Klima, výchova a islám

Klima, výchova a islám

aneb kdo spěchá, je již mrtvý

Život v Maroku je docela určitě jiný než v Evropě, ale přivykli jsme mu a dokonce jsme si ho zamilovali. Marokánci jsou jiní – ani lepší, ani horší – prostě jiní. Byli Alláhem obdařeni dvojitou porcí nervové soustavy, krásným tvarem lebky, nekonečnou trpělivostí a otužilými ušními bubínky, kterým dělá dobře síla decibelů, při nichž průměrný Evropan umírá bolestí. Uvažují rozdílným způsobem, který je předurčen klimatem, výchovou a marockým příslovím: „Kdo spěchá, je již mrtvý“, neboť v Maroku čas ještě stále nejsou peníze.

„Průměrný věk Marokánců činí dvacet pět let,“ učila se v místopise na franko-arabské škole Al Jabr patnáctiletá Zuzka. „Docilují ho vysokou porodností, riskantním způsobem života, akcelerovaným dospíváním a rychlým stárnutím,“ odhalovali jsme časem všichni čtyři. Fertilita Marokánců je veliká a povinná, pud sebezáchovy nulový, a tak dožijete-li se požehnaného věku šedesáti let, jste již váženým kmetem, vysedávajícím na štokrleti při sluníčku a těšící se všeobecné úctě díky rozdávání rozumů a tlachání, dokud slunko pro vás nezajde jednou provždy.

Marokánci nežijí uzavřeni doma, ale venku, v pohodě a po celý život.

Chodníky, hemžící se v kteroukoli denní i noční dobu promenující se mládeží, byla jedna z prvních afrických odlišností, které jsme po příjezdu zaznamenali. Časem jsme si pak rozšířili toto poznání o fakt, že Maroko je země nejen dynamického mládí, ale ještě dynamičtějších charakterových zásad. Žije se tu naplno, hrozně rychle a nikdo by tu nezbohatl na prodeji životabudiče dovolujícího setrvávat na matičce Zemi co nejdéle. A proč taky? Kdo by tak nerozumně oddaloval odchod do věčné blaženosti a ráje k Velkému Alláhovi?

Odstín pleti marockých dívek hraje od evropské bledosti, přes broskvovou až po nádherně prázdninově bronzovou, vlasy mají záviděníhodně husté, dlouhé a kvalitní a při chůzi se nosí bez výjimky s takovou grácií, že bych jejich vzpřímený postoj tipovala jako genový důsledek nošení bagáže na hlavě na dlouhé vzdálenosti. Rády a často si chodidla a dlaně počmárávají rezavou hennou, která nejen zdobí končetiny `a la ponožka či rukavička, ale působí coby dezinfekční prvek proti kožním chorobám a plísním.

Čím však upoutají každého ze severu přijíždějícího cizince, je čokoládově jiskrné, podmanivé oko, podmalované práškem z rozdrcených olověných rud, o kterém se říká, že současně supluje i ophtalmo-medicínu.

Jeho aplikování je náročné a výsledný efekt nejlépe vystihuje úsloví: Když dva dělají totéž, není to totéž.

„Maminko, co se ti stalo?“ zareagovala kdysi Zuzka po návratu ze školy na mé arabské nalíčení, vytvořeném naší Fatmou.

„Zkouším na vás podmanivé oko,“ zavtipkovala jsem a uražena netaktním komplimentem starší dcery jsem vylepšila svůj stávající look vypasovaným trikem očekávajíc návrat muže z práce.

„A jéjé, to vypadá na zánět spojivek,“ určoval diagnózu hned ve dveřích Hádž, a když jsem se svým podmanivým okem zamračila, dodal starostlivě: „Něco vážnějšího, žloutenka?“

Vytáhla jsem kapesník, abych se vysmrkala.

„Ty ses prala, mami?“ nedůvěřivě mě pozorovala nejmenší Julie a obrátila se důležitě k ostatním: „Přesně takhle vypadal Mehdi minulý týden, když se poprali s Othmanem.“

Usedla jsem velice vzpřímeně, zhluboka se nadechla a hrdě poznamenala: „Víte, co mi můžete, vy tři?“ a pochodovala jsem do koupelny se umýt, zatímco jsem zaslechla Julii: „A tatínku, ty víš, co mamince teda můžeme?“ „Obávám se, že dost přesně,“ odtušil otec, hodil sebe i děvcata urychleně do tenisového a do auta a odjeli.

„Madame,“ vystrčila hlavu konečně z kuchyně Fatma, „líbila ses Monsieur?“

„Moc,“ řekla jsem, abych ji potěšila za její snahu. „Radši utek, aby to nechytl,“ dodala jsem k sobě a šla si smývat černé podmanivé oko jednou provždy. Holt, když dva dělají totéž…

Marokánec je macho, který miluje bílé košile s kravatou, pohled na něžné pohlaví od kolíbky po hůlku a neustále se probírá svým poklopcem. Uhodí-li vedra, nosí triko, ale nikdy kraťasy, neboť je to nedůstojné, směšné a odpudivé.

Marokánci všeobecně jsou pohříchu krásní, pohodoví a nezodpovědní. Jejich nezatíženost je dána neochvějnou vírou v Alláha, který přejímá běžné starosti a bdí nad každým z nich, inš-Alláh. Počítám, že musí být z jejich kousků někdy pěkně utahaný. Marokánci jsou rovněž rodilí divadelníci, kteří s léty získávají absolutní profesionalitu. City a pocity se zde vyjadřují velmi expresivně, a tak, mám-li mít radost, hlasitě jásám a poskakuji, trápím-li se, hlasitě lkám, demostrativně věším hlavu a lomím rukama, a to tak dlouho, až to protější strana konečně pochopí, nebo znechuceně odejde. Už jen pouhopouhý potkávací pozdrav se neodbude ledabylou verbální frází, ale zásadně je doprovázen předem danými hmaty. Marokánci se s gustem a rádi mačkají, objímají , líbají, poplácávají a ze zásady tykají.

„Bratře, Alláh tě ochraňuj,“ říká řidič taxíku objímaje policajta, který ho odchytl na projetou červenou.

„Tebe taky, bratře. Ukaž mi papíry, jels na červenou,“ opáčí policajt.

„Alláh je nad námi a viděl, že byla zelená,“ kňourá řidič a podává zmačkaný chuchvalec papírů.

„Ani nemáš pojištění!“ konstatuje policajt po chvilce hledání.

„Hned ti ho přinesu, nechal jsem ho u sestry, babičky, pod stolem, na pláži…“ pokračuje slovní výměna.

„A jel jsi na červenou,“ připomíná původní hřích muž zákona.

„Prosím tě, bratře, mám rodící ženu, pět dětí, dědečka před domem a…“ smlouvá taxikář.

„Zaplatíš pokutu, bratře,“ pokračuje nekompromisně hlas zákona.

„Nemám ani na bagetu,“ kvílí taxikář, „půjč mi, bratře. Hned zítra ti to vrátím, inš-Alláh,“ rve si vlasy řidič.

„Dej mi padesát, ať je ti Alláh milostiv,“ snižuje na polovinu pokutu muž zákona.

Taxikář vkládá dvacet dirhámů do tisknoucí pravice, levou poplácává policajta, oba se usmějí a pokračují každý za svým cílem.

To je verze domorodá, běda však, dojde-li k verzi jiné, polodomorodé, a policajt se rozhodne odchytit cizince. Národnost hraje v přestupku roli nejvýznamnější. Jsi Američan, nebo dokonce Francouz? Tak to máš od stovky nahoru a nepomůže ti, ani kdyby padesát svědků dosvědčilo, žes jel podle regulí. Češi, pokud Marokánci zaznamenali jejich existenci, jim splývají s utlačovaným národem někde v zavátých končinách Evropy, kousek od Sibiře a většinou nás nechávají s tykáním a bez pokuty odjet.

Tohle všechno je však pouhou rozcvičkou a předehrou ke hře základní – ke smlouvání. V arabském obchodě je jejich nesporné umění předvádět se, žonglovat s cenami a překrucovat fakta nepřekonatelné a pro Evropana nedostižné. Vždycky nás dostanou. I po třináctiletém tvrdém dennodenním nacvičování.

Samostatnou etudou je uliční smlouvání:

„Zač máte ty hrnky?“ zeptá se rovnou kupující neználek.

„Vyberte si, určitě se domluvíme,“ mnohoslibně zapřede prodavač.

„Kolik stojí tenhle?“ ukazuje na jeden zákazník.

„Máš vkus, ten je opravdu nejhezčí,“ ševelí dál obchodník.

„Tak kolik?“ praví nervózní uspěchaný Evropan.

„Že seš to ty, dám ti ho za sto dirhámů. Ještě včera byl za sto třicet,“ snaží se prodavač.

„Stejně je to moc,“ říká neználek a chystá se odejít.

Prodavač si mne bradu. „Jsi můj dnešní první zákazník. Dám ti proto dobrou cenu. Devadesát dirhamů! Ať prodělám,“ slevuje znovu prodavač a vytahuje balící papír na znamení uzavření obchodu.

„Ne, ta cena není dobrá,“ říká na to zákazník a skutečně se má k odchodu.

„Kolik bys za něj dal?“ hází obchodník klíčovou otázku, na kterou nikdy nesmíte odpovědět cenu, za kterou byste koupili, ale o hodně menší.

„Tak za třicet bych to viděl,“ odtuší zákazník profesionál s jednou rukou na klice.

„Pcháá!“ hořce zavyje prodavač. „Mám rodinu (rodící ženu, pět, deset dětí, nepršelo, pršelo moc…),“ dělá, že se naštval a po přesně odhadnuté chvíli ucedí: „Že jsi tak mladý (starý, krásný, z daleka…), pojedeme napůl,“ a škytne na znamení složení zbraní.

„Víc jak padesát nemám,“ odpoví už profi-zákazník.

„Dej mi padesátpět, ať tratím,“ říká nešťasně uplakaný obchodník.

„Padesát tři,“ vytasí se znaveně zákazník.

Obchodník už důkladně balí hrnek a finišuje na závěru: „Přidej dirhám a je tvůj.“

Zákazník vydoluje padesáticentimovou minci, obchodník teatrálně zaúpí a předává balíček.

S nastupujícím úsměvem poté pozoruje se zalíbením odcházejícího zákazníka i happyend transakce, na které jistojistě vydělal.

Smlouvání a handrkování se o cokoli, a zvlášť pak o jakoukoli finanční částku, je natolik zakořeněné a řekla bych doslova vrostlé v arabském naturelu, že i v nově vznikajících nákupních centrech a samoobsluhách západního typu dochází ke groteskním situacím, kdy si známým způsobem vyskládáte na pokladní běžící pás vybrané zboží, a poté, co projede kolem prodavačky, která jednotlivé druhy dle kódu namarkuje, objeví se na pokladním displeji částka, kterou pokladní děvče ještě pro jistotu zopakuje nahlas. To je ten klíčový a rozdílný moment mezi tradičním Marokem a uspěchanou Evropou.

„Dvěstěpadesátpět dirhámů šedesát centimů,“ signalizuje blikající displej a usměvavá prodavačka.

„Ufff,“ úpí dědoušek v gandoře. „Zdá se mi, že jste zase podražili,“ a začíná starodávná etuda v novém balení.

„Nevím,“ říká nezúčastněně moderní prodavačka, která si však zachovává standardní klid, trpělivost a podmanivý úsměv. Koneckonců, zde není na výsledku handrkování zainteresována a v Maroku stále ještě vítězí zdvořilost a úslužnost před evropskou obhroublostí.

Zákazník, většinou dřívějšího data narození, protože mládež už v supermarketech nesmlouvá, vytáhne složitým a hlavně co nejpomalejším hmatem někde z útrob dlouhého kabátce zvaného gandory portmonku, a pak dvěstědirhámovou bankovku. Chvilku si ji s lítostí prohlíží stylem „dát-nedát“ a pak ji přece jen podá prodavačce. A čeká se. Zákazník, protože si myslí, že by to už mohlo stačit, prodavačka, protože ví, že musí mít v pokladně, co namarkovala a zákazníci v řadě, protože jiné cesty ven není. Kupodivu, pokud se nevyskytují v řadě netrpěliví cizinci, jsou všichni v pohodě a většinou zamyšleně sledují dění.

„Ještě padesát pět dirhámů šedesát centimů,“ opakuje potřetí a trpělivě prodavačka směrem k zákazníkovi.

„Koupil jsem toho u vás hodně. Měla byste dát slevu,“ argumentuje nahlas zákazník, který má na dně košíku dvoje sardinky, tři bagety, homoli cukru, pytlík oliv, dózu pražené kávy a balík čokoládových sušenek.

A prodavačka, která by u nás vyletěla ke stropu a přidala leckde třeba i ostřejší slovo, úplně klidně pokrčí rameny a s úsměvem řekne: „Naše ceny jsou pevné, pane.“

Čeká se dál. Zákazník se rozhodl pohovořit se sousedem a zbytkem fronty, jak všechno podražuje, kolik let už trvá sžírající sucho (ač letos lilo jako z konve celou zimu) a pomalinku si odpočítává do dlaně padesát dirhámů, které s hlubokým nesouhlasným povzdechem vkládá prodavačce do dlaně. Ta je přepočítá, přidá k již předaným dvě stě dirhámům a čeká. Nic se neděje.

„Ještě pět dirhámů šedesát centimů,“ připomene po chvíli a nezúčastněně kouká do pokladních tlačítek. Možná také proto, že na opačné pohlaví, i kdyby bylo dementní, se tu pořád ještě nesluší hledět vyzývavě zpříma.

První roky jsme se dohadováním bavili, ty další nás už spíše otravovalo, a ač jsme se v něm snažili najít orientální kouzlo sebevíc, bylo to tak kontraproduktivní, jako chtít se vykoupat ve lžičce vody. Zvlášť v supermarketu.

Marocké podnebí je bezkonkurenční a bohužel vývozu neschopné. Naopak je vhodné pro datlovníky, olivovníky, lidi trpící bronchitidou a zaujetím pro středověk. Hlavně však pro Marokánce, jichž se zima nemusí ptát, co dělali v létě, protože bezstarostně můžou proválet a procivět rok za rokem, vždy v dobrém rozmaru a se širokým usměvem. Mana ani tady sice z nebe nepadá, ale je všude všeho tolik, že se stačí natáhnou ke stromu, vytáhnout ze země, vyžebrat na rohu, prostě absolutní ráj viděno pohledem defavorizovaného středoevropského bezdomovce. Zdejší podnebí kvalifikujeme ponejvíce jako „šoltky a tličko“, což kdysi doporučovala docela malá a šišlající Julie do telefonu obchodnímu partnerovi v Čechách na dotaz, co si s sebou do Maroka zabalit.

Pravda, jsou zde i nepříjemné měsíce jako leden a únor, kdy příchuť tlejícího vlhka obtéká stěny bytu i naše málo otužilá těla, kdy nás noční teploty kolem deseti stupňů Celsia (a to venku i vevnitř) zastihují spící v trojích lyžařských ponožkách, rukavicích a kulichu, a nad ránem a v podvečer nás žene do vrstvení svetrů, spodního prádla, zvýšené konzumace svařeného vína a podusavání kolem krbu – jediného to zdroje tepla v celém bytě. Tehdy si klademe otázku, zdali dřív zplesnivíme, či podlehneme revmatismu. A když nás Marokánci někdy svou charakteristickou nezodpovědností dopálí, pak se v duchu kocháme představou, že by sem dorazila jedna jediná pravá česká zima. Děs a hrůza domyslet, jak by tu s nimi kvalitní „ladovská fujavice“ zacvičila.

Naproti tomu rodinná výchova je obdivuhodná a následováníhodná. Zatímco západní civilizace se zmítá v problémech rozpadajících se manželství, bezprizorních dětí, leckdy nedůstojného dožívání v domovech důchodců a hledání sebe sama v drogách a sektách, Marokánci drží při sobě a jejich nepřehledné členité rodiny, jejichž větve a větvičky jsou propleteny jak dokonalá rybářská síť po celém Maroku i do zámoří, můžou zaslouženě budit závist co do soudržnosti, přátelství a pomoci.

Marokánec může mít až čtyři manželky, musí je ale dokázat všechny uživit, takže ve skutečnosti mu obvykle „stačí“ jedna. Ženě musí ze zákona stačit muž jeden a mohu dosvědčit, že si s ním dovede poradit stejně dobře, jako kdekoli jinde.

Bezpochyby celosvětově nejznámější muslimský svátek je postní měsíc ramadán, kdy všechno funguje naruby. Snídá se po západu slunce, obědvá před půlnocí a večeří těsně před rozbřeskem, což svou výzvou k modlitbě neomylně odzpívá muezín na každé mešitě. Rovněž pracovní doba se zkracuje zepředu i zezadu, což v praxi znamená, že to nejnutnější lze vyřídit nejlépe a nejjistěji kolem poledne. Nezávislí zbabělí jedinci uskutečňují v tomto období služební cesty do zahraničí, nu a hladoví, nevyspalí zaměstnanci těch pár hodin denně statečně proklimbají, přičemž si navzájem unaveně sdělují, jak je ten ramadán zdravý a užitečný. V těchto svátečních dnech svatého polospánku nechtějte cokoli řešit: nervozita kuřáků je bez hranic a nutnost zasednout za volant v ramadánovém silničním provozu je jen otázkou kuráže, nezodpovědnosti, nevyhnutelnosti a fatalismu. Je nasnadě, že Hádž, jelikož chtěl uživit zbytek rodiny a vyhovět nedočkavým českým dodavatelům, byl nucen – chtěl-li natrefit aspoň občas na některého ze svých odběratelů – většinou rovněž dodržovat takzvanou kontinuální, obědem nepřerušovanou pracovní dobu od devíti do čtyř a s ní spojený ramadánový půst.

„Cítím se skvělě a je to jen otázka kázně a noční organizace,“ zvěstovával zákazníkům i nám své průběžně nabývané zkušenosti a pocity.

Zdálo by se, že svatý měsíc ramadán je obtížný a obávaný, ale opak je pravdou. Všichni muslimové se na něj těší celý rok, protože půvab tohoto měsíce tkví nejen v obdarovávání těch nejchudších a v každodenním dokazování statečnosti dodržováním půstu, a tím oddanosti Alláhovi, ale rovněž v nočním životě, který je měsícem nekončící zábavy, veselé a živelné… `A propos – do devíti měsíců se údajně rodí v arabských zemích nejvíce dětí v roce.

Ovšem vůbec největší muslimský svátek přichází asi tak čtyřicet dní od poslední kvílivé sirény a volání muezína, který táhlým naléhavým zpěvem všem v doslechu oznámil, že postní měsíc ramadán je již bohužel u konce. Říká se mu Ait El Kebír neboli Den berana a v zásadě se jedná o hromadnou skopovou zabíjačku (v ekvivalentním měřítku našich vánočních kaprů), kdy však každá rodina podřezáním jednoho či více kudrnatých rohatců vzdává svou vděčnost Alláhu za to, že nechtěl kdysi oběť lidskou. Dosud jsme tento svátek trávívali u moře či na cestách, neboť nám pohled na tolik krve nedělá dobře, ale loni jsme tomu neunikli, protože jsem pár dní před genocidou beranů vpašovala domů záludný virus střevní chřipky, který jsem hned předala zbytku rodiny. Julie zalezla do své knihovny a postele, což je v zásadě jedno a totéž, Hádž se rozhodl dočasně rezignovat na své masochistické ranní ledové sprchy a také já jsem bojovala se svou chorobou v pokojném vodorovném stavu. Tím, že jsme churavěli potichounku, ve svátky a doma, dostalo se nám zas jedné z ideálních příležitostí užít si zmíněný svátek.

Již několik dní před slavným dnem D a nelítostnou hromadnou porážkou byli rohatí nebožáci strkáni a vláčeni z kufrů aut, malých dodávek i přímo z ministád, promenujících se ulicemi Casablanky až na místo určení dočasného azylu, to je na zahrádky domků, terasy apartmánů, balkóny bytů a na snad nejoblibenější místo porážek – na rovné střechy zubatého města kolem nás. Přesuny byly ozvučeny nespokojeným bečením, které odráželo to, co se s nimi dělo, a je nabíledni, že Marokánci se se zvířaty nemazlí.

Rovněž naše rezidence nebyla výjimkou a už několik dní předem jsme díky našemu nucenému pobytu v domě mohli ze třetího patra sledovat nedobrovolné stěhování rozčilených beranů on line.

Nešťastní berani nechtěli především vystupovat z automobilů, které je před dům přivezly. Pak se jim zase nechtělo pochodovat po chodníku, ani pokračovat do domu vstupní uličkou, která je divoce obrostlá kvetoucími ibyšky a oleandry.

„Ani se jim nedivím,“ řekla Julie, bledá nemocí a emocemi z ubližování, „já se v té uličce taky necítím. A to mě tam žádné nebezpečí, teda kromě pavouků, nehrozí. Zatím…“

Berani nebyli žádní zbabělci. Většinou statečně bojovali o každou píď svobodné země, házeli rozezleně rohatými hlavami ve směru svých únosců, sedali, lehali a kopýtky klouzali po kluzké dlažbě, až za nimi zůstávala hnědě vyznačená bobková trasa. Největší boje probíhaly při samotném vstupu do domu, který jim (alespoň těm prvním) nepřipomínal zřejmě ani trošku domovskou salaš. Vzrušením a vzteky pouštěli bobky i moč (nejvíce jim v tomto směru vyhovoval výtah), takže do večera jsme byli slušně podestláni klouzavou vrstvou výkalů a užívali si slavnosti in natura.

Nejhorší však byla ta poslední bouřlivá noc před slavným ránem. To už měli svého obětního berana v rezidenci opravdu všichni. Zvířata v nepohodlných prostorách kuchyňských balkónů, v předtuše věcí příštích a do nekonečna bečeli chorálem několika desítek chlupatých hrdel. A každý, kdo kdy přišel do styku s touto zvířecí rasou, ví, že berani bečí hrozně přihlouple a pronikavě. Zanedlouho se nám chtělo bečet s nimi lítostí nad blížícím se utracením tolika tvorů i nad pokračující nocí, ve které se oka zamhouřit nedalo.

„A mami, nezapomeň tam do toho povídání taky napsat tu hrůzu, co následovala ráno,“ připomíná mi Julie konečnou tečku svátku Dne berana a otřásla se dodatečně hrůzou.

Nejdřív však musel král podříznout svého berana první a dát tak pokyn svým poddaným k jeho následování. Přenos královského obětování je vysílán v televizi i v rozhlase, aby byl král opravdu první, kdo berana zařízne.

Do pár minut bylo v naší rezidenci ticho a z těch malých odpadních rourek, které slouží v každém kuchyňském balkónku k odvodu vody, se s různou intenzitou počala řinout krev.

„Béé,“ vyloudil Hádž a vypil na ex whisky s colou.

„Brrr,“ otřásla se Julie a se zatnutými zuby koukala zamyšleně, ale spíš zatvrzele daleko nad zubaté střechy města.

„Oběd,“ řekla jsem já a nabrala jsem zdravou špenátovou polévku.

„Brrr,“ zopakovala Julie, ale už to znělo trochu jinak.

Na rozích ulic už tou dobou plápolaly ohně z přístavních beden, na kterých kluci opékali uřezané obětní hlavy. Za pětidirhám a několik hodin opékání si majitelé ještě nedávno bečících rohatců odnášeli do svých domovů večerní pochoutku.

Obnažená těla beranů se pohupovala rozvěšena na zahrádkách pod námi, po balkónech i střechách kolem, zatímco jejich špinavé kožichy se vyhřívaly separátně na připalujícím slunci.

Nad Casablancou se vznášel dým páleného dříví a masa. Zvířecí apokalypsa.