bramborák jsme spolu sice páchaly bez nehod a násilí, ale nad knedlíky, a to jak kynutými houskovými, tak ostatními, jen krčila rameny, kousala se do rtů a její oči signalizovaly: „Takovýhle matlapatla by v Maroku pořádný člověk nejedl.“ Když jsem tedy vyráběla „kneliky“, jak lehce pohrdavě vyslovovala, její spolupráce spočívala v umytí nádobí…

Každodenním průvodcem marocké kuchyně a naší Fatmy jsou čaje připravované z mnoha druhů čerstvého a sušeného lupení místních zdrojů. Některé se pijí jen na chuť, jiné na splín a nespavost a třetí na neduhy fyzické.

„Na to kýchání, Madame, teď vypijete tenhle lektvar,“ strká mi Fatma rezolutně pod nos kouřící hrnek. Obezřetně jsem si přičichla a lokla si.

„Voní to po louce, ale chutná jako siláž,“ otřásla jsem se.

„Nevadí, až do dna,“ velí naše domácí šamanka a počká si.

„Asi budu zvracet,“ zvedám se z postele.

„Ani nápad, teď polknout ještě tohle“ a podává mi na lžíci řiďounkou kašičku z ještě údernějšího životabudiče.

„Dosud jsi měla naši důvěru,“ kvílím a polykám jakýsi hnůj, „teď mě chceš zabít.“

„Zalehnout, jdu udělat silný oběd,“ končí první kolo léčebné kůry Fatma. Automaticky převzala odpovědnost za chod domácnosti a pochoduje do kuchyně pracovat na poledním jedu.

Nejsem přece padavka, přesvědčuji sama sebe a zkouším ponechat v žaludku nepokojnou alternativní medicínu. Rozum i žaludek se bouří, ale usínám.

„Madame, je prostřeno.“ Budím se mokrá jak myš. Bezpochyby bude následovat druhé kolo vyhánění čerta ďáblem. Vývar je silný, horký a nakyslý a voní aromaticky po mořských chaluhách. Pokračování si nepamatuji, ale večer jsem zase na nohou – bůhví, zda šamanskými lektvary či zbabělým strachem z případného pokračování.

Kdysi, a tím myslím pionýrské a bojové doby po našem příjezdu do Maroka, jsme se vážně obávali různých bakterií a parazitů, kteří jsou na nás, změkčilé a rozmazlené Evropany, připraveni v plné polní, číhají na každém listu salátu a hodlají nás zničit při jakékoli impulzivní konzumaci. Není to však strava ani ověřený zdroj pitné vody, který většinu cestovatelů okamžitě či nejpozději do týdne skolí, nýbrž různě dlouhý proces aklimatizace toho kterého lidského organismu.

Hádž si svůj aklimatizační díl prodělal při svých dřívějších cestách do severoafrických teritorií a před naším rodinným stěhováním. Tomu teď bylo hej a baštil divoké salátové kombinace bez bázně a nežádoucích střevních potíží. Já jsem statečně odolávala až do mého jedenáctého afrického dne. Noc, která následovala, patřila k těm méně povedeným v mém životě. Tehdy můj zděšený mozek v rytmu srdce tlukoucího až někde v krajině krční začal vydávat jediný příkaz. „Obrať se naruby.“ Potíž byla jen s Julií, které se v těsném břiše obracet, natožpak naruby, vůbec nechtělo. A tak jsme stáli všichni, já s Julií v nadouvajícím se břiše a ve vaně, Zuzi s Hádžem vedle nás a čekali, kdy a kudy už přijde konečně úleva.

„Třeba to zvládneme všechno při jednom,“ řekl povzbudivě Hádž, kterému v tom momentě naskočil z té představy pod pravým okem znatelný tik. Zuzi se odlepila od vany, řekla: „Pro všechny případy,“ a přitlačila do uzounké koupelny ještě kočárek. „Aby byl po ruce,“ dodala starostlivě a dosedla. Zlostně zavrzal.

Julie však nebyla té noci ještě zralá na příchod do téhle divoké země a tak, když už měl můj žaludek i všichni přihlížející toho věčného obracení dost, zalehli jsme svorně pod prostěradla a říkali si, jak jsme v té divoké Africe všichni tři strašně odvážní a stateční.

Za ta léta prodělalo u nás v Casablance proces aklimatizace mnoho návštěv, kamarádů a cesťáků. Většina, upozorněna na záludnosti afrického přežití a zlomyslných bacilů, přijížděla vyzbrojena dezinfekčními placatkami mnohastupňových tvrdých alkoholů. Ti z nich, kteří cestovali po souši, využili vzácné možnosti výhodného nákupu v bezcelní zóně městečka Ceuta, španělské enklávy na severním výběžku Maroka a byli i tací, kteří přijížděli naložení pro jistotu přímo v lihu.

Avšak ukázkově patriotský přístup k bezproblémovému přežití v Africe předvedli naši věrní kamarádi, prakticky přezdívaní K + K. Ti totiž ve stařičkém žigulíku nejen statečně překonali Evropu od východu k západu a pak střemhlav k jihu, vyšplhali se do hornaté Andorry, pozdravili žehnající Panenku Marii v deštivých Lurdech, přelezli krkolomné Pyreneje, prosvištěli spálenou španělskou podzimní savanou, přeplavili se na divoký africký kontinent toho dne pěkně rozdováděnou ferrou, ale dobyli i Maroko, Casablanku a naši rezidenci El Beidu svým nezdolným humorem, kachními žaludky a díky věrné společnosti české becherovky, která s nimi putovala osm tisíc kilometrů. U skleničky nažloutlé medicíny naši čtyři poutníci ještě po letech s nostalgií vzpomínají: „Bylo to náročné, ale dopadlo to jako v pohádce.“

Fatma miluje nedělní islámskou školu, přípravu marockých specialit a všechny návštěvy. Ale ty české zvlášť, neboť vychází ze vzorku, který poctil návštěvou naší rezidenci El Beida. Ti vesměs byli „tak mile usměvaví, zdvořilí a vděční“, jak nezapomene při loučení pokaždé zopakovat. Nevyvracíme ji to, ani nevysvětlujeme, že český strávník závodní jídelny si nemusí dělat velké násilí, aby si na její domácí kuchyni pochutnal. A víme, že se zdvořilostí a úsměvem to u nás v Čechách není také až kdovíjak slavné.

Pokračování kapitoly najdete v knize.