Znovuobjevení citu

Znovuobjevení citu

Kdo byl zraněn ve svém nejvnitřnějším jádru, ví, co je to zlost. Možná pociťuje bezmocnou, ale možná také vražednou zlost, která ho děsí svou destruktivitou. I když někdo dávno zapomněl, že byl jednou v nejvyšší míře vzteklý a rozzlobený – jeho tělo nic z toho nezapomnělo. Všechny emoce jsou v něm uloženy a zachyceny. Různé metody terapie proto vyvinuly cvičení, jak se opět dostat do kontaktu s těmito archaickými emocemi, protože potlačený hněv vyvolává nemoc. 

Hněv má mnoho tváří a vždy najde nějaký způsob vyjádření. Většina následků sexuálního vykořisťování nějak souvisí s hněvem. Za každou závislostí, za všemi sebezničujícími akty stojí hněv. Sebevražda je ta nejkrajnější míra hněvu obracející se proti vlastní osobě. 

Jestliže se terapie stane bezpečným místem, mohou se ženy odvážit svléknout svěrací kazajku obranných mechanismů a uvolnit po mnoho let zadržované emoce. Je to pro ně důležitá zkušenost, že jejich hněv a vztek člověka, jemuž platí, nezničí, a že v terapeutickém rámci projevený hněv nevede k zešílení. „Hněv není magie, je to pocit.“ Strach ze ztráty kontroly, křiku nebo paniky blokuje přirozené projevy hněvu. Mnoho žen volí ze strachu před vlastním hněvem raději zmrazení všech pocitů anebo únik k drogám. Terapie může těmto ženám pomoci naučit se zdravému zacházení s hněvem a připustit si v chráněném prostoru i ty nejhlubší pocity – které když vystoupí z temnoty, ztratí na hrůze.

Oběti incestu se hrozí zejména pocitu hněvu, protože se cítí vinné. Domnívají se, že musí pachatele chránit, protože mají strach, že už nesmějí víc milovat toho, na koho se hněvají. Jsou přesvědčené, že na hněv nemají právo, neboť mají svého otce „přes to všechno“ také rády. Musí si teprve samy hněv povolit. Verbálně nebo tělesně prožitý hněv může osvobodit od svírajících pocitu viny. Oběti incestu potřebují hněv, aby se nevzdávaly, aby unikly ze svých duševních pokřivení. Jako terapeuti je musíme povzbuzovat, aby vytrvaly. Musíme jim dodávat odvahu, že se dokážou osvobodit ze své bídy, i když ony samy v to přestaly verit. Musím důvěřovat v proces uzdravení, i když klientky tuto důvěru ještě anebo už nemají. Nejde při tom o lacinou útechu, ale o empatickou podporu.

Ačkoli prožití hnevu a smutku je pro proces uzdravení prospešné, lidé se brání ponořit do těchto nálad. Existují nejrůznější strategie, jak se vyhnout znovuobjeveným pocitům – mohu zneužívání smést jako něco dávno minulého, míru sexuálního vykorisťování zlehčit, uhýbat do racionalizací. Na obranných mechanismech lze poznat, že je často méně bolestné žít se starými známými symptomy než za nimi odhalit pravdu. Já má silnou tendenci upnout se na důvěrně známé obrazy světa a sebe samého a obávat se všeho nového. Často přetrvává odpor neco změnit, tím víc, když se tuší, jak bolestné může být znovuprožití vlastní minulosti.

Není ojedinělé, že konečně uvolněný obrovský hněv se obrátí proti terapeutum, protože tito jsou zažíváni jako nepřátelé – terapie ohrožuje zvnitřněný rodinný systém a zahrnuje jistou výzvu rozejít se s rodiči. V tomto stadiu se znovu ve vší síle ohlašuje stará tendence nechat se nadále zneužívat jako oběť kvůli tomu, aby směla zůstat u rodičů. Tato fáze terapie je obzvlášť kritická a vyžaduje ze strany terapeutů velmi mnoho pochopení. Mám však zkušenost, že postupné připuštení a zpracovávání hněvu může nakonec vést k integraci prožitého a umožní odloučení od idealizovaných rodičovských obrazů.

Nápadně často lze pozorovat tendenci šetřit rodiče. Je přece nesmyslné, rozčilovat se pro to, co minulo, co nelze změnit. V konečném důsledku je přece i zneužívající otec obětí svého dětství a matka skutečně neměla šanci děti dostatečně chránit.

Velice podrobně se tímto tématem ve svých knihách zabývala Alice Miller. Popisuje, jak jsou děti programovány na to nevšímat si týrání rodiči, jak se učí všechna pokření a znásilnění němě snášet. Tak i u obětí incestu stále přetrvává velký ostych pohnat pachatele k odpovědnosti, vyčítat rodičům, připustit nenávist ke znásilňovatelům duše. Oblíbená je argumentace čtvrtým přikázáním anebo rodičovským nárokem na odpuštění.