Různé skupinové aktivity

Různé skupinové aktivity

V průběhu několikaleté práce na oddělení jsme zaváděli několik projektů založených na metodě preterapie. Jak jsem již dříve uvedl, když jsem hovořil o pravidelných týdenních setkáváních na oddělení (viz s. 110) a o různých aktivitách, bylo zřejmé, že je třeba, aby se těmto aktivitám s velkým nasazením a zájmem věnoval jeden člen týmu. Takový závazek vyžaduje velkou motivaci a na dotyčného klade značné časové i osobní nároky. Zdravotnický personál si často zklamaně stěžuje, že pacienti toho pro sebe moc nedělají a ani nejsou příliš aktivní. Někdy jsou u některých členů týmu patrné pocity vzteku a zlosti, projevující se poznámkami typu: „Proč se máme namáhat, když je jim to úplně jedno?“ „Proč jim pořád musíme něco organizovat, proč si to nemohou zařídit sami?“ „Když nepřijdou se žádným tématem k diskuzi, taky budeme mlčet.“ Již jsem uvedl, že práce na oddělení, kde se léčí psychotičtí pacienti, znamená, že personál musí ve velké míře čelit pasivitě, ztrátě energie a duševní prázdnotě pacientů. Chceme- li zabránit syndromu vyhoření, je třeba, aby si členové týmu pro sebe zajistili zdravý způsob kompenzace, a mohli tak obstát při zvládání uvedených problémů.

Práce na zahradě
Co by mohlo být pro ukotvování užitečnějšího než sledovat přírodu během měnících se ročních období? Ke změnám roční doby se snažíme být co nejvnímavější, proměny přírody začleňujeme do každodenního běhu oddělení a hovoříme o nich na pátečních setkáních („listy začínají hnědnout“, „na louce teď najdeme lesní jahody“, „v lese rostou houby“, „všimli jste si, že se narodila malá jehňátka“, apod.). S těmito tématy pracujeme skutečně vědomě a v rámci teorie je označujeme jako obnovování a posilování kontaktu s realitou. Rozhovor o nich je považován za posilování komunikačního kontaktu. Není to těžké, protože příroda je sama o sobě neutrální a všeobecně známé téma, o němž se hovoří. Jsou-li s ním spojeny nějaké emoce, obvykle to bývá překvapení, zájem a zvědavost. Tento emocionální kontakt obohacuje život pacientů, nemusíme se bát, že by ohrozil nově nabytou rovnováhu. Zážitky spojené s přírodou rozvíjejí fenomenologický postoj, což konkrétně znamená, že se pacienti učí vstřícnému, nehodnotícímu přístupu, jenž se nám při terapii velmi osvědčil. Na přírodních materiálech lze založit opravdu pestrou škálu činností. Na jaře uřízneme větvičku ze stromu, dáme si ji do vázy a sledujeme, jak pučí a rozkvétá; zasadíme hlízu brambory, umístíme ji do temné místnosti a každý týden chodíme sledovat, jak roste; zřídíme si zahrádku s bylinkami, z nichž pak na oddělení vaříme čaj (šalvěj, meduňka, heřmánek a máta); přírodní motivy používáme jako vánoční a velikonoční dekoraci.

Sbírky
Ve snaze po kulturním ukotvení (viz Stupně ukotvení, s. 136) se snažíme být v každodenním kontaktu s děním ve společnosti. To pomáhá lidem, aby zůstali ve spojení se životem za hranicemi nemocnice. Za tímto účelem jsme založili i několik sbírek, jež pacienti dodnes rozšiřují. Sbíráme věci jako známky, použité telefonní karty s různými motivy, různé reklamní letáky a tak dále. Sbírku může rozšiřovat úplně každý, záleží jeho na zájmu a možnostech. Nejvíce si ceníme toho, že hravým, nezáludným a bezpečným způsobem děláme něco společně. Naše sbírky se neustále rozrůstají a mění se. Touto aktivitou zároveň pacientům dáváme najevo, že spolupráce je pro dosahování velkých cílů naprosto klíčová, což pro ně znamená povzbuzující zprávu, dodávající jim chuť a energii do další práce. O sbírkách si pravidelně povídáme, vyměňujeme si sběratelské předměty, sestavujeme přehledy dosavadních výsledků a seznamy chybějících předmětů, které ještě potřebujeme sehnat. Tento druh komunikace podněcuje neobyčejně plodnou interakci, protože se na oddělení děje něco ryze konkrétního, takže si skutečně máme o čem povídat.

Lekce „reality“
Pacientům nabízíme diskuze o vybraných tématech. Například pořádáme devadesátiminutová povídání o tom, jak jezdit vlakem, jak používat telefonní seznam, jak se o sebe postarat apod. Tento druh práce vnímáme jako posilování kontaktu s realitou. Podobné činnosti samozřejmě lze začlenit do dalších terapeutických aktivit na oddělení, avšak tento způsob je plně slučitelný s naší filozofií. Dokonce neporušuje ani rámec orientace na klienta, jelikož nikoho nenutíme, aby se účastnil. Na druhou stranu zveme každého. Pro pacienty, jimž se podařilo obnovit kontaktní funkce, avšak ještě si nejsou dost jistí, jak se v určitých chvílích a situacích zachovat, jsou tyto lekce velmi vítané a vhodné pro jejich osobní růst. Právě tyto aktivity jsou dokonalé příklady našeho tvrzení, že vycházíme z myšlenkového proudu terapie zaměřené na klienta a že pracujeme aktivně či se zaměřením na proces.